NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Pondělí 2.7.2001
Svátek má Patricie

 Hledání:
 Výběr z vydání:

MICHAEL ŽANTOVSKÝ: Jak se z hlídacího psa stává prašivý ořech

AFÉRA: Tváře na internetu

SPOR: Špidla versus Klaus

POLITIKA: Čtyřkoalice - bojový Titanic

BOMBA: Podívaná pro silné nervy

RODINA A PŘÁTELÉ: Máme patálii s hruškou

PSÍ PŘÍHODY: Co tomu psisku je?

VZPOMÍNKY NA VOJNU: Jak ze mě nebyl Kefalín (1)

LITERY: Americká intrika

SPOLEČNOST: Majetková přiznání

PETR CIBULKA: Výzva voličům

PENÍZE: Uč se, zaplatím ti!

MROŽOVINY: Pro a proti známkování

PŘEDVOLEBNÍ KAMPAŇ : Výpravce dostal červenou

ZDRAVÍ: Záludnosti stravování
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Litery

2.7. LITERY: Americká intrika
Viktor Šlajchrt

Už na demonstracích v listopadu 1989 jsem pociťoval přítomnost významnějších sil, než jaké hovořily z balkonů. Zvláštní ukázněnost davů vedla tehdy nedůvěřivější občany k podezření, že se zdaleka nejedná o spontánní povstání ujařmeného národa, kterému došla trpělivost, ale spíš o puč. Když si kladli otázku, kdo je v pozadí, navrhoval jsem jim Anežku Českou. Měl jsem opravdu pocit, že popud k tak mocnému vzepjetí nových nadějí nemohl vyjít z čistě pozemských sfér.

Ani dnes nejsem v hloubi duše přesvědčen, že se současná beznaděj a malomyslnost zrodily bezezbytku z české skutečnosti. Opět se mi vnucují transcendentní představy: v kanceláři vrchního šéfredaktora veřejného mínění spatřuji povědomou postavu s kozlími růžky a koňským kopytem. K Anežce České vysílám čas od času střelné modlitbičky, jejich účinnost však není zcela zřetelná. Urazila se, že parlament zatím nevrátil církvi podstatnou část majetku? Anebo ji spíš rozesmutnil stav samotné církve?

Vím, správná svatá se neuráží, ale oroduje. Třeba v tom všem, co se u nás děje, nemá prsty transcendence až tak vzdálená. Svět tuhle zemi v srdci Evropy rozhodně nenechává napospas náhodám. Řekl bych, že se tu lidé s tajným posláním musí přímo hemžit, jenže jsem se od různých paranoiků z řad politků dověděl jen podezřívavé klepy o českých tajných službách. Také nejzasvěcenější političtí komentátoři vykládají politické dění z příčin imanentně tuzemských, ba dokonce zúžených na osobní animozity. Máme věřit tomu, že ubohost našich veřejných poměrů zavinil v prvé řadě střet Klausovy arogance s Havlovou ješitností? Tak pitomé a nebezpečné hašteření by Evropa ve svém srdci sotva připustila.

V dobách, kdy se tvrdilo, že se u Madridu bojuje za Prahu, byl konflikt ve Španělsku prezentován veřejnosti jako souboj sil pokrokových (socialistických, osvíceně ateistických, racionalisticky byrokratických) a reakčních (chránících tradice křesťanské morálky, svobodného trhu a patriarchálního řádu). Později se stalo zřejmým, že Franco zvítězil, protože demokratický Západ ve vzácné shodě s Hitlerem a Musollinim nemohl připustit, aby Rusko ovládlo Gibraltar. Česká kotlina prý zaručuje panství nad Evropou - hraje se dnes o ni podobný mariáš? A pokud ano, jaké síly tu soupeří? Velmocenská bipolarita s rozkladem Sovětského svazu přece zanikla.

Klausovu zpověď Narovinu jsem si zatím nekoupil a nepřečetl, i když se to chystám učinit. V recenzi, kterou knize v sobotních Lidovkách věnoval Daniel Kaiser, mne nicméně zaujala jedna citovaná větička, v níž profesor naznačil, jak silně se jej na podzim 1997 pokoušela vytlačit z politiky americká administrativa i ambasáda. Poprvé tu jeden s vrcholných politiků připustil, co v podstatě dávno tuším - že je česká politická scéna i po nastolení demokracie významným dílem modelována odjinud. Překvapilo mne ovšem, že šlo výhradně o americké tlaky - vždyť právě Klaus je asi nejvýraznějším proamerickým politikem východní Evropy.

Jsem přesvědčen, že svět bez námitek odsouhlasil začlenění českých zemí do zájmové sféry Německa, potažmo Bruselu. Brusel se vymezuje proti Washingtonu, čímž vzniká zárodek nové bipolarity. Klaus mohl mnohem spíš čekat bodyček od Verheugena, který dává ostatně stále okatěji najevo, kdo je tady pánem. Mluvil však o Američanech. Že by se Brusel na přípravě jeho pádu v roce 1997 nepodílel? Zdá se spíš, že o podrazech bruselské administrativy zatím není radno hovořit, neboť podléhá stále stejným socialistům u moci, zatímco v Americe vystřídal socializujícího Clintona George Bush.

Co když se za geopolitickou bipolaritou evropsko-americkou skrývá bipolarita mnohem nebezpečnější, totiž ideologická. Česká společnost je možná odjinud modelována k tomu, aby zapomněla na individuální svobody, jichž si užila jen krátce, a nechala se znovu organizovat byrokratickými milostpány a vyssávat legiemi krasoduchů. V takovém případě by svár mezi vrcholnými představiteli české politiky neznamenal jen trapné divadlo osobních malicherností, ale perzonifikoval by velký dějinný pohyb.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: