NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Pondělí 13.8.2001
Svátek má Alena

 Hledání:
 Výběr z vydání:

MICHAEL ŽANTOVSKÝ: Jak reagovat na teror

IZRAEL: Palestinská samospráva podporuje teror

MROŽOVINY: Ruzyně v podobenství starého Mistra

SPOLEČNOST: Populační anexace

RODINA A PŘÁTELÉ: Strýc Podger tankuje benzín

PSÍ PŘÍHODY: Dvacet let po velkém rachotu

NOVODOBÉ LEGENDY: Duch si chce hrát

PETER DE ROSA: Modlitby pro pohany a pokrytce

AUSTRÁLIE: Pouliční provoz

LITERY: Kouzlo barona Samediho

2001 : Brazilská Odyssea

VĚDA: Alkohol a mozek

PENÍZE: Nekrmte zbytečně operátory

EKOLOGIE: Příspěvek k mapování sociálních konfliktů o využití krajiny

ŠAMANOVY NÁVRATY: Balkánské zločiny a evropské peníze
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Litery

13.8. LITERY: Kouzlo barona Samediho
Viktor Šlajchrt

(zpráva o návratu)

V pátek večer jsem melancholicky upíjel pivo na dvorku před chaberskou hospodou U Míšků a naslouchal hovorům mladých vlasatců a jejich sličných přítelkyň u vedlejšího stolu. Pak se objevil další mládenec z jejich party. Vlekl podivný lesklý přístroj, který ve mně vyvolal zvědavost, neboť nevypadal ani jako součástka motocyklu, ani jako zařízení na hlučnou reprodukci hudby.

"Copak to je?" otázal jsem se.

"Pípa," odvětil mládenec stručně.

"Tahat se s pípou do hospody, tomu se říká nosit sovy do Atén," blýskl jsem se vzděláním.

Mládenec mi vysvětlil, že pípu tady jen uloží a zítra ji dopraví do třešňovky za hřbitovem, kde se bude konat rockový festival. Zorganizoval jej s chaberskými kamarády a pozval mne na něj. Zdvořile jsem se vymluvil na své stáří.

Příležitost okusit atmosféru, jež mi byla blízká do samého konce sedmdesátých let, mne však celou sobotu strašila v hlavě. K večeru jsem s jezevčíkem Woodym opravdu na kopec za vesnicí vyrazil. Prošli jsme kolem nové milionářské čtvrti a mezi staršími vilkami se propletli na silnici ke hřbitovu, kde stojí malé domečky, jež si tu ve skalnatém svahu kdysi vybudovala prvorepubliková chudina. Bigbít jsem zaslechl, teprve když jsme vyšli zpoza skály k rybníku. Před námi byl vidět jen hřbitov, z nějž, jak se zdálo, veškerý randál vycházel. Působilo to docela magicky - jako by chaberské nebožtíky vyzval k opojnému třeštění sám haitský baron Samedi. Před hřbitovní branou se ovšem cesta stočila a pokračovala vedle zdi úzkým úvozem. Hluk sílil, ale sám festival jsem spatřil až z bezprostřední blízkosti, protože louku, kde se konal, obrostly stromy.

V trávě sedělo asi šedesát mládenců a dívek, na improvizovaném pódiu hrála tříčlenná skupina, čepovalo se pivo, víno a rum, ale cedule na stromě hlásala, že je tu i čajovna, kde se dá meditovat střízlivě. Běhali tu psi, lidi se na sebe usmívali a nikdo mi nedával v nejmenším najevo, že jsem tu se svou padesátkou na krku až výstředně nejstarší. Náhle jsem si vzpomněl na slova, která mi koncem sedmdesátých let řekli vlasatí pořadatelé jakési pražské diskotéky, kam jsem chtěl nahlédnout: "Tohle není pro vás, strejdo, tady se nevyspíte!" Tehdy mi nebylo ani třicet. Možná to přispělo k tomu, že jsem pak ztratil o rockové dění zájem.

Natáhl jsem se do trávy a poslouchal. Zdálo se mi, že to je opravdu dobrá, původní muzika, mnohem lepší, než jaká se tady hrála za našich časů. Českým textům jsem pro hluk rozuměl jen zpola, ale vůbec mi nepřipadaly tak pitomé, jaké občas zaslechnu z rádia. Z muzikantů i tanečníků vyzařovala radost z tvořivosti, z okamžitých nápadů, z pohody letního podvečera.

Po skupině Flattus nastoupily skupiny Jakub a obří broskev, Kdyby psy, Immunology, Los amores de Grupo a Strejda Pejda. Lahve s vínem, které kolovaly mezi posluchači, pravidelně dorazily i ke mně, abych si dopřál hlt. Jako bych sem patřil, napadlo mne. Jako bych se sem po dlouhé době odněkud vrátil a ocitl se zase mezi svými, i když tihle - v dobách, kdy jsem je opouštěl - možná ještě ani neexistovali. Ležel jsem v trávě, poslouchal randál a zíral do stmívajících se nebes. A pak jsem si já, strejda, na chvíli zdříml. Spalo se mi výtečně. Ti mládenci mi před dvaceti lety lhali - vždyť je to opravdu hudba pro mně!




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: