NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Středa 11.7.2001
Svátek má Olga

 Hledání:
 Výběr z vydání:

STŘÍPKY Z AMERIKY: Proč slaví Američané čtvrtého července?

MROŽOVINY: Jedno z opomenutých jmen

ODSUN: Hovoříme o odsunu racionálně VI.

AFÉRA: Luxusní hotel

MEJLEM: O fízlovské televizi

RODINA A PŘÁTELÉ: Extrémní sport? Ne, extrémní reklama.

PSÍ PŘÍHODY: Velká noční hudba

SCI-FI NOVELA: Kristiania, část IX.

ARTFORUM: CESTOU POZNÁNÍ
(k fotografiím J.Mouchy Jan B. Hurych, Ontario, Kanada)


PROJEKT: Jeřáb Arnošt a čápice Judita

KAUZA ČESKO: Názvy států a zemí

SLOVENSKO : Nebude tady basa za sexharašení - ale asi ani Internet

LITERY: Razantní zadovka Pražskému hradu

POLITIKA: Vláda podporuje nespravedlnost v bydlení

PENÍZE: Řidiči, jezděte na červenou
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Litery

11.7. LITERY: Razantní zadovka Pražskému hradu
Viktor Šlajchrt

Smysl malířství je zpochybňován již déle než sto let a v posledních třech desetiletích simuluje výtvarný a teoretický establishment soustavně jeho zánik. Úsilí, aby malovaný obraz konečně ustoupil do pozadí zájmu a uvolnil prostor sofistikovanějšímu umění objektů, instalací, videozáznamů či koncepcí tak důmyslných, že se jejich realizace stává nadbytečnou, nepochybně spěje k pronikavému úspěchu. Malíř, který k přesvědčivé komunikaci s publikem nepotřebuje kurátorské a mediální zprostředkování totiž v systému současného kulturního provozu překáží. Přednost mají díla, která nadbíhají výkladu - navenek nic moc, ale těch skrytých rovin a významů, které z nich odborník vyčte!

Dílo letos sedmdesátiletého Otakara Slavíka se rozvíjí v mezích tradiční malby a k žádným intelektuálním výkladům nesvádí. Je živelně působivé samo o sobě, a lze v něm odkrýt zhruba tolik "hlubších rovin" jako v bouřce nebo ve sluneční výhni. Tři velké výstavy, které se v devadesátých letech konaly v Praze (1992 v Městské knihovně, 1997 v Mánesu, 1999 v galerii Bayer & Bayer) zřetelně prokázaly, že Slavík patří k největším malířům české současnosti, jejich mediální ohlas však nebyl nijak valný. K dílům, která hovoří sama čistě výtvarnou mluvou, je obtížné dodávat pronikavé intelektuální komentáře. Stejný pocit padne na recenzenta i nyní v Míčovně Pražského hradu, kde je do 26. srpna otevřena čtvrtá pražská výstava Slavíkových obrazů.

Prvním a nejsilnější zážitkem ze Slavíkových výstav je strhující temperament malířského rukopisu a mocná energie zářivé barevnosti. Senzuální vnímavost se zde bezprostředně pojí s manuální prací, s energickým pokrýváním plochy barvou. Malíř se tu rozhodně nedere do terénu, který modernímu umění uvolnila filosofie, když poodstoupila od živých témat každodennosti k zkoumání vlastního opodstatnění. Slavík se netváří jako myslitel, který se u nějaké autority uchází o zmocnění k výkladu světa, ale spíš se jej svévolně zmocňuje sám zápasnickými chvaty, které nepostrádají jistou brutalitu: jako by prudce rozněcoval svou smyslovost, aby vzápětí mohl předvést, jak suverénně ji dovede zkrotit a vtělit do řádu umění. Expresivní silou výrazu by mohl připomenout německé Neue Wilde, ctí však krásu malby v duchu starších tradic. Stále tu rezonuje ozvěna z přelomu padesátých a šedesátých let - informel, nová figurace - a ještě hlouběji lekce "pařížské školy" částečně zprostředkované Josefem Šímou (Torzo a hlava) či Františkem Tichým (cyklus Provazolezci). Ve Vídni, kde umělec žije posledních dvacet let, se jeho přirozený sklon k dramaticky vyhrocenému koloritu dostal do souvislosti s tradicí Donauschule, která se tu v různých podobách vždy znova aktualizuje už od pozdního středověku.

Jen málokterý malíř oprostil své obrazy tak radikálně od literárních významů. A nejen to - Slavík zabránil i době, v níž mu bylo dáno žít, aby do nich vtiskla chmurnou pečeť. Bezmála všechna díla v Míčovně jsou vzdorovitě, ba přímo vítězně radostná - včetně Hořícího sněhu z roku 1977, kdy malíř po podpisu Charty ztratil veškeré profesní možnosti (potemnělou výjimkou je pouze obraz Černá povaha z počátku jeho vídeňských let). A přitom Slavík patří ke generaci, která údery dějin schytala naplno: dospíval za protektorátu, maturoval v roce komunistického puče, vyšším výtvarným školením (kamenosochařská škola v Hořicích, pedagogické fakulty v Bratislavě a v Praze) procházel v první polovině padesátých let, později pracoval jako dělník v Národním divadle a malířsky se prosadil teprve v posledních letech před nástupem normalizace.

Obrazy z již zmíněného cyklu Provazolezci jistě nesou také existenciální významy, z nichž by se dala odvodit podobenství o vratkosti lidské situace, ale výmluvnější je tu opět barva, energie a tělesné gesto postavy převedené v jednoduchý znak. Lidská situace je tak redukována na svou nejobecnější podstatu - pobývání živé hmoty v prozářeném prostoru.

Eugen Brikcius v katalogu přisuzuje dávnému malířovu výroku "umění je umění - a to se nemění" zázračnou předvídavost. Už počátkem let šedesátých podle něj Slavík "prudce dosáhl zenitu, aby v něm úchvatně a stále nově stagnoval na celé umělecké věky". O Slavíkovi opravdu platí víc než o jiných, že maluje už desítky let stále týž obraz. Jeho tématem je vitalistická exploze radostných tvůrčích sil, vždy téměř stejný ale pokaždé strhující ohňostroj. Při prezentaci takto výbušného umění záleží velice na prostředí, do něhož bude vyzařovat. Předposlední výstavu s názvem Chvála věže vytvořil Slavík "na míru" romanticky členitým prostorám Biskupské věže na Malé Straně, kde tehdy sídlila galerie Bayer & Bayer. Díla se tu zjevovala a mizela v překvapivých průhledech a barvy šlehaly z potemělých zákoutí, aby návštěvníkům připomenuly magické tradice alchymistů. V Míčovně se působivost obrazů rozplývá v klidném renesančním prostoru a dramatičnost ustupuje harmonii, což dodává jejich náboji zase jinou přitažlivost.

Legenda o Slavíkovi vypráví, že právě on v okruhu Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu zavedl a proslavil tzv. zadovku, mocný úder pěstí do páteře nic netušící oběti, který navenek vypadá jako přátelská herda do zad, ale bolestivě doznívá řadu dní. Pomineme-li středoevropskou záludnost takového gesta, můžeme i z něj vyčíst náznak umělcova poselství: zapálenou oslavu silných prožitků, v nichž se slast extaticky prolíná s bolestí, aniž by příliš záleželo na tom, co má právě navrch.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: