NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Pondělí 6.8.2001
Svátek má Oldřiška

 Hledání:
 Výběr z vydání:

AFÉRA BRITÁNIE: O švindlující pseudostudentce

MICHAEL ŽANTOVSKÝ: Sociálnědemokratická politika vede k bankrotu

VĚDA: Zákaz klonování v USA

EKONOMIKA: Konkurzní právo proti rozumu II.

RODINA A PŘÁTELÉ: Vzpomínka na Postavu na podpírání

PSÍ PŘÍHODY: Když hora promluvila

LITERY: Ve stínu kata

MROŽOVINY: Fenomén výchovy podle Stephensona

ROMOVÉ ZAS ŽÁDAJÍ : Na čem populisté vyhrají volby

MEJLEM: O Britech na letišti, o technoparty v Ralsku

POVÍDKA: Básníkova děsivá pomsta

UMĚNÍ V SÍTI: Zahrady poznání a zahrady života

VĚDA: Nová revoluční metoda léčení hnisajících ran

ZDRAVÍ: Ovlivňuje náboženská víra krevní tlak?

PENÍZE: Vysokoškolákem za pár dní, aneb jak se dělá reportáž
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Litery

6.8. LITERY: Ve stínu kata
Viktor Šlajchrt

(recenze)

Minulý čtvrtek jsem tu psal o podivném osudu režiséra Pavla Juráčka a teprve při datování článku jsem si uvědomil, že jsem jej bezděčně napsal k jeho nedožitým narozeninám. Dnes připojuji recenzi knihy, která mi jeho osobnost připomenula.

Literatura si v Evropě dlouho udržovala postavení základního média kulturního sebevyjadřování, během uplynulého století však váha psaného slova zřetelně poklesla ve prospěch obrazů. Audiovizuální média, která dnes v kulturním provozu dominují, příliš nepřejí ukázněnému rozvíjení myšlenek, ale dávají spíš prostor mihotavému střídání nálad, instinktivních postojů a překvapivých optických šoků. Strháván rytmem, v jakém jsou obrazy předkládány, nestačí divák posuzovat jejich smysluplnost, ztrácí kontrolu nad vlastním vnímáním a podléhá dojmům, místo aby se dobral poznání.

Zvláštním zážitkem se v tomto ohledu stává četba literárních scénářů kvalitních filmů, která umožňuje dojem z viděného kriticky rekapitulovat nad psaným textem. V souboru literárních prací Pavla Juráčka (1935-1989) Postava k podpírání, je tento zážitek umocněn skutečností, že autor zřejmě disponoval nejpronikavějším literárním talentem z celé generace režisérů české "nové vlny" šedesátých let.

Kniha neobsahuje Juráčkovo literární dílo nejrozsáhlejší a nejspíš klíčové, které kromě ukázek v časopise dosud nevyšlo, totiž třiatřicet sešitů jeho deníků z let 1951 - 1972. Několik citátů z nich zařadil Jiří Ciesler do své úvodní eseje, v níž režisérův tragický osud vykládá s neobyčejně citlivým vhledem do jeho složité osobnosti. V dalším oddíle následují juvenilní básně a pozdější povídky, drobná publicistika a úvahy o filmu. Vlastní jádro svazku tvoří filmové povídky Postava k podpírání (1963), Konec srpna v hotelu Ozón (1965), Golem (1978, nerealizováno) a především scénář k filmu Případ začínajícího kata (1968), jímž režisérova tvorba vyvrcholila a zároveň definitivně skončila. Po oddíle vzpomínek a vyznání přátel uzavírá knihu Juráčkova filmografie a bibliografie.

Nejstarší zařazený text napsal osmnáctiletý příbramský gymnasista v roce Stalinovy a Gottwaldovy smrti. Ač jde o báseň, její vizuální a dynamická obraznost prozrazuje budoucího filmaře ("Světlo do skla / Otvor řeže / V pravém rohu modrý stín / Sebevrah letí / Z černé věže / Letím / Letím / Letím s ním"). Mladé básníky přitahují pochmurné motivy často, Juráček s nimi však zacházel s hravou elegancí, jako by chtěl závanem dekadence osvěžit dusno povinného optimismu. Po maturitě odešel z Příbrami do Prahy studovat filosofii, po dvou letech na čas přesídlil do Nymburka, kde působil jako redaktor vesnických novin, ale pak se do hlavního města vrátil, vystudoval scénáristiku na FAMU a s pověstí vynikajícícho psavce nastoupil roku 1961 na Barrandově jako dramaturg. Následovalo sedm let strmého vzestupu. V roce 1963 natočil s Janem Schmidtem středometrážní Postavu k podpírání, kterou ověnčily nejprestižnější světové ceny, v době vojenské služby vytvořil film Každý mladý muž, přičemž objevil herecký talent Pavla Landovského, podílel se na Sedmikráskách Věry Chytilové i na experimentálním představení kinoautomatu pro Světovou výstavu EXPO 1967 v Montrealu a podle jeho scénářů byla natočena celá řada dodnes známých filmů.

Nejambicióznějším projektem se stal film na motivy Cesty do Laputy a Balnibarbi z gulliverovského cyklu Jonathana Swifta, který Juráček promýšlel několik let. Scénář k Případu pro začínajícího kata, jak svou adaptaci nazval, dokončil v červnu 1968 krátce před vpádem vojsk Varšavské smlouvy, a realizovat jej stihl na samém prahu normalizace během jara a léta 1969. Snímek se promítal jen kratičce, než byl zakázán, a málokdo tehdy asi tušil, jak jasnozřivě předjímal marasmus husákovského dvacetiletí.

Obrazová stránka filmu, působivost záběrů a sekvencí i svižné tempo jejich řazení posilují tajemnou magičnost celkového vyznění díla, zároveň však umocňují zašifrovanost sdělení. Teprve při pozorné četbě scénáře se vyjevuje plný významový dosah metafor a kompozice, v jejímž rámci se děj vytváří alchymistickým slučováním jasného myšlení, zřetelných vizuálních představ a lyrických či dramatických promluv. Výborně zahrané epizody a gagy, nasnímané v důvtipně aranžovaném prostředí, uvízly v paměti diváků na desítky let, paradoxně však zastřely finesy posunuté logiky, s níž je příběh konstruován. Juráčkův scénář v tomto případě nelze pokládat jen za předstupeň filmového díla, ale za svébytnou beletrii, která se s filmem tak docela nepřekrývá, neboť vyslovuje i to, co z filmu lze jen vytušit.

Zvláštní postavení má v knize povídka Nejzatracenější týden v roce (1958), která na časové ose Juráčkova díla leží mezi ranými básněmi a vyzrálými texty pro film. Vypravěčem je student, který se ve vlaku náhodou setká se svým vrstevníkem ve vojenské uniformě, a ten mu vypráví, jak s útvarem celý týden v mrazivých lesích pronásledovali uprchlé vězně. S mazáckou převahou se před studentíkem vytahuje, že několik bosých a promrzlých uprchlíků dokonce zastřelili, aniž by jim to přišlo nějak divné. Připustil, že to byli frajeři, "ale co je to platný, když kvůli třiceti takovým volům musíš běhat tejden po lesích a nežereš a nespíš". Vypravěče udiví jeho spokojenost se sebou samým, ale vojákovo vyprávění nijak nekomentuje - obraz smečky, kterou stát poslal na bezmocné zoufalce, vyznívá nicméně o to bestiálněji.

Autor zde možná vylíčil své iniciační setkání s tupou brutalitou moci. Když se vedoucí komunisté počali koncem padesátých let brutality vzdávat, stávala se hlavním poznávacím znakem režimu už jen tupost. V boji proti ní se jevila jako nejúčinnější zbraň ironická inteligence, kterou mladá generace manifestovala v prostoru kultury s přesvědčením, že tlamě moci stačí nastavit výsměšné zrcadlo absurdity, aby se zahanbeně stáhla na smetiště dějin. Nad texty Pavla Juráčka pochopíme, jakou politickou úlohu tehdy sehrával Franz Kafka, který přímo ztělesňoval zdánlivě bezbrannou inteligenci, jejíž nedozírná moc tkvěla v pronikavém vidění, přesném pojmenování a něžném výsměchu všemožným šalbám světa.

Podobenství, která Juráček v kafkovském duchu důmyslně konstruoval, měla sotva dostatečnou sílu, aby pohnula masami, elitám však nabídla klíč, jak se shodnout v postoji k režimu. Dobový kult intelektualismu v nich chvílemi vyznívá snad až příliš transparentně, lze jej však vnímat jako dojemnou ozvěnu doby velkých nadějí. Juráček se stal jedním z mučedníků jejich selhání. Po Případu začínajícího kata, který vytvořil ve svých kristových letech, byl donucen filmařskou profesi opustit a dvacet let pak přežíval v depresích a rezignaci.

Snahy bojovat Kafkou proti Stalinovi se mohou zdát s odstupem let dosti pošetilé, faktem však zůstává, že komunismus před nimi musely v Čechách zachraňovat armády pěti států, což podstatnou měrou přispělo k jeho celosvětovému pádu. Pavel Juráček zemřel na jaře 1989, aniž by se ho dočkal.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: