| V půli srpna 1944
Moje milovaná Doro, |
 |
Jak nádherná kytice od přátel! Během pár týdnů nám přiletěly zcela neuspořádaně Tvoje dopisy, ten krátce psaný - rok pohřešovaný a ten dlouhý, čtyři stránky obsáhlý. Konečně, po dlouhých starostech a chmurných tušeních máme uklidňující jistototu, že se Ti, bráno zvenčí, daří dobře, a že rovněž Erika, od níž jsme toho věděli ještě méně, je na rozhodném vzestupu, vůbec ne v tísni, jak jsme se museli obávat....
Nyní takřka toužíme, aby Tvůj plán návratu domů byl uskutečnitelný, dřív než jednaosmdesátník bude muset odejít z tohoto nádherného a milovaného světa. Klidně, jak věřící Ind hledím do prázdného oka smrti, té smrti, které jsem kdysi coby nezkrotný horolezec častěji zdál se již propadlý; přesto mám v mozku i srdci zasunuto plno plánů a zájmů o stovky věcí a milované, zápolející lidi. Např. Harro, vnuk v dálavě, jemuž bude v několika dnech 19 let, kterého si nedokáži vůbec ani představit a jemuž nemohu k jeho narozeninám věnovat něco takového, jako úložku stovky na jeho vlastní vkladní knížku (nemám od něho přece žádný dokument, podle nějž bych na jeho jméno mohl založit spořící účet). A zde je zase druhý vnouček Meinhart, osmnáctiměsíční, skutečně strhující milované svítící sluníčko, právě teď objevuje němčinu v její přebohatosti i ve všech obtížnostech.... My i přátelé bereme na vědomí Tvůj pevný úmysl se k nám vrátit. Je nám vlastní trvalé "zdraví", úměrné stáří a oněm nevyhnutelným, pomalu se stupňujícím natvrdlostem... Zahrada je vzdálena čtvrt hodiny. 650 čtverečních metrů je mých, právě 11 let se jimi o holi belhám, skoro je to příliš, zvlášť mohutné překopávání na podzim, vždy s nemocnou (bolestivou) levou nohou; neboť pouze na pravé, občasně oteklé, mohu stát.
Do poloviny roku 1943 jsem pozdější dodatky k svému novému souhrnému vydání nemohl dohotovit pro přípravu k tisku, k čemuž jsem byl povinován mnichovskému protějšku "Společnosti přátel alpských knih". Nehledě k práci na zahradě, veškerým nákupům a zařizování, činnostem v domácnosti, nebo jízdám do města z podobných pohnutek, jež berou čas a ruší náladu na soustředěné spisování, jsou zde ještě překážky, pramenící z věci samé, protože mé myšlení zevně nedostačuje mě samému, nové mohutné masy ideí se ještě nestaly pánem.
Krása v umění, v poezii a hudbě je každopádně něco zcela jiného než krása mořského příboje, dolomitských hrotů, vodopádů nebo krása dešťové duhy, jinovatky, sněhového krystalu, her obláčků nebo krása srnců, orlů - nebo krása orchidee, osamocené lípy nebo obří borovice či sekvoje. První je lidmi chtěná, podle estetických zákonů myšlení záměrně vytvořená, i v případě těch pravých, nejvyšších mistrovských děl od božského génia, ve stvořeních, jež vzniknou nenadálým vnuknutím.
Takzvaná přírodní krása ale pochází přímo a výhradně od světového ducha samého. Boha považuji především za umělce, který tvoří nepřetržitě a v neohraničitelné výměře a nikdy se neopakuje: žádný list není stejný jako jiný (jen si vezmi lupu na žilky), žádné vajíčko jako druhé. Žádná lidská tvář se neopakuje a ještě méně se opakuje lidský charakter. Bůh si před 300 miliony let vytvořil organický svět doby uhelné, všechny ty lesy přesliček, kapradinových stromů a trvalo mu to 20 milionů let. On utvářel 35 milionů let strašné draky a obří plazy jurské periody.
Zatímco dílo každého lidského umělce má určitý ostrý okamžik ukončení, nechává Bůh nejneslýchanější, nejsdrceryvnější přírodní obrazy netečně hynout, smazat se často samy sebou. Z Matterhornu hřmějí dolů dnem i nocí ustavičné kamenné laviny, které pozvolna mění pohádkovou krásu tohoto skalního kolosu, zplošťují, musí ho snižovat. Nejkrásnější pohled trvá jen 1/1000 vteřiny, nádherný západ slunce se zjeví a zmizí během 5-10 minut a již se nikdy neopakuje....
Avšak u lidského díla, u symfonie, obrazu, dramatu, je obtížné vyslovit slovo "krásné" jako pevný úsudek. Sám nalézám umělecká díla, jež mě prvně odpuzují, zatímco před 20 lety byly strhující.... V Alpách byla odhalena nádherná nesmírnost teprve koncem 18. století, sám ji vždy přímo vyzdvihuji jako přivábení hrozivostmi a vytvořil jsem pro ni nové slovo. ... Ale odkud vůbec vezmeme měřítko pro "krásu" v přírodě?
Když Goethe ponechá věžníka Lynkea ve "Faustovi" - (vždyť on sám
byl oním: "Pro vidění zrozen, na hledění dán") - zpívat:
| Šťastným očím nazřeno,
Co nejen jasné, Budiž to jak chtěno, Přec bylo krásné! |
Brzy ale o těchto slovech popřemýšlíme a povšimneme si, že slovo "krásný" vůbec nic více nevypovídá: když všechno, všechno, všechno v přírodě je krásné, když s přírodní krásou jako její jakosti v jednotlivosti vůbec nic víc nepřichází, pak takové gumové slovo naší řeči není vhodné, aby poskytlo rozlišující znak pro nekrásu.
Stoupám tedy k přírodě blíže, jsouce pevně přesvědčen, že dle jejího písma, tzn. podle jejích tvarů a postupů, mohu číst Božího Ducha. Ale zde nevím, co přírodní krása je, čemu Bůh v té které době chtěl přivodit výraz, takže se v hluboké úctě nořím do právě platné přírodní záře, tiše naslouchám zabrán do nejhlubšího základu svého vlastního, Bohem prodýchnutého, nitra, abych procítil zvláštnost nynějšího Božího uměleckého díla. Takže, naše čisté nálady, v nichž nesmíme vnitřně nic zfalšovat, jsou klíčem k tisícům od základu různých Božích řečí. Nicneříkající pojem "krása" co možno vypusťme, nemůže nic víc vyjádřit, jelikož náš slovní jazyk je zcela nevhodný, aby vyjádřil jeho nesmírnou plnost, co Bůh uspořádal a čím jsme neomezeně obohaceni, čím můžeme být prohloubeni a blaženi, pokorně dolů naslouchat, trpělivě čekat na osvícenou hodinu!
Tuším, že máš druhé vydání mého "JUNGBORNS": pouze tam, v prvním vydání ještě a ve třetím již nikoliv, se nalézá práce: "Příroda a lidská duše", jež mne již neuspokojuje. Ale v mé odkazové knize, která se pravděpodobně bude jmenovat "RANNÍ ČERVÁNKY: Kniha výškového štěstí horolezce", o tom musí být stať, zcela ústřední. V ní zde načrtnuté myšlenky přepracuji, ovšem po všech stránkách silně rozšířené, prohloubené, oduševnělé, prorocké.
Nyní tvorbu o krok předbíhám. Lze dohlédnout, kdy budu hotov: jakmile se vystaví bezvadně jasné ideové lešení, celek předložený jen v mé nejvlastnější němčině, prosté, jasné, ale duchaplné, v obrazové mysli uchopené, v plastické řeči obrazů, bez nelibozvuku sou- a samohlásek. Tisk bude, jaký si mnichovští páni během války stěží mohou dovolit. Nepřeji si žádné vydání tříset exemplářů. To co kutáním vyjevuji, musím rozptýlit do mnoha toužících srdcí. Takže desetitisícový náklad, nebo více!
Teď mě tísní ještě Ti všelicos oznámit, co Ti
prospěje vědět a sledovat, nebo co staré nitě znovu naváže.... Hilda si
nepřeje nic jiného, než holčičku ke svému majstrštyku Meinhartovi, smíš
vědět, že ona rovněž doufá! Děti kvetou kolem nás kam jen se mrkne nebo
dýchne. Gunda přivedla na svět dvojčata holčiček, měly velmi malou váhu....
Roswitta je nejpůvabnější dítě. Marek, chytrý jinoch, oduševnělý, zručný
počtář již dlouho před školou.- Věra žije již přes půl roku se svojí školou
na jižní straně Tater, byla částečně tělocvikářka (takže vyučovala zejména
lyžování), a částečně učitelkou přírodopisu a zěměpisu.
Strýc Bedřich zemřel v květnu 1943 na bolestivou anginu pectoris,
jak asi víš.
Celé břemeno velkoobchodu teď spočívá úplně samo na ramenou mladých,
ale se svědomitě vyškoleným Herbertem, do Ernstova návratu domů, pak spočine
firma opět na dvou sloupech.
Nová doba se láme dovnitř: udělej místo ty starý, z minulého století!
....
