NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Úterý 10.7.2001
Svátek má Libuše

 Hledání:
 Výběr z vydání:

VLADIMÍR MLYNÁŘ: Co je špatného na sněmovní zprávě o IPB

MICHAEL ŽANTOVSKÝ: Obraz věcí příštích

NOVODOBÉ LEGENDY: Duch na letišti

ZABITÍ ROMA POLICIÍ : Někdo v tom má až moc jasno

MFF: Den kočky a bouřky

RODINA A PŘÁTELÉ: Prej jsem zhub

PSÍ PŘÍHODY: Začíná Invaze uchvatitelů

LITERATURA: Drama kolem potopené letadlové lodi

LITERY: Horké dny

PŘÍRODA: Dřevařská lobby se raduje

AUSTRÁLIE: pokrok civilizace?

ŠAMANOVO DOUPĚ: O odsunu vášnivě a bez slušnosti

ZDRAVÍ: Léčivé účinky marihuany ve světle nejnovějších vědeckých studií

ARCHITEKT: Brněnští židovští architekti v Praze

PENÍZE: Revoluce v peněžence?
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Litery

10.7. LITERY: Horké dny
Viktor Šlajchrt
Ve výroční den upálení Mistra Jana Husa vyznělo letos poprvé v plné síle léto. V sobotu se mělo podle všech předpovědí ochladit, parno se však ještě vystupňovalo. Před polednem přijel na návštěvu spisovatel Lubomír Martínek. Sedli jsme si pod slunečník za dům, pili červené víno a opékali si na grilu mořské ryby. Jejich ostrá vůně se k horkému vzduchu docela hodila. S Lubošem jsme téměř stejně staří a téměř stejně založení, prožili jsme však naprosto rozdílné osudy. On se normalizační Prahou protloukal v sedmdesátých letech, kdy já zpočátku studoval a pak učil na severu Čech, a do Francie emigroval v témže roce, kdy jsem se vrátil do Prahy. Žil převážně v Paříži, ale hodně cestoval. Miloval obzvlášť exotické země.

Nad vínem jsem mu vyprávěl o těžkostech první zimy, kterou jsme s ženou a roční dcerkou trávili v dosud polorozbořeném chaberském stavení, a on si vzpomněl, že ty dávné měsíce prožíval na Azorských ostrovech. Nechal se tam vysadil z lodi, na které sloužil jako námořník, protože se pohádal s kapitánem, a věřil, že se mu brzy povede nalodit se na nějaké jiné plavidlo, jenže ho nikde nechtěli, peníze mu došly, na rybářské bárce, kam se nechal najmout, se projevil jako zcela neschopný suchozemec, a tak se začal živit žebrotou. Azořanům se to moc líbilo, protože se na svém ostrůvku dosud nesetkali s žádným pořádným přístavním povalečem, a tak jej pořád zvali na večeře a na víno. Během dalších třiceti let se živil nejrůznějšími profesemi na celém světě, už nikdy prý však nebyl tak blahobytně zaopatřen jako povaleč na Azorách.

I když vedro vybízelo k siestě, šli jsme se projít. Chtěl jsem Lubošovi ukázat chaberské hostince. Stará zástavba s hospodami se mu na rozdíl od nových milionářských ulic velice líbila. Paměť cestovatele mu při pohledu na místní zákoutí přihrávala rozmanité reminiscence, vzpomínal na vesnice ve Španělsku, Holandsku či Venezuele a na lidové hospůdky, které všude navštěvoval. Prý jsou všude na světě skoro stejné a vedou se tam podobné řeči - jak jednomu chcípl pes, druhému utekla žena, třetí se přežral a čtvrtý musí kvůli debilnímu šéfovi i v sobotu do práce. Upíjeli jsem ve stínu chaberských hospod pivo, hleděli do výhně a já si představoval celý ten svět, který Martínek projezdil, zatímco já opravoval dům a živil rodinu. Vyprávění ve mně navodilo pocit, že jsem o nic nepřišel. Když bych někde v Argentině odložil majzlík a zašel do místního baru, žvanili by tam latinskoameričtí strejcové o stejných volovinách, jakým jsem desítky let naslouchal tady.

Když jsme ze zahrádky hostince U Klikorků pozorovali vylidněnou náves se starými chátrajícími statky kolem úhledně opravené kapličky, zachtělo se mi proložit nepřetržitou ozvěnu planetárního plkání důstojnější historkou.

"Před dvanácti lety to tady bylo všechno příšerně zchátralé," vyprávěl jsem. "A pak se tu někdy na jaře 1989 objevili dva staříci se zednickým nářadím, kyblíky a štafličkami. Nikdy předtím jsem je v Chabrech neviděl. Asi dva měsíce pracovali na tamhleté kapličce, dozdili vybouraná místa, opravili stříšku, vše nahodili a vymalovali a nakonec pozlatili nápis nad výklenkem, který se předtím nedal přečíst: Pros za nás, ó Marie! Pak zmizeli a už jsem je nikdy neviděl. Na podzim padnul komunismus a kaplička je už dvanáctý rok pořád jako nová."

Martínek se zamračil.

"Já jsem schválně přízemní, neboť řeči o duchovnu vždycky ohlašují nějaký podvod. Přesto jsem všude ve světě zjišťoval, že na tom, co říkáš, něco bude. Kdekoli se něco budovalo, vždy se vyplatilo začít kostelem, protože se pak všechno lépe dařilo. To není žádná víra, ale zkušenost, která mne jako nevěřícího trochu nasírá, ale musím se s ní vyrovnat."

Zadumali jsme se nad nevyzpytatelností empirie až jsme málem v tom vedru nad pivem usnuli. Raději jsme zaplatili, obešli ještě zbývající hospody a vydaly se zpátky. V přízemí kamenného domu byl aspoň trochu chládek. Večer vzduch pročistila bouřka s průtrží mračen. Martínek vyprávěl o svých toulkách Kanadou, Polynésií a severní Afrikou.

"Já se tehdy v Krušných horách a pak i v Dolních Chabrech cítil docela jako emigrant," řekl jsem mu.

"Vím, tahle zkušenost se pozná na první pohled. Já si nemůžu porozumět s někým, kdo tím neprošel," odvětil.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: