Architektura  
Zpět  Zpět     Rubriku ARCHITEKTURA vede a příspěvky většinou píše Zdeněk Lukeš - pokud není uvedeno jinak, autorem příspěvků je právě Zdeněk Lukeš, historik architektury, jehož články můžete najít taky v Lidových novinách nebo časopisech Architekt, Revolver Revue a Umění a řemesla. Na vaše náměty, reakce a polemiky se těší na adrese lukes@gts.cz.      
 
19.2.
Soutěž na Sovovy mlýny v Praze

Minule bylo:
15.2.
Woolworth Building - The Cathedral of Commerce (O nejvyšší mrakodrap IV)
Archiv rubriky Architektura

Soutěž na Sovovy mlýny v Praze

Sovovy mlýny jsou docela malebnou zříceninou na vltavském břehu na pražské Kampě. Teď by mohly dostat po rekonstrukci přitažlivou náplň - vznikla by tu galerie obrazů ze sbírky manželů Mládkových, kteří po léta dávali v USA dohromady kolekci českého umění, jíž dominuje sbírka obrazů, grafik a kreseb Františka Kupky. Sovovy mlýny potřebují rekonstrukci, mají krásnou polohu a nejsou památkou mimořádného významu (dnešní neogotickou podobu dostaly až v polovině minulého století, snad za účasti arch. Josefa Schulze), to znamená, že lze něco nového přistavět, aby bylo zázemí galerie na úrovni.

Město poskytlo stavbu, paní Meda Mládková obrazy a z iniciativy nadace manželů Mládkových byla vypsána architektonická soutěž na adaptaci Sovových mlýnů pro chvályhodný účel. To je samozřejmě jen začátek, pak je třeba dát dohromady nemalý finanční obnos na rekonstrukci a další peníze na provoz, neboť vstupné a další služby - restaurace, kavárna - na něj stěží budou stačit. Soutěž proběhla a s jejími výsledky se můžete seznámit v nové výstavní síni v prvním patře pražského paláce Adria na rohu Národní třídy a Jungmannovy ulice (přitom si navíc můžete prohlédnout tuto kvalitně rekonstruovanou stavbu ve stylu art déco od Pavla Janáka a Josefa Zascheho z roku 1922).
Sovovy mlýny (19 kB)
Výsledky nejsou nijak oslnivé, většina návrhů patří do kategorie příliš opatrných a málo invenčních, pár dalších je naopak stěží akceptovatelných pro svou tvrdost a malý respekt ke geniu loci místa, kde v centru Prahy výjimečně břeh spadá přirozeně do řeky. Porota, jíž předsedala paní Mládková, vybrala ale dobré návrhy (mne zaujal z neodměněných i projekt Petra Malinského nebo SIALu Liberec), všechny tři ceny získali současní studenti nebo nedávní absolventi pražské AVU (1. cena Patrik Hocke, Michal Fišer, Jan Mužík). Hned zazněly hlasy, že studenti takový úkol nezvládnou, ale to je nesmysl - jednak je známo, že nejinvenčnější studie pocházejí mnohdy od mladých projektantů, dosud neubitých rutinou a "se srdcem na dlani", jednak je škola prof. Emila Přikryla skutečně vynikající, o čemž svědčí řada prvních a dalších cen v mnoha soutěžích z poslední doby. V čem je tedy problém, když soutěž skončila úspěšně a předsedkyně poroty podepsala bez jakýchkoli připomínek závěrečný protokol? Paní Mládková, pravda, v soutěži preferovala jiný projekt, který cenu nedostal, ale to už je úděl kompeticí, většina porotců rozhoduje. Nyní však paní Mládková před médii průběh soutěže zpochybňuje a dokonce se vyjádřila, že soutěže u nás nemají cenu. Je to smutné - za komoušů žádné měření sil mezi architekty neexistovalo a projektovali jen prominenti. Jednou z prvních věcí, kterou projektanti po roce 1989 prosadili, byly soutěže, k nimž prostřednictvím své komory vypracovali velmi kvalitní a demokratický soutěžní řád (některé jeho původní nedostatky se podařilo postupně odstranit).
Jistě, Nadace manželů Mládkových nemusí výsledky soutěže respektovat, může si najít třeba proslulého světového architekta a zadat mu projekt přímo (musel by to ale být člověk, který má mimořádnou citlivost k pražskému milieu) nebo může vypsat novou, už neanonymní soutěž mezi odměněnými týmy. Ale v tomto případě mi tyto varianty nepřijdou čisté. Je třeba počítat s tím, že část břemene finančních nákladů na rekonstrukci ponese stát, a ten by měl mít zájem na objektivním výběru, který soutěž zaručuje.
A ještě jedna poznámka na závěr. Meda Mládková vyzývá veřejnost, aby na výstavě soutěžních návrhů sama vybrala, co se jí nejvíc líbí. Zní to na první pohled demokraticky, ale je to jen zdání. Posuzování galerijního provozu i památkářsko - urbanistických aspektů je nesmírně náročné. Je to, jako by chirurg vyšel z operačního sálu na ulici a žádal náhodné chodce, aby mu řekli, jak má postupovat při operaci. Vysoce odborné rozhodování nemohou suplovat laici. Ti by zřejmě - soudě alespoň podle zápisů v návštěvní knize, psaných zpravidla důchodci - vybrali vzhledově nejkonzervativnější projekt, aniž by byli schopni posoudit jeho provozní a architektonické řešení.
Z uvedeného vyplývá, že jedinou čestnou možností je zadat realizaci vítězi soutěže.

A příště už zase honem zpět k ňůjorským mrakodrapům, tentokrát těm nepostaveným.
 
 
 
Klikací mapa