Architektura  
Zpět  Zpět     Rubriku ARCHITEKTURA vede a příspěvky většinou píše Zdeněk Lukeš - pokud není uvedeno jinak, autorem příspěvků je právě Zdeněk Lukeš, historik architektury, jehož články můžete najít taky v Lidových novinách nebo časopisech Architekt, Revolver Revue a Umění a řemesla. Na vaše náměty, reakce a polemiky se těší na adrese lukes@gts.cz.      
 
8.7.
Gehryho a Milunićův Dancing House očima veřejnosti
1.7.
Franta Sander - lodě na pevnině
Archiv rubriky Architektura

Gehryho a Milunićův Dancing House očima veřejnosti

F.O.Gehry: Skizza Tančícího domu, 1995 (10 kB) To je zajímavé - odborníci se stále ještě přou, zda je tzv. Tančící dům architektů Franka O. Gehryho a Vlado Miluniće dobrou architekturou, zda je vhodný na dané místo na exponovaném pražském nábřeží, zda zapadne do pestré stylové mozaiky české metropole. Učené disputace se nevedou jen u nás, ale i na stránkách zahraničních odborných magazínů a na každé mezinárodní konferenci se ptají architekti, historici umění teoretici architektury svých českých kolegů na tuto kontroverzní stavbu. Mezitím se stala z Dancing House nebo taky Ginger a Freda prvořadá pražská atrakce, která je uvedena ve všech bedekrech a jejíž návštěva patří - vedle středověkých staveb, barokních dominant, secese Obecního domu, kubistických kuriozit, Plečnikova Hradu a kostela na Vinohradech a Müllerovy vily od Loose - k povinnostem všech milovníků architektury, ale i snobů. F.O.Gehry - V.Milunić: Tančící dům v Praze, 1994-6 (19 kB) Ti starší jsou často šokováni, jako slovutný profesor Achleitner z Vídně, který asi dům upřímně nenávidí, neboť jde vlastně proti všem zásadám racionality, jež vyznává. Ale ti mladší jsou zpravidla vůči výstřednostem autorů Tančícího domu tolerantnější. Jako Achleitnerovi žáci, kteří si poslechli kritický komentář pana profesora a pak s nadšením prolézali tuto stavbu.

Dobře, dobře, nechme odborníky, ať se přou. Co však domu říkají lidé jiných profesí? Koneckonců domy se nestavějí pro architekty a kunsthistoriky. Ale získat laické názory v této oblasti je hodně těžké. Proto mne mile překvapilo, že se na mne nedávno obrátila skupina lidí, která se pravidelně schází, aby diskutovala nejrůznější témata. O architektuře tito lékaři, technici, přírodovědci atd. chtěli diskutovat vůbec poprvé a vybrali si Tančící dům, protože i oni nemají jednotný názor. Laskavostí zástupce jedné firmy, která v domě sídlí, jsme si mohli prohlédnout interiér dvou pater, kde jsou kanceláře. Asi nás všechny překvapila stísněnost, daná složitým - a dodejme nepraktickým - půdorysem domu. Tančící dům - detail fasády (18 kB) Slavná česko-britská architektka Eva Jiřičná sice dělala, co mohla, aby sem dostala všechna předepsaná kancelářská místa a nepřeplnila prostor, využívala hojně skla a příjemně působícího světlého dřeva, přesto se připadáte trochu jako na lodi. Každý čtvereční centimetr je využit. Původně tu totiž měla pracovat polovina lidí, ale to by se nájemci nevyplatilo. Mnohem vzdušněji působí francouzská restaurace v horních dvou patrech, tam se ale normální smrtelník nedostane (já tam byl ještě před kolaudací domu).
V následné diskusi v Mánesu si pak účastníci "diskuse laiků" povšimli právě jisté mrtvolnosti domu. Proč tak atraktivní stavba není plná života - kaváren, obchodů (dokonce padl i návrh zřídit tu taneční školu)? Připomněl jsem první ideu, o které snili v polovině 80. let Havel (tehdy bydlel v sousedství), Milunić a jeho kolega Línek: na volné parcele si představovali poněkud výstřední dům s knihkupectvím, antikvariátem a kavárnami. E.Jiřičná: Interiér (10 kB) Jenže: kdo by to dnes zaplatil! A tak - když restituent pozemek prodal holandské firmě - se stavěla administrativa. Další debata se týkala divokého vzhledu stavby. Někteří účastníci přiznali, že nejdřív byli ostře proti, ale pak si zvykli a nyní se jim Dancing House líbí. Jiní svůj kritický názor nezměnili. Zazněl dosti rozumný názor, že negativní reakce vyvolal i fakt, že jsme byli dlouho izolováni od toho, co se v otevřeném světě architektury kolem nás děje. A to nás pak zaskočilo. (O některých nacionalistických argumentech typu v Čechách smějí stavět jen Češi, raději v městě, kde působili Matyáš z Arrasu, Petr Parléř, Paolo de la Stella, Pacassi nebo Plečnik, raději ani nemluvím).
Každopádně díky za takové diskuse! Jedině konfrontací myšlenek, jakkoli protichůdných, lze tříbit názor. Ve světě je to běžné, u nás ale stále zůstávají oba světy - ten architektů a ten publika - od sebe dost odděleny. A to je škoda.
 
 
 
Klikací mapa