NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Pondělí 9.7.2001
Svátek má Drahoslava

 Hledání:
 Výběr z vydání:

REAGAN: Co pro mně znamená 4. červenec

ODSUN: Hovoříme o odsunu racionálně V.

ODSUN: Vášně pana Kovanice

SLOVENSKO : Tragédie, fraška, nebo od všeho něco ?

MROŽOVINY: Čím více se do h...a šlape, tím více smrdí.

RODINA A PŘÁTELÉ: Další uragan, který se nekonal

PSÍ PŘÍHODY: Lovec koček v akci

ŠKOLSTVÍ: Selekce na školách a víceletá gymnasia

LITERY: Počůraní mravenci

ÚVAHA: Ouha! Po starých časech touha

ZDRAVÍ: Zákeřné houby

PRÁVO: Špinavé ruce justice

PENÍZE: Můj stan, můj hrad

Misionářská svastika: Rasismus jako evangelická zbraň

NÁBOŽENSTVÍ: Legenda kontra skutečnost
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Litery

9.7. LITERY: Počůraní mravenci
Viktor Šlajchrt
K vydání 107. čísla revue Střední Evropa uspořádal minulé úterý Institut pro středoevropskou kulturu a politiku seminář na téma Role kultury a umění ve společnosti. Konal se v nové budově Filosofické fakulty UK v Jinonicích, hlavními přednášejícími byli kulturní antropolog Ivo T. Budil ze Západočeské univerzity a filosof Petr Rezek, označený na pozvánce jako soukromý analytik z Prahy.

Nová budova se mi docela líbila. Vinula se elipsoidně nad stanicí metra, kolem park a výhled k zalesněným obzorům. Takhle nějak mohou vypadat univerzity v malých amerických či kanadských městech. Přijel jsem krapet dřív, a proto jsem dal šanci i místnímu bufet, aby mne také potěšilo. Kdybych nestál na univerzitní půdě, napsal bych normálně "bufetu" a "potěšil", jenže v hájemství vzdělanců se sprostý bufet promění v "pifé", to pifé, jež se neskloňuje. Elegantní pifé, lstivě schované za buranským bufetem, může univerzitě posloužit při plnění jedné z jejích základních funkcí: i ono pomáhá oddělovat vzdělané zrno od nevzdělaných plev. Ceny nápojů navíc vzbuzovaly svou vstřícností sympatie - dvojka vína za čtrnáct, fernet za patnáct korun. Škoda, že jsou Jinonice tak daleko od Dolních Chaber.

Přednáška Iva T. Budila byla neobyčejně erudovaná a promyšleně koncipovaná. Dověděl jsem se, jak se liší axiologické pojetí kultury od antropologického, poučil jsem se o věčném sváru mezi tíhnutím ke kulturní univerzalitě, či naopak partikularitě, a také o revitalizačních tendencích v současné civilizaci. Dostalo se mi rovněž důkladného vysvětlení podstat dávného sporu mezi civilizací, jak ji pojímá liberální tradice západního yšlení, a kulturou, totemem myšlení konzervativního, zejména německého a středoevropského. V lavicích posluchárny sedělo malé, ale vybrané publikum: filosofové Vašíček a Kosík, básník Zbyněk Hejda, spisovatel Ota Ulč, politický komentátor Radko Kubičko a několik křesťanských myslitelů, které neznám jen vlastní vinou, neboť mám v křesťanském myšlení hříšné mezery.

Petr Rezek k tématu ve své přednášce zdaleka nepřistupoval tak seriózně jako předřečník. Postavení kultury a umění v současné společnosti nejdříve syntetizoval do metafořy veřejného záchodku ze slavného románu Zvonokosy, a s ironickou mnohoznačností analyzoval teprve toto podobenství. Svůj nápad zřídit záchodek opentlil starosta ze Zvonokos vzletnými ideami o vyšší kultuře každodenního života, tedy cílem civilizačně univerzalistickým, román však postupně odhaluje celou spleť nižších pohnutek plynoucích z partikulárních zájmů. Záchodek je sice označen za fenomen kulturní, v předvolební atmosféře však sehrává politickou roli, když se v urážlivé blízkosti kostela stane manifestem volnomyšlenkářství strany republikánů. Ta se jeho prostřednictvím zmocnila močení veřejnosti a zmanipulovala je do vlastních žlábků, čímž vyhrotila politický boje ve Zvonokosích natolik, že jej musela řešit mezinárodní odzbrojovací konference v Ženevě.

V rozvíjené metafoře sloužila kultura jako paraván, za nímž jedno sobecké či xenofobní pokrytectví překrývá druhé, ale vyjevila se také jako ochuzení přirozeného života. Prozřetelnější občané Zvonokos proti záchodku protestovali s tím, že je zbavuje povznášejících zážitků při močení pod širým nebem. Muž nad příkopem může proudem tekutiny, jež v lidském organismu povstala zázračnou transmutací vypitého vína, zasáhnout pachtícího se mravenečka a připravit mu vpravdě vodácký zážitek, pavoučkovi natrhnout pavučinu a osvobodit lapenou mušku, zkropit lenivého hlemýždě či bystrou myšku, prostě se pobavit, trochu si užít, neboť jiná povyražení nabízí zapadlý venkov jen vzácně. A zároveň takto muž upevňuje svou autoritu. Veřejný záchodek neumožňuje, aby jej hrdě vztyčeného při konání pozorovaly zpovzdálí a s úctou ženy, jimž je přisouzeno k močení přidřepávat.

Z citovaného textu sálal bol nad zanikáním přirozeného světa, v němž je vše propojeno hlubšími poetickými významy, na jaké se hygienické pokrokářství nikdy nezmůže. Zdálo se, že tento bol sdílí i soukromý analytik, možná si však dělal jenom legraci. Když se jako první z diskutujích ujal slova ředitel Občanského institutu Semín, důstojný mladý muž, povzdechl si, že mu přednášky nedaly možnost navázat, což prý je symptomatické pro dobu, kdy se dá vesele či vážně tvrdit cokoli se stejnou platností. A tím jsem ovšem nesouhlasil. Okamžitě mne napadlo, jak na Rezka navázat, abych prokázal, že myšlenkový svět nadále prochází vývojem, při němž jeho různé segmenty platnost nabývají či ztrácejí. Po krátké přestávce na občerstvení v bufet, jsem se rovněž přihlásil do diskuze.

Připomenul jsem posluchačům, že rok po Zvonokosech, které ve Francii vyšly 1934, vydal Ernest Hemingway loveckou reportáž Zelené pahorky africké, jež byla ve své době vnímána jako svěží podobenství souvislostí mezi psychologií umělecké tvorby a pradávnými loveckými archetypy. Její hrdina, jenž splýval s vypravěčem i autorem, působil na valnou část publika sympaticky a jen pár škarohlídů z řad kritiků Hemingwaye napomenulo, že by se svými exkluzivními zážitky neměl až tak vytahovat. Po pětašedesáti letech působí vyprávění o krvelačné honbě za ušlechtilými antilopami nesnesitelně a hrdina se jeví jako pološílený zabiják. Po holocaustu a dalších štvanicích na lidi se začaly i štvanice na zvířata jevit odpudivě. Dobová mentalita se posouvá k uznání práv všeho stvoření.

Obrazy počůraných brabenečků, pavoučků, mušek, slimáčků či myší, jimiž je ve Zvonokosech oslavena přirozená kultura močení, vyjadřují nepříjemnou antropocentrickou aroganci. Stejně protivně vyznívá pýcha na mužské močení ve stoje. Ve skandinávských zemích se ostatně rozvíjí feministické hnutí, které požaduje, aby se muži přestali vyvyšovat a začal močit také v sedě - maminky to tam už řadu let učí všechny chlapečky a vysvětlují jim, že stát při čůrání je neslušné. Není tedy pravda, že se dá vesele či vážně tvrdit cokoli se stejnou platností. Kultura močení se například prudce vyvíjí a směřuje ke konceptům, které si zatím nedokážeme představit.

Publikum jsem svým diskuzním příspěvkem poněkud zaskočil, záhy se však vzpamatovalo a další diskutující přešli na méně pomočený myšlenkový terén. Myslel jsem na to, jakou radost by z mého příspěvku měli kolegové z Respektu, zvlášť Ivan Lamper a Marek Švehla, kteří patří k nejvášnivějším zastáncům zvířecích práv na světě.

Po semináři jsme zašli s několika účastníky na víno.

"Ivan Lamper by z tebe měl radost," prohodil Zdeněk Vašíček. "Jenže jsi úplně vedle. Co já už pochcal mravenců a všem se to moc líbilo!"

"Fakt?" zapochyboval jsem.

"Žádný alespoň neprotestoval," řekl Zdeněk.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: