NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Úterý 17.7.2001
Svátek má Martina

 Hledání:
 Výběr z vydání:

CHTIP: Máte dvě krávy

USA: Ze života truckera (2)

LIDŠTINY: Oni jsou blízko

RODINA A PŘÁTELÉ: Když nastane mobilování nevhod

PSÍ PŘÍHODY: Pozorování situace nenese výsledky

LITERY: Černý rok

ARCHITEKTURA: Pohádková secesní Paříž Hectora Guimarda

SLOVENSKO : Esesák se objal s estébákem

EKONOMIKA: Kladivo na akcionáře

SPOLEČNOST: Vrchnost a poddaní

ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední zvonění pro spící konta

PENÍZE: Peníze nejsou všechno

ŠKOLSTVÍ: Malý zázrak letošního podzimu - nový školský zákon

PRAHA: Meteobudka... nebo co?

POLITIKA: Po zasedání předsednictva
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Litery

17.7. LITERY: Černý rok
Viktor Šlajchrt

Předevčírem večer uběhl rok od okamžiku, kdy jsem zamáčkl poslední cigaretu. Bláhově jsem se domníval, že zápas s návykem potrvá nějaké dva tři měsíce, bylo to však mnohem horší. Moc zápasit jsem ani nemusel, žádostivost se dala překonat, ale brutální zásah do chemie celého organizmu mne fyzicky i psychicky srazil do kolen. I v kuřáckých dobách na mne čas od času zaútočila deprese, prokládaly ji však chvíle docela šťastné, kdy jsem měl pocit, že žiju naplno a pracuju s relativním zdarem. Od loňského července mne už nic takového nepotkalo.

Nést smutek byla stále větší dřina. Už přes dva měsíce si přitom pomáhám antidepresivy - proč se neobrátit na psychiatra, když se kvůli takovým jako já mordoval se studiem. Větší chuť do života se sice nedostavila, zato lépe spím a zklidnil jsem se. Klid ovšem nepřeje práci. Dřív jsem vstal ve čtyři ráno, usedl ke klávesnici a do devíti jsem vychrlil, co bylo zapotřebí. Nyní se budím před sedmou, a když pohlédnu na počítač, zamrazí mne v zádech z představy, že budu muset zase něco vymýšlet. Medicína dosáhla zvláštního efektu - nejsem už smuten bezdůvodně, ale z toho, že se mi nedaří zvládat úkoly.

Předvečer prvního výročí poslední zamáčknuté cigarety jsem nicméně prožil s potěšením, jaké se mi dlouho vyhýbalo. Navštívili mne přátelé labužníci Eugen Brikcius a Pavel Dikast. Seděli jsme na dvorku, opatrně usrkávali vzácné víno, neboť Eugen smí kvůli nemocnému srdci pít už jen střídmě, dobré sýry jsme zakusovali čerstvou bagetou, a zpříjemňovali si čas rozhovorem. Když se setmělo, rozsvítil jsem na zahradnínm stole starožitnou lampu. A pak se objevil další vzácný host. Kde se vzal, tu se vzal - přes bílou plochu stolu majestátně kráčel velký brouk, který se podobá zmenšenině nosorožce. Byla to takové nečekaná ale úplně přirozená třešnička na dortu letního večera, kdy jsem se po dlouhé době cítil téměř šťastně.

Po odjezdu přátel posledním autobusem jsem se v pracovně podíval do atlasu brouků. Návštěvník se jmenoval Nosorožík kapucínek. Dorůstá až čtyřcentimetrové délky, je silně lesklý, na hlavě má vyvinutý roh, létá zvečera a je chráněný. To jsme sice nevěděli, ale přesto jsme mu nijak neublížili. A to jsme větší a silnější.

LITERY: Černý rok Předevčírem večer uběhl rok od okamžiku, kdy jsem zamáčkl poslední cigaretu. Bláhově jsem se domníval, že zápas s návykem potrvá nějaké dva tři měsíce, bylo to však mnohem horší, píše autor.
(zpráva z odvykání)

Předevčírem večer uběhl rok od okamžiku, kdy jsem zamáčkl poslední cigaretu. Bláhově jsem se domníval, že zápas s návykem potrvá nějaké dva tři měsíce, bylo to však mnohem horší. Moc zápasit jsem ani nemusel, žádostivost se dala překonat, ale brutální zásah do chemie celého organizmu mne fyzicky i psychicky srazil do kolen. I v kuřáckých dobách na mne čas od času zaútočila deprese, prokládaly ji však chvíle docela šťastné, kdy jsem měl pocit, že žiju naplno a pracuju s relativním zdarem. Od loňského července mne už nic takového nepotkalo.

Nést smutek byla stále větší dřina. Už přes dva měsíce si přitom pomáhám antidepresivy - proč se neobrátit na psychiatra, když se kvůli takovým jako já mordoval se studiem. Větší chuť do života se sice nedostavila, zato lépe spím a zklidnil jsem se. Klid ovšem nepřeje práci. Dřív jsem vstal ve čtyři ráno, usedl ke klávesnici a do devíti jsem vychrlil, co bylo zapotřebí. Nyní se budím před sedmou, a když pohlédnu na počítač, zamrazí mne v zádech z představy, že budu muset zase něco vymýšlet. Medicína dosáhla zvláštního efektu - nejsem už smuten bezdůvodně, ale z toho, že se mi nedaří zvládat úkoly.

Předvečer prvního výročí poslední zamáčknuté cigarety jsem nicméně prožil s potěšením, jaké se mi dlouho vyhýbalo. Navštívili mne přátelé labužníci Eugen Brikcius a Pavel Dikast. Seděli jsme na dvorku, opatrně usrkávali vzácné víno, neboť Eugen smí kvůli nemocnému srdci pít už jen střídmě, dobré sýry jsme zakusovali čerstvou bagetou, a zpříjemňovali si čas rozhovorem. Když se setmělo, rozsvítil jsem na zahradnínm stole starožitnou lampu. A pak se objevil další vzácný host. Kde se vzal, tu se vzal - přes bílou plochu stolu majestátně kráčel velký brouk, který se podobá zmenšenině nosorožce. Byla to takové nečekaná ale úplně přirozená třešnička na dortu letního večera, kdy jsem se po dlouhé době cítil téměř šťastně.

Po odjezdu přátel posledním autobusem jsem se v pracovně podíval do atlasu brouků. Návštěvník se jmenoval Nosorožík kapucínek. Dorůstá až čtyřcentimetrové délky, je silně lesklý, na hlavě má vyvinutý roh, létá zvečera a je chráněný. To jsme sice nevěděli, ale přesto jsme mu nijak neublížili. A to jsme větší a silnější.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: