can  
Zpět  Zpět     Kanadské listy - příloha Neviditelného psa, kterou vyrábí Miloš Kaláb v Ottawě v Kanadě. Zde naleznete odkazy na starší vydání, k návratu na hlavní stránku Psa klikněte sem.      
 
10. dubna 2000

Výstava domorodého erotického umění

Výstava domorodého erotického umění
V naší společnosti roste násilí
Gen pro sebevraždu
Vědět, kdy přestat...
Homosexuální tiskoviny se prý musejí posuzovat benevolentně
Schovávejte si stvrzenky
Zákon zakáže používání starých pesticidů
Četli jsme - viděli jsme
Kanadské Listy Mirko Janečka
Oznámení
Domorodá erotika

Dnes se téměř nikdo nevzrušuje nad výstavami erotického umění Afriky, Indie nebo Japonska. Jenže podobné erotické obrazy současných severoamerických umělců jako je Diana Thorneycroftová v Kanadě a Cindy Shermanová v USA vyprovokovaly odpor moralistů. Vyvíjejí tedy nátlak na politiky, píší dopisy redaktorům novin a časopisů a znemožňují přístup ostatním občanům k výstavním sálům.

Novinář Paul Gessell se tedy zamýšlí, jak je tomu s erotickými obrazy domorodého obyvatelstva severní Ameriky. Setkalo se s ním patrně velice málo lidí, zatímco mnoho jich někde narazilo na dřevěné sošky Afričanů s nadměrně velkými pohlavními údy. Podobně není zvláštností vidět sochy či sousoší Indů v nejrůznějších kopulačních polohách jak je popisuje Kama Sutra. Známé jsou i japonské akvarely rozhovorů na polštářích. Kdo ale viděl umělecké obrazy nebo sošky domorodého kanadského obyvatelstva při činnosti, která je přirozená nejen lidem nýbrž i hmyzu, bezobratlým i obratlovcům?

To, že takové umění téměř neexistuje, je podle názoru dvou kurátorů domorodého umění v Calgary výsledkem stoleté kolonialismu. Ten potlačoval v severní Americe veškeré domorodé projevy, ať se jednalo o jazyk, víru, umění a tedy i sexualitu. Nyní se ale Lee-Ann Martinová a Morgan Wood rozhodli vynést domorodé umění ze tmy na denní světlo. Již loni na podzim uspořádali 'velice explicitní' výstavu nazvanou Exposed: Aesthetics of Aboriginal Erotic Art v MacKenzieho umělecké galerii v Regině. Po třech měsících přichází nyní tato putovní výstava do Ottawy (Ottawa Art Gallery, 2 Daly Avenue - do 14. května - vstupné zdarma).

Vedení galerie v Regině i redakce jediných místních novin Leader-Post sdělily, že stížnosti proti výstavě byly ojedinělé - sem tam někdo zavolal telefonem, přišlo několik dopisů a objevilo se několik rozhněvaných poznámek v knize návštěvníků - a to přes to, že jsou vystaveny sošky jak heterosexuálních tak i homosexuálních dvojic zachycených při příjemné činnosti. Příslušníci domorodé obce byli výstavou potěšeni a komentovali ji slovy, že bylo nejvýš na čase.

Jedním z důvodů, že nedošlo k prudké reakci je prý to, že pro většinu Kanaďanů je naše vlastní domorodé umění stejně tak exotické jako umění africké, indické nebo japonské. K protestům proti výstavám dochází tehdy, jsou-li znázorněné osoby podobné protestujícím, tedy bílé, tak jak je ukazují Shermanová a Thorneycroftová. Lidé protestují všude, kde se jejich umění objeví. Thorneycroftová byla notoricky známá fotografiemi spoutaným a spoutávaných lidí než přešla na používání mrtvých a kazících se králíků jakožto uměleckých předmětů.

Jinou možností je povaha domorodého erotického umění. Většina toho, co výstava ukazuje, je založeno na starých zkazkách, které jsou sice neslušné ale při tom humorné. Jedná se tedy spíš o hravé situace, kde je osten sexuality otupen. Je to patrné zejména v obrazech Daphne Odjigové, původně určené do knihy starodávných erotických povídek, Tales from the Smokehouse (Povídky z kuřárny). Nahoře vlevo je reprodukce jejího obrazu Jeden veliký a neslušná medicinmanka. G. Ray McCallum vystavuje vynikající olejomalbu Wesakechak and the Old Woman on a Bed of Gold Leaves (Wesakechak a stará žena na loži ze zlatého listí) založenou na pověsti o staré ženě, která nalákala mladého muže, aby se s ní pomiloval. Smích zaznívá i z novějších děl, zejména krásně svůdného obrazu L. Paula Yuxweluptuna Oh Lawrence, turn out the ligts and come to bed... Yes dear (Ach Vavřinci, zhasni světlo a pojď do postele... Ano drahoušku). Domorodé umění nemá politický obsah, který prý pohoršuje některé lidi víc než nahota nebo soulož. Z této výstavy vyzařuje radost z toho být člověkem. Obsahuje sice jen 22 děl, ale oba pořadatelé chtějí získat další. Zatím jim v tom brání nedostatek peněz. Doufají, že jejich pokus podnítí další galerie k podobným výstavám. Některé z vystavených děl ležely v depozitářích velkých institucí jako je Národní galerie v Ottawě nebo galerie Glenbow v Calgary. Pořadatelé doufají, že i tyto galerie se odhodlají vytáhnout domorodá díla z beden a vystavit je.


V naší společnosti roste násilí

Zatímco se někteří lidé obávají, že život na Zemi zničí asteroida nebo geneticky upravené potraviny, jiní lidé umírají proto, že někdo neovládl svůj hněv a při tom měl poruce střelnou zbraň. Jiní lidé obhajují vlastnictví střelných zbraní a tvrdí, že zbraně nezabíjejí, ale že zabíjejí lidé. Ano, ale bylo by pro ně mnohem těžší zabít najednou několik lidí jinými prostředky než jsou střelné zbraně. Jiní lidé vraždí pomocí motorových vozidel.

V Ottawě právě skončilo vyšetřování u městského dopravního podniku OC Transpo. Ještě před časem tam pracoval pan Pierre Lebrun. Nějakou dobu byl řidičem autobusu a později byl přeřazen na svou vlastní žádost k práci v garáži. Tento zaměstnanec přijatý v r. 1984 si začal v srpnu 1997 stěžovat, že si jeho spolupracovníci dělají legraci z jeho výslovnosti. Podle mistra v garáži byl na to pan Lebrun velice citlivý, protože koktal. O měsíc později se pan Lebrun utkal v pěstním souboji se spolupracovníkem a byl propuštěn z práce. Na zákrok odborů byl přijat zpět do práce, a nadále si stěžoval. V březnu podal výpověď a dostal odstupné. To prohrál v kasínech v Las Vegas, kam si udělal výlet. Vrátil se bez peněz domů do Ottawy. Doma si udělal seznam 4 dřívějších spolupracovníků u OC Transpo, které nejvíce neměl rád a 6. dubna se vypravil do garáží s pistolí Remington 760.

Do garáží vešel ve 14:30. Vykřikl: 'Toto je den posledního soudu' a začal střílet. Zabil dva pracovníky a jak lidé začali od něho utíkat a schovávat se pod stoly a do skříní, vešel do malé kanceláře a tam zastřelil další 2 lidi. Vyšel do vyššího patra na chodbu, z níž bylo vidět do garáží. Zabil tedy zatím 4 dřívější kolegy a zranil dva další a ještě mu zbývalo 36 nábojů. Náhle otočil zbraň proti sobě a zastřelil se. Žádný z mrtvých ani zraněných nebyl na jeho seznamu...

Zatímco překládám článek o násilí od reportérky Lydie Dottové z časopisu Equinox, rozhlas sděluje, že v jedné americké škole zastřelil 6-letý školák svou 6-letou spolužačku. Ke střelbě došlo už dříve na školách v Coloradu, Mississippi a v Albertě. V Britské Kolumbii byla svými spolužáky brutálně zabita Reena Virková a podobně byl v Torontu zabit Dmitri Baranowski. Nespokojený úředník makléřské firmy v Atlantě (Georgie) zastřelil 9 lidí.

Těsně před vánocemi musel být odložen odlet letadla Canadian Airlines z Edmontonu, protože v něm jeden cestující zaútočil na letušku. Pilot povolal policii. O několik dní později musel být z letadla Continental Airlines odstraněn cestující, který napadl 5 letušek. Prý si myslel, že ho chtějí znásilnit. Podle předsedkyně leteckého odboru Kanadské odborové organizace státních zaměstnanců paní Denise Hillové přibývá případů, kdy cestující v letadlech napadají posádku nejen slovně ale i pěstmi a kopáním. V jednom případě požádala letuška cestujícího těsně před startem letadla, aby přestal používat letadlového telefonu v sedadle. 'Ještě jsem neskončil hovor', štěknul cestující. Když letuška trvala na tom, aby skončil, udeřil ji telefonem, V jiném případě vystoupila americká letuška Carol Knafflová z umývárny a spatřila cestujícího, jak si rozepíná kalhoty. 'Ukázala jsem mu, kde je volná toaleta, ale on se na mě podíval, víc se odhalil a začal močit kolem dokola', řekla.

Lidi nejvíc děsí ne to, že je toho násilí příliš, ale jak je nepředvídatelné. Někomu stačí pohled, jinému nějaká slova, která se mu nelíbí, jakoby lidé říkali, že mají všeho až po krk a že si nic nedají líbit. Zatím nepřinášejí sdělovací prostředky zprávy o tom, co je jinak známo a totiž to, že stále více obyčejných lidí vyhledává pomoc psychologů, protože cití nekontrolovatelnou zlost.

Hněv není patologický, jen nás upozorňuje na výjimečnost situace a mobilizuje nás k odpovědi. Jestliže ale hněv přechází do násilí, nastává vážný problém.

Článek pokračuje rozborem anatomie lidského mozku, zejména úlohou čelních mozkových laloků. Lidé, u nichž byly tyto laloky poškozeny, nejsou často schopni kontrolovat své protisociální chování. Americký psycholog Adrian Raine zjistil významné rozdíly mezi strukturou předních mozkových laloků u normálních lidí a u vrahů. Spánkové laloky a hypothalamus tvoří limbický systém jakožto primitivnější část mozku, jehož úlohou je zpracovávat emoce. Odstranění obou částí u experimentálních zvířat odstraňuje projevy emocí, čehož bylo použito k léčbě násilných dětí. Obrazy mozku u oregonského teenagera Kipa Kinkela, který zabil oba své rodiče a dva spolužáky, ukázaly slabost čelních i spánkových laloků. U lidí jsou patrně agresívní programy skladovány v limbickém systému, ale jsou většinou kontrolovány vyššími středisky v mozkové kůře. Ty jsou vývojově mladší a jsou vyvinuty zejména u vyšších savců včetně lidí. Zde fungují při sebekontrole a sociálních návycích.

Další část článku se zabývá úlohou hormonů. Jednou z významných látek je serotonin. Jeho nízká hladina se dává do souvislosti s agresivitou. Neurolog Bruce Pappa na Carletonské univerzitě v Ottawě, který se zabývá chováním, zdůrazňuje podíl diety na našem chování. Jedna americká studie poukazuje, že lék Prozac, který udržuje stálou hladinu serotoninu, dovede uklidnit lidi s výbušnou povahou.

Psycholog Ernest Barratt na Texasské univerzitě zjistil, že impulzívní agresoři měli malou schopnost správně se slovně vyjadřovat, ale mnoho jich dosáhlo dobrých známek při prostorových a vizuálních zkouškách. Takoví lidé prý tedy 'mluví pomocí svých pěstí'. Zde se uvádí, že Albert Einstein byl velice rozhněvaným dítětem a současně měl problém naučit se tomu, co slyšel. Naštěstí měl strýce učitelem, který rozpoznal u malého Alberta vysokou inteligenci a učit se podle toho, co viděl. Mladý Einstein byl přeložen do zvláštní školy - ale mnoho jiných nahněvaných studentů nemá stejné štěstí.

Život v násilnické rodině vede k biologickým změnám na mozku. Bylo to zjištěno v USA. Lidé, kteří nemají příslušné inhibiční mechanismy, rychle vzplanou bez ohledu na možné následky. 'Jestliže se ale dosáhne u takových lidí 7-sekundového odkladu reakce, uklidní se', říká jiný neurolog Carletonské univerzity, Hymie Anisman, a pokračuje, že takoví lidé udělají to, nač jiní lidé ani nepomyslí. Je to, jakoby tito lidé hledali zápalnou šňůru, jak vzplanout a dnešní společnost nabízí celou 'řadu zápalných šňůr' zejména během dopravní špičky jak v osobních autech tak i ve veřejných dopravních prostředcích. Dav jako takový je prvořadou zápalnou šňůrou. V tomto ohledu je letecké cestování příkladem. Lidé jsou v letadlech natěsnáni jako sardinky a do toho stavu se dostávají poté, co zažili nával na letišti (případně již na jeho parkovišti). Alkohol situaci velice zhoršuje. Použila ho většina lidí, kteří se projevili násilně na Pearsonově mezinárodním letišti v Torontu.

Na silnicích je projevuje jiný faktor a tím je anonymita. Zdá se to paradoxní na silnicích, kde je auto na autu? Není. Schováni v plechu a za sklem se někteří lidé cítí jakoby chráněni před druhými a proto ukazují svůj hněv aniž by se museli postavit tváří v tvář svým protivníkům. Podle psychologa yorkské univerzity Davida Wiesenthala k tomu přistupuje okolnost, že lidé jezdí většinou sami. Dejte jim do auta spolucestujícího a agresivita řidičů klesá u vědomí, že tu je někdo, kdo by mohl jejich chování kritizovat. Anonymita je také důvodem k tomu, že není velký rozdíl mezi chováním mužů a žen.

Na druhé straně jsou miliony lidí, kteří svůj hněv ovládají, takže zřejmě není stress jediným vyvolávacím faktorem. Psychologové, kteří studují násilí u lidí, se shodují v poznatku, že rozhněvanými lidmi jsou nejčastěji takoví, kteří mají pocit, že jim bylo ukřivděno. Mají-li navíc touhu po odplatě, mají na násilí zaděláno. Luke Woodham, 17-letý hoch z Mississipi, který pobodal svou matku a zastřelil několik svých spolužáků, prohlásil: 'Nejsem nemocný, jsem naštvaný... Vraždil jsem proto, že s lidmi jako jsem já, se denně špatně zachází. Udělal jsem to proto, abych společnosti ukázal, že jí vrátíme to, co dělá nám'. Tak se stává, že oběti nátlaku se shlukují do skupin a v nich se také cítí anonymně, takže si troufají na násilné akty. U kanadské mládeže vzrostlo násilí o 77% během pouhých 10 roků. Vznikla úplně nová kategórie dětí, které nechtějí chodit do školy, protože se bojí násilí.

Konzultační skupina v Torontu uvádí, že někteří lidé trpí stihomamem čili jsou paranoidní (mají dojem, že je druzí lidé ohrožují) a jejich reakce jsou naprosto nepřiměřené. Doslova skupina uvádí, že takoví lidé neustále 'přežvykují' svoje přesvědčení o bezpráví, kterého se jim podle jejich názoru dostává. Dotazník, který navrhnuli pro řidiče motorových vozidel konzultanti Wiesenthal a Hennessy, velice dobře předpovídá chování ve vozidle. Ze spousty rozhněvaných lidí jednají agresívně jen ti, kteří mají touhu po odplatě. Z celkového počtu řidičů bylo do skupiny s extrémní agresivitou zařazeno 7% a do skupiny s vysokou agresivitou 22%. Konzultanti zdůrazňují, že je velký rozdíl mezi 'asertívním' a 'agresivním' chováním. První se snaží přijít problému na kloub a vyřešit jej - prostě přemýšlejí. Druhá skupina je emoční a má za cíl druhému uškodit nebo aspoň ho zastrašit.

Vyléčit lidi z touhy oplácet druhým není vůbec snadné, zvláště u lidí, kteří jsou do nápravných kurzů zařazování soudy, protože ohrožovali své partnery v manželství nebo v zaměstnání. Lepší prognóza je u lidí, kteří se do kurzů přihlašují sami, protože uznávají, že nejednají správně. Kurz ale opouští téměř polovina přihlášených po první lekci. Při tom by léčba agresivity vyžadovala mnoho lekcí a ty by se měly opakovat. Z těch účastníků, kteří navštěvují kurz po celých 22 týdnů, asi 30% se naučí dobře ovládat svůj hněv, ale 40% se vůbec nemění.

Nejlepší dobou pro kontrolu hněvu je dětství. Ve hrách, které se natáčejí na video, se mohou děti samy vidět a potom rozebírat, jak se v daných situacích chovaly. Ve článku se také autorka zmiňuje o tom, že agresívní lidé jsou schopni 'kontrolovat svůj hněv' za přítomnosti silnějších a tvrdších osob. Přestože nedělá žádné jiné závěry než že vyjadřuje naději, že by se o těchto věcech mělo diskutovat, tyto dva poznatky - ukazovat už dětem, jak mají kontrolovat svůj hněv a respekt velice rozhněvaných lidí před mocnějšími jedinci, jsou velice důležité. V permisívní společnosti jako je naše, jsou ale spíš důvodem k pochybnostem, že by se podařilo snížit agresivitu.

Před časem jsem se dostal do situace, jejíž průběh je poučný. Čekal jsem s autem v pravé části vozovky, abych mohl na křižovatce odbočit vpravo, zatímco v kolmém směru projížděla auta. Vlevo od auta se postavily se svými jízdními koly 2 děti s otcem. Jakmile jsme měli volno, tato skupina mi vstoupila před auto přestože jsem se začal rozjíždět. Prostě mi začali zkřížit cestu neboť také chtěli odbočit vpravo. Otec mi přiskočil k okénku a začal mě fyzicky ohrožovat pěstí za to, že jsem mu chtěl údajně přejet děti. Klidně jsem mu vysvětloval, že jako cyklisté měli stát vpravo od auta. Zatímco mi ten doslova rozzuřený člověk velice sprostými slovy vyhrožoval zlomením vazu a stále se snažil udeřit mě do hlavy, přestal jsem mu situaci vysvětlovat, zaťal jsem pěsti a vykřikl jsem na něho, že mám jeho tirády plné zuby, doprovodil jsem svoje změněné stanovisko pěstmi a velice ostrým hlasem jsem mu přikázal, aby zmizel - a rozhněvaný pán sebral kolo, přešel s dětmi na krajnici a auta se mohla rozjet. Stal jsem se tedy účastníkem situace nazývané 'road rage' a uvažoval jsem, zdali mám začít chodit do posilovny, jestliže se nám začne agresivita takhle nepěkně šířit. Nevím, jak by situaci řešila kolegyně, manželka nebo hodně starší soused.


Gen pro sebevraždu

Deset roků poté, co se dali do práce, pracovníci ottawské nemocnice Royal Ottawa Hospital (ROH) našli gen, který podmiňuje sebevražedné myšlenky. Tento objev by mohl znamenat, že by někteří lidé brali doživotně léky, aby nespáchali sebevraždu. Současně by tento objev znamenal, že by bylo možné jednoduchým krevním testem zjistit, kdo má sklon ke spáchání sebevraždy. Dr. David Bakish dodal, že objev potvrdil domněnku, že někteří lidé jsou biologicky předurčeni k myšlenkám na sebevraždu a že samotná sebevražda se nedá považovat za charakterovou vadu. Kromě Dr. Bakishe, který je vedoucím psychofarmakologické jednotky ROH, byli další dva členové skupiny, Dr. Pavel Hrdina, ředitel neurofarmakologického oddělení, a molekulární genetik Dr. Lisheng Du z Ústavu pro výzkum duševního zdraví Ottawské nemocnice.

Výzkum byl zahájen po zjištění, že antidepresanty, které ovlivňují látku zvanou serotonin, byly velice účinné proti depresím ale navíc snížily myšlenky na sebevraždu. Ke zmíněným antidepresantům patří léky Prozac, Zoloft a Paxil. Serotonin je přírodní látka, která se vyskytuje v mozku a ovlivňuje náladu a emoce. K problémům dochází, když mozkové receptory odsávají příliš mnoho serotoninu. Může k tomu docházet, je-li příliš mnoho receptorů nebo ty receptory jsou supercitlivé. Pracovníci ROH věděli z dřívějších studií na mozkových tkáních lidí, kteří v Maďarsku a v jiných zemích spáchali sebevraždu, že jejich mozek obsahoval nadměrné množství serotoninových receptorů.

Před 3 roky začali studovat specifický serotoninový receptor 2A a současně analyzoval deoxyribonukleovou kyselinu (DNA) z krve 120 místních pacientů léčených na silnou depresi a srovnávali je se 131 vzorky od zdravých lidí. Bylo zjištěno, že lidé trpící silnou depresí a myšlenkami na sebevraždu měli mutace v serononinovém receptoru 2A mnohem častěji než lidé, kteří netrpěli duševními chorobami. To ale neznamená, že lidé, kteří zdědí 'sebevražedný' gen, spáchají sebevraždu. Žádný z pacientů nepomýšlel vážně na sebevraždu a bylo by neetické, (kdyby takoví pacienti existovali), aby byli rozděleni na skupiny, z nichž by jedna dostávala placebo. Ti pacienti uvažovali o tom, že by chtěli zemřít, že by jim bylo lépe, kdyby byli mrtví nebo uvažovali o různých metodách, jak by se mohli zabít, ale ve skutečnosti to vlastně nechtěli provést.

Sebevraždy jsou jedním z 10 nejčastějších důvodů, proč lidé umírají. V Kanadě hyne ročně tímto způsobem asi 4000 lidí, většinou mužů, což je víc než kolik lidí zahubí AIDS. Ve skupině mužů ve věku 15-24 roků jsou sebevraždy 2. nejčastější příčinou smrti. Dr. Bakish, který také vyučuje psychiatrii na Ottawské univerzitě, prohlásil, že při práci na oddělení první pomoci se lékaři setkávají s mnoha lidmi, kteří se pokusili o sebevraždu. Jak ale právě psaly noviny, jeden policista odejel do Detroitu, v kasínu prohrál několik tisíc dolarů a při poslední hře, když opět prohrál, se zastřelil. To byl případ zcela odlišný od lidí v depresi, kteří uvažují o sebevraždě. Jiní lidé se pokoušejí o sebevraždu z jiného důvodu a lékař se může jen dohadovat, zdali to je volání o pozornost. Jedná se o momentální situaci, například když muže opustí jeho dívka, nebo je to v jeho systému a potřeboval by dlouhodobě brát léky?' Léky jsou k mání, ale lékaři nevědí, komu je dávat.

Pokusy bude třeba zopakovat na jiných pracovištích, ale jedna věc je dnes naprosto jistá a to, že každá farmaceutická firma na světě se bude snažit vyvinout test na určení vadného genu. Takový test by ale mohl přinést velké množství nesnází. Pojišťovny a zaměstnavatelé by mohli využít informací poskytovaných testem k tomu, aby odmítnuli takového člověka pojistit nebo zaměstnat. Takový člověk by třeba nemohl být pilotem dopravního letadla. Už dnes je třeba vidět, že jsou pacienti, kteří berou antidepresenty a cítí se velice dobře. Nemohou pro své deprese dostat pojištění ačkoliv jsou jinak zdravější (pokud berou léky) než lidé, kteří pojištění dostanou.

Bylo překvapením, že mutací genu trpí častěji muži než ženy. To by mohlo vysvětlit, proč sebevraždy páchá více mužů než žen, přestože ženy trpí depresemi dvakrát častěji než muži. Myšlenky na sebevraždu tedy nesouvisí se samotnou depresí. Vědečtí pracovníci nyní hodlají podrobit svým testům alkoholiky, lidi trpící schizofrenií a jinými chorobami.

'Geny jsou ale jen částečně zodpovědné za sebevraždy', napsala Dr. Kay Redfield Jamisonová ve své knize 'Noc přichází rychle'. Maďarsko a Finsko jsou od sebe vzdáleny 1600 km a jejich kultura, dieta i klima se velice liší. Jednu věc ale mají společnou - dělí se o místo s nějvětším počtem sebevražd na světě, dvakrát vyšším než u jiných evropských národů nebo v Kanadě.

Po dobu několika tisíc let žili Ugrofinové pospolu na Urale, který je dnes součástí Ruska. Odešli ze své staré vlasti ve dvou různých směrech déle než 1000 před naším letopočtem - a vzali si pochopitelně sebou svou genetickou výbavu. Pracovníci ROH nyní zjistili u obou národů mutace v genu, který je součástí serotoninových receptorů. Dr. Pavel Hrdina, jeden z autorů ottawské studie, vysvětluje, že se jedná o příbuznost obou národností a tedy podobnost v genetické výbavě.

Už dávno se ale poukazovalo na možnost vztahů mezi genetickou výbavou a sklonem k sebevraždám. Jedna ze studií z r. 1985 si všímala menšiny nazývané Old Amish Order (Starý řád Amišů). Jedná se o konzervatívní protestanty v jihovýchodní Pennsylvánii. Živí se zemědělstvím, alkohol je u nich zakázán a rodinné svazky jsou velice pevné. Amišové vzdorují stresu moderní doby. Sebevraždu nazývají neodčinitelným hříchem a sebevrahy pohřbívají mimo své hřbitovy.

Když se Janice Egelandová a James Sussex začali zabývat genealogií a lékařskými zprávami o Amiších, zjistili, že sebevraždy se vyskytovaly v určitých 4 rodinách. Ty přispěly 73% ke všem sebevraždám, ale představovaly jen 16% amišské populace. K podobným výsledkům se dospělo v Dánsku.


Vědět, kdy přestat...

Během méně než 10 roků se zvětšila na trojnásobek částka, kterou Kanaďani utratili v kasínech, při sázkách, v lotériích a při jiných podobných zábavách. V r. 1992 to bylo $2.7 miliardy a podle Nejvyššího statistického úřadu částka vzrostla na $8.1 miliardy v r. 1999. Redakční článek novin The Ottawa Citizen prohlašuje, že není úlohou státního aparátu, aby omezoval hazardní hry, i když si je pisatel vědom škodlivosti takových her. Podle jeho názoru (a zřejmě názoru vedení listu), každý člověk má mít právo svobodně se rozhodnout, jak utratí své peníze. Jenže prý statistický úřad uvedl některé znepokojující údaje. Tak třeba průměrný dospělý Kanaďan utratil v r. 1998 $320 při nejrůznějších hrách a sázkách, kdežto o 6 roků dříve to bylo jen $120. Zřejmě je tedy velký zájem o kasína, lotérie a podobná zařízení. Tři čtvrtiny všech domácností udává, že na hrách utratí ročně $460.

Před 8 roky přinášely lotérie 90% zisků ze všech 'her'. Lidé si kupovali losy buď sami nebo společně se spolupracovníky, ale málokdo se vydával do kasína. Zatímco tedy vydělávala kasína v r. 1992 asi 1%, dnes to je 38% veškerých příjmů z her. Kombinace kasín a fiskální nezodpovědnosti je zlatým dolem pro vládu. Z celkového zisku $7.4 miliard bylo provinciím rozděleno $4.4 miliard. Vlády sice prohlašují, že se peníze použijí na zdravotnictví, vzdělání a zvláštní účely, ale ve skutečnosti jdou do jednoho 'všeobecného' pytle.

Převod peněz od hrajícího jednotlivce přes croupiera do vládního kufru není ale bez výloh. Pan Jason Azmier, ředitel pro hazardní hry u nadace Canada West Foundation, prohlásil, že z hospodářského hlediska není zvýšená útrata na hazardní hry ničím pozítívním. Má neblahý vliv na rozpad rodin a sebevraždy. Nejvíce zranitelné jsou rodiny s ročním příjmem menším než $20,000. Po zaplacení daní tyto rodiny utrácejí na hrách více než rodiny s ročním příjmem vyšším než $80,000.

Lidé si nalhávají do vlastní kapsy jestliže tvrdí, že kasína jsou podnikáním jako každé jiné nebo že kasína poskytují podobnou zábavu jako profesionální sporty, nebo koncerty a jevištní umění. Ten, kdo jde do kasína, doufá, že mu jeho návštěva něco vynese ale při tom ví, že bude mnohem pravděpodobněji znamenat (další) finanční ztrátu. Součet těchto ztrát není z celospolečenského měřítka nijak povzbuzující.


Homosexuální tiskoviny se prý musejí posuzovat benevolentně

K nejvyššímu kanadskému soudu se dostal problém s konfiskací homosexuální pornografie na kanadských hranicích se Spojenými státy. Proti konfiskaci stovek knih určených pro knižní trh homosexuálů ve Vancouveru se ohradili dva dovozci, Little Sisters Book a Art Emporium. Právníci těchto obchodů se snažili přesvědčit 9 soudců, že pornografie je integrální součástí homosexuální kultury, takže takové tiskoviny by neměly podléhat běžným zákonům proti obscenitě, které platí pro celou Kanadu. Navíc prý nejsou celníci dostatečně vzdělaní, aby mohli posuzovat práva na svobodu projevu - právníci dodali, že to jsou lidé, kteří se spíš zabývají dovozem margarinu a použitých matrací.

Soudu prý potrvá několik měsíců, než v tomto ohlkedu dospěje k rozhodnutí. Letos v zime to byl už druhý případ na podobné téma. V prvním případě měl soud najít rovnováhu mezi svobodou projevu a ochranou společnosti před nežádoucími vlivy - jednalo se o případ dětské pornografie. Paní Judith Bowersová, která zastupuje ministerstvo spravedlnosti, požádala soud, aby odmítnul požadavek na dodatek k ústavě nebo ústavní výjimku pro homosexuální tiskoviny. Zástupci federální vlády se obávají, že by byla Kanada zaplavena obscénními tiskovinami ve chvíli, kdy by bylo vládě odňato právo kontrolovat zboží, které překračuje hranice.

O tom, že je pornografie pole neprobádané, svědčí nedávný případ v Ottawě. K soudu se dostal otec 4-letého chlapce za to, že mu vyfotografoval holý zadeček. Na filmu o 36 políčkách byly 4 obrázky, na nichž byl chlapec nahatý. Filmu si všimnul laborant, který film vyvolával a oznámil svůj nález policii. Zafungovala Společnost pro ochranu dětí a chlapce otci odebrala - policie pohnala otce k soudu. Sdělovací prostředky udělaly průzkum veřejného mínění a tak jsme na obrazovce viděli na jedné straně občany kroutící nechápavě hlavou nad "bdělostí" fotolaboranta, Společnosti pro ochranu dětí i policie (nejen nad bdělostí, ale i nad rychlostí, jakou věci dostaly spád). Na druhé straně jsme viděli občany, kteří se pohoršovali nad blatantním porušováním soukromí onoho malého chlapce a žádali pro otce trest. Jedna starší paní otce chápala, jenže dnes se už zřejmě nikdo nepřizná, že si také fotografoval svého potomka nebo vnoučka nahatého - nikdo nestojí o policejní šťáru. Na fotografii osoby mladší 18 let nesmí být vidět obnažené ani pohlavní orgány ani zadeček - to je nařízení. Pozor tedy na to, kam by vás mohla dostat fotografická záliba. Hodláte-li navštívit v Kanadě příbuzné, fotografujte děti vždycky oblečené a raději si v obchodě s časopisy vyberte nahotiny nad 18 roků věku.


Schovávejte si stvrzenky

Nespoléhejte na to, že za 15 roků po vás nebude nikdo chtít doklad o tom, že jste včera zaplatili účet za vodu, kanalizaci nebo elektřinu. Zdá-li se vám ta situace přitažená za vlasy, měli byste si možná promluvit s několika občany obce Finch v Ontáriu. Třeba s panem Davidem MacDonaldem. Koncem února 2000 dostal účet za elektřinu ve výši $4,300. Hodně času strávil prohledáváním krabic na půdě a nakonec zaplatil bance téměř $300 za to, aby mu udělala kopie stvrzenek o zaplacení účtů za elektřinu od r. 1987. Ale pan MacDonald dodal, že jeho dluh bledne ve srovnání s $19,000, co dluží jiný občan.

Dvacet obyvatel obce bylo varováno, že buď budou jejich dluhy připočítány k jejich pozemkové dani nebo bude zastavena dodávka elektřiny do jejich obydlí. Právník Stephen Ault, který zastupuje společnost North Stormont Hydro, tvrdil, že nikdo nedluží tak vysokou částku ale odmítnul udat tu nejvyšší. Poznamenal ale, že některé dluhy za elektřinu jsou opravdu vysoké.

Podle pana MacDonalda nemá elektrárenská společnost účetní knihy v pořádku a dluhy občanů se snaží rekonstruovat ze starých záznamů o odečítání elektroměrů. Pan Ault potvrdil, že dřívější společnost neměla záznamy v počítači ale ani se nesnažila zjistit, co jí kdo dluží. Zaměstnávala pouze jednoho člověka na půl dne v týdnu, aby vedl záznamy. Ten prý záznamy vedl, takže se ví, kolik bylo účtováno a kolik bylo zaplaceno. Občané se ale brání tomu, že by po 20 letech měli dokazovat, že za dodávku elektřiny zaplatili. Pan MacDonald nemohl najít stvrzenky za roky 1993 až 1996. Bankovnímu zaměstnanci to trvalo 10 hodin než našel kopie všech chybějících stvrzenek. Při hodinové mzdě $28 ho vyhledávání kopií přišlo na více než $300 a to mu ještě stále chybějí stvrzenky na $323.46.

Žena, která dlužila $19,000, našla stvrzenky za pouhých $6000, takže musela souhlasit s tím, aby na její domek bylo uvaleno finanční břemeno ve výši $13,000. Původně očekávali občané, že bude záležitost vyšetřovat policie, jenže s toho sešlo. Pan Lyle Heagle, který v obci pronajímá byty, sdělil, že jedna jeho dřívější nájemnice dostala upomínku o zaplacení dluhu ve výši $9,600 ale brzy na to zemřela a nyní elektrárenská společnost vymáhá dluh na jejím synovi. On sám dostal účet na $5,600 na adresu své instalatérské firmy. Vzhledem k tomu, že ji prodal a měl doklady o tom, že za elektřinu zaplatil, společnost po něm nic nevymáhá. Starosta Archie Byers nedovede vysvětlit, jak mohla společnost za 20 roků nahromadit dluh ve výši $300,000 nebo jak dokázali občané neplatit účty po tak dlouhou dobu. Podle jeho názoru má společnost zmatek ve svých účetních knihách. Právní poradce ale tvrdí, že je možné vymáhat dluhy od občanů až do r. 1983 a že vlastně není žádné omezení, jak hluboko do minulosti by mohla jít. Poučte se od občanů Finche a chraňte si stvrzenky jako oko v hlavě.


Zákon zakáže používání starých pesticidů

Ministr zdravotnictví Allan Rock se zavázal, že zavede nový zákon, který zahájí vyhodnocování chemikálií, které se používaly v zemědělství a sadařství v době jeho dětství. Nyní přiznal 52-letý ministr, že je třeba mít větší ohled na zdraví těhotných žen a dětí, jejichž citlivost vůči pesticidům se v minulosti nijak neuvažovala, když se jednalo o jejich schvalování.

Ministr Rock si dal svůj závazek před parlamentním výborem pro životní prostředí poté, co vyslechl celou řadu stížností nashromážděných během 6-měsíční práce výboru na dosavadní povolovací systém pro pesticidy.

'Kdybychom byli měli peníze', řekl ministr, 'mohli jsme se do práce pustit už před časem'. Uznal, že mnoho problémů je velice naléhavých a že některé pesticidy se používají od doby, kdy se on sám narodil. Zřejmě tedy nebyl kanadský zákon o pesticidech za posledních 30 roků nijak novelizován. Z 500 aktivních látek byla jich většina schválena před 19 roky a 150 jich bylo schváleno už před r. 1960.

Největšímu nebezpečí jsou vystaveny děti, které žijí v zemědělství blízko polí, která byla ošetřena pesticidy, inuitské děti, které jedí hodně masa s vysokým obsahem pesticidů a děti ve vnitřních městech v bytech, kde se provádělo hubení švábů.

Liberální poslankyně Marlene Catterallová si stěžovala, že se pesticidy hodnotí podle účinků na 'průměrné' dospělé lidi, ale vůbec se nepřihlíží ke zvýšené citlivosti jiných lidí. Ministr Rock slíbil, že se u nového zákona bude na tuto připomínku pamatovat a zejména se bude přihlížet k citlivosti dětí.

V USA bylo zjištěno, že vystavení pesticidům vede u zemědělců, zahradníků a sadařů ke zvýšenému výskytu rakoviny a sníženému počtu spermatozoidů. U dětí je postižena schopnost učit se. Americká vláda proto vydala nařízení, aby se pesticidy vyhodnocovaly podle účinků na děti včetně dosud nenarozených.

Kanaďani utrácejí každý rok asi jednu miliardu dolarů za pesticidy, aby ničili obtížný hmyz a plevel a zbavovali se plísní. Obyčejné jablko projde obvykle 16 postřiky různými pesticidy než se dostane na náš stůl.

Poznámka: Čemu mám dát přednost? Těm 16 postřikům nebo přítomnosti látky, která by odradila larvy obaleče jablečného od práva prvního sousta? Je neuvěřitelné, jak vypadají jablka, která se nestříkají. Máme před domem velice plodnou jabloň a patrně by nám její plody při dobrém uskladnění stačily na větší část roku, kdyby nebyly prolezlé larvami křížem krážem. Nejde o to, že by si tučný 'červ' pochutnával na jádřinci a mohl s ním být vykrojen. Naše jablka jsou navíc prolezlá chodbičkami drobných larev podobně jako některé houby. Proč pravidelně jabloň nestříkám? Protože za cenu postřiků lze na trhu koupit daleko větší množství jablek, než která by se nám na stromě urodila.


Četli jsme - viděli jsme

Ve snaze ušetřit peníze, nařídila provinční ontárijská vláda velkým městům, aby se spojila s okolními obcemi. Došlo k tomu už v Torontu a nyní je na řadě Ottawa. Na první pohled to vypadá rozumně - bude méně volených zástupců, menší počet úředníků a tedy menší výdaje. Na druhé straně ale ztratí své zástupce především venkovské obce v okolí města. Pochopitelně mají občané takových obcí zcela jiné problémy než občané v hustě zalidněné městské oblasti. Aby se jejich problémy ještě rozšířily, úřady zjistily, že v okolních obcích byly ulice se stejnými názvy jako v Ottawě. 'To se tak přece nemůže nechat, to my hasiči i ambulance jezdili do nesprávných ulic', zanaříkaly úřady, 'nemůžeme připustit takový chaos.' Nad takovým údajným problémem se pozastavují lidé, kteří se do Kanady přistěhovali třeba z Londýna: 'Přece dodnes byla Kostelní ulice v Ottawě, ve Stittsvillu, v Manoticku a v Osgoodu, tak proč by nemohla zůstat v Ottawě-městě, Ottawě-Stittsvillu, Ottawě-Manoticku i v Ottawě-Osgoodu? Vždyť všechny tyto dříve samostatné obce mají odlišný poštovní kód i skupiny prvního trojčíslí telefonního čísla.' Ano, Kanaďani londýnského původu mají pravdu ale pochopit ji je bezpochyby nad možnosti kanadských úředníků. Jaká je alternativa? Změna adresy asi u 14,000 obyvatel a firem. A to neznamená jen měnit navštívenky nýbrž informovat o změně všechny úřady, občany a firmy s nimiž jsou takto postižení ve styku. Takové změny by se měly provádět nejen na firemních štítech nýbrž také v katastrálních mapách, v bankovních záznamech o hypotékách a na mnoha jiných místech. Nejedná se jen o Kostelní ulici ale také o Hlavní třídu, Albertovu ulici, Sparksovu ulici, Tržní ulici, Říční ulici a podobně. Zdá se, že bude třeba najmout velký počet úředníků, aby se registrace změn neprotáhla do třetího tisíciletí. Mimochodem to holedbání o tom, jak bude v krátké době Kanada nejpropojenější zemí na světě a jak se všechno bude dít téměř automaticky (v jednom ze dřívějších vydání Kanadských listů) bylo skutečně jen vládním holedbáním kdežto uskutečňování tohoto cíle se opožďuje o několik roků.

I když se snažíme napravovat přírodu s velkým úsilím, je to ona, která má poslední slovo. Zvlášť tam, kde je snaha poněkud pochybená od samého začátku. Patří sem snaha o nízký anglický trávníček před domem i za domem, v každém parku i mezi dálničními pruhy. Trávníček znamená trávu, ne tedy jetelinku, truskavec nebo pampelišky. Takové 'širokolisté' rostliny velice zohyzďuji kultivovanou přírodu. Ponechávejte žluté květy pampelišek ve svém trávníku jen na vlastní nebezpečí a nedivte se, že budete ve svém okolí považováni za nedbalé podivíny.

Podívejme se ale na tzv. šlechtěné trávníky. Ty, které zdobí čas od času malé praporky varující, že plocha byla chemicky ošetřena a že může být nebezpečná lidskému zdraví, jsou opravdu hezké. Spousta hnojiva dodává trávě potřebné živiny - dusík, draslík a fosfor, případně stopové prvky. Herbicídy se postarají o to, aby se do trávy nepřipletly žádné 'netrávy' a pesticídy nedovolují žádnému hmyzu, aby trávě škodil. Přes to loni zežloutly velké plochy trávníků. Do Kanady se totiž dostali evropští chrousti a jejich ponravy mají kořínky trávy nejraději, zejména na výsluní. Sotva roztál sníh, některé trávníky vypadají, jakoby na nich měly cvičení tanky. Hladoví skunci i mývali a vrány zřejmě cítí, že se pod povrchem trávníku skrývá potrava. Kdo neviděl, jak dovedou uvedená zvířata zpracovat trávník, ten neuvěří. Co bude následovat? Silnější chemický postřik. Konečně se nad tímto nesmyslem začíná pozastavovat více lidí. Upozorňují, že Diazinon i Merit škodí ptákům. Diazinon je pro svou jedovatost zakázán na golfových hřištích v USA. Snad se dočkáme doby, kdy nebudou trávníky tak jednotvárné jako dnes. Taková jetelinka nepotřebuje hnojení dusíkatými hnojivy, protože získává dusík ze vzduchu prostřednictvím symbiotických baktérií v kořenových hlízkách. Dlouhé kořeny truskavce táhnou vodu z větší hloubky než tráva a jeho rostliny zůstávají zelené i bez kropení.

Rostoucím počtem bezdomovců se zabývá jak provinční tak i federální vláda. Uvolňují se peníze na odstranění tohoto problému. Jak by se mělo peněz použít? Prý je třeba stavět více útulků pro bezdomovce. Regionální 'radní' Alex Munter je předsedou výboru pro občanské služby a má jiný názor. Poukázal na to, že bezdomovcem se člověk stává tak, že ztratil domov ve většině případů proto, že nebyl schopen platit nájemné. K vlně nových bezdomovců došlo v Ontáriu poté, co vláda přestala regulovat nájemné. To vzrostlo v Ottawě mnohem více než je inflace a při tom má Ottawa nejnižší počet bytů k pronajmutí.

Místo výstavby útulků se proto pan Munter přimlouvá za výstavbu bytů pro obyvatele s nízkými příjmy. Zatímco útulky jsou jen dočasným řešením, levné byty by odstranily mnoho dalších problémů, které doprovázejí bezdomovectví a zejména by předešly tomu, aby byly bezdomovectvím postihovány děti.

Lidé, kteří chtějí v Ontáriu adoptovat kanadské dítě, musejí čekat minimálně 10 roků než jejich žádost přijde na řadu. Za této situace se mnoho rodičů vydává do zahraničí, zejména do Číny. Adopce čínského sirotka přijde v průměru na $20,000. Jsou v tom různé výdaje, např. za vyhledání vhodného dítěte, za překlady, soudní výlohy, poplatky sirotčinci, cestovné a podobně. Nyní ztížila adopci ontárijská vláda tím, že také požaduje peníze - konkrétně poplatek $925 za každé adoptované dítě. Zatímco je v Quebeku dovoleno odečítat si výdaje za adopci od příjmu při podávání daňového přiznání, Ontário tuto možnost svým obyvatelům neposkytuje. V Quebeku mohou adoptivní rodiče získat 'daňový úvěr' až $15,000, oč si mohou snížit svoje skutečné výdaje. Vzhledem k tomu, že patří většina z 800 dvojic nebo jednotlivých občanů, kteří se každoročně zajímají o adopci, ke střední vrstvě, předpokládá se, že téměř dalších tisíc dolarů požadovaných provinční vládou situaci adoptivních rodičů dále znesnadní. Proč patří Čína k oblíbenému cíli budoucích adoptivních rodičů? Protože její politika jednoho dítěte na rodinu upřednostňuje chlapce, takže jsou statisíce děvčátek k mání pro adopci (zřejmě ještě dlouho potrvá než přijdou v Číně na to, že jednou bude nedostatek žen - patrně potom budou jezdit mladí čínští muži v honbě za nevěstami do Kanady).

Adoptivní rodiče jsou v Ontáriu znevýhodněni i tak, že si mohou vzít maximálně 10-týdenní dovolenou kdežto u biologických rodičů má matka navíc nárok na 15-týdenní mateřskou dovolenou (v nedávném federálním rozpočtu na příští rok ohlásil ministr financí Paul Martin prodloužení rodičovské dovolené na 25 týdnů jak pro adoptivní tak i pro biologické rodiče).

Zatímco tedy ontárijská vláda 'napařila' poplatek za adopci sirotků ze zahraničí, zrušila pivní daň. Tato daň představovala poplatek $105, který musel zaplatit pivovar za každý obchod, ve kterém prodával své výrobky. Daň byla zavedena v r. 1945, aby kryla výdaje, které měla vláda s kontrolou prodeje piva, ale osobní kontrolu již několik roků neprovádí - ta se děje pomocí počítačů. I docela malé pivovary platily stejné poplatky jako pivovarští obři Labatt a Molson. U těch představovala daň asi 2 centy na 100 litrů piva, kdežto u malého pivovaru Creemore Springs Breweries to byly 2 dolary na 100 L. V r. 1984 přinášela pivní daň provinční vládě ročně $260,000. Potom vznikla řada tzv. mikropivovarů (12 v Ontáriu a 19 mimo provincii), z nichž každý prodává pivo ve 200-300 obchodech. Vládní příjem vzrostl na 1 milion dolarů ročně.

Je známo, že se lidé obávají neznámého a to i tehdy, kdy mají možnost se o tom neznámém poučit. Je také známo, že se někteří lidé vyhýbají třeba sýrům pro jejich obsah tuku v obavě o své zdraví, přestože do obchodu jedou sportovním užitkovým vozidlem, které produkuje pětkrát více škodlivých zplodin než obyčejné osobní auto. Po vystoupení z vozidla zamáčknou cigaretu a jdou vybírat zdravé potraviny. Pro tyto i jiné spotřebitele přichází zpráva, že každotýdenní konzumace potravin připravovaných na rožni (barbecue) vede u žen ke zdvojnásobení rizika vzniku rakoviny prsu. Nezáleží na tom, zdali bylo plamenem zpracováno hovězí, drůbeží nebo rybí maso - jedná se o škodlivé látky, které vznikají přepalováním bílkovin a tuků.


Kanadské Listy Mirko Janečka

Dvojčíslo březen/duben 2000 přináší řadu zajímavých zpráv, např. o tom, že Češi mohou žádat o slovenské občanství v Praze. Vláda České republiky bude pořádat 4-týdenní letní kurz českého jazyka pro zahraniční krajany starší 18 roků. Bližší informace lze získat na Generálním konzulátu v New Yorku (tel. 212 - 717-5643 x 3). Termín k podání přihlášek je 17. dubna 2000. Uvnitř listu je vzpomínka na českého leteckého majora Františka Altmana pod titulkem 'Vyznamenání od krále a doutník od Churchilla' a jiná vzpomínka na dva útěky českého podplukovníka Karla Hlásného. Obě vzpomínky napsal Jiří Margolius. Další vzpomínku na stanici Československého rozhlasu v Káhiře a jejího redaktora Karla Ottu napsal Jiří Karel. Kromě nich je řada článků, např. o skautech, o operaci Percentage, o dvou výsadkářích, a také o Rayi Krocovi původem z Čech, který v r. 1961 koupil veškerá práva na značku řetězu amerických restaurací McDonald's.


Oznámení

  • Kanadský měsíčník HURONTARIA - vydává Jan B. Hurych. Součástí Hurontarie je zajímavé čtení PŘÍLOŽNÍK.

  • Zajímavosti z Kanady Mirka Koláře z Winnipegu. Zážitky z České republiky, článek o ochuzeném uranu, o přímé demokracii a jiné články. Čtěte zajímavý ale velice smutný článek o dívce jménem Dita.

  • Živé rozhlasové pořady z Kanady a česká stránka.

  • Dvojměsíčník 'Kanadské Listy' vydává pan Mirko Janeček, 388 Atwater Ave., Mississauga, Ontario, Canada L5G 2A3. Je možné si je na této adrese předplatit.

  • Internetový enzym podnikavých žen a emancipovaných mužů vlastním nákladem vydává v Japonsku Milan Hubáček.

  • Tramvaj Načerno - literární čtrnáctideník - má nyní svůj vlastní server a tedy novou adresu: http://www.tramvaj.cz. Při každém oznámení v Kanadských listech vyjíždí na Internet nová tramvaj plná novinek. Vydavatel Zdeněk Fekar se těší na vaše příspěvky.

  • Český literární deník Narayan s mnoha přílohami.

  • 'Virtuální galerie' ArtForum upozorňuje na internetový profil Pavla TRNKY (skleněné objekty) v cyklu OSOBNOSTI V SÍTI. Výstava má URL http://www.gallery.cz

  • knedlik.com - prodej českých potravin do zahraničí.

  • Zajímáte se o nutriční hodnotu různých potravin? Ve spodní části mé internetové stránky Potraviny pod mikroskopem (Foods under the microscope) najdete vyhledávací službu a to nejen pro základní potraviny ale třeba i pro ořechy, čokoládu a podobně.

  • Navštivte stránku kanadského hlavního města.

    Příští číslo Kanadských listů vyjde 24. dubna 2000.


    ***

    Zpět na začátek stránky



  •  
    Klikací mapa