NEVIDITELNÝ PES    //    EUROPE'S    //    ZVÍŘETNÍK    //    BYDLENÍ    //    REALITY    //    EKONOMIKA    //    VĚDA    //    SCI-FI    //    SWNET    //    BAZAR    //    PARAGRAF    //    ENCYKLOPEDIE
  
Úterý 4.9.2001
Svátek má Jindřiška

 Hledání:
 Výběr z vydání:

AUSTRÁLIE: Vzdělání zdarma - mýtus a fakta

ŠAMANOVO DOUPĚ: Demokracie je více než antirasismus

DOPRAVA: Proč nás české dráhy neinformují o chystaném zdražení?

LITERY: Z ráje do pekla utopií

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem se nenapil benediktinky

PSÍ PŘÍHODY: Podařilo se mi prodloužit léto

MEJLEM: O výročí televizního vysílání, o ukradené legitimaci, o internetu zdarma

PRVNÍ DÁMA SR : Státem dotovaná, čili - veřejná žena ?

SVĚT: Ferrari

SPOLEČNOST: Návrat k čemu?

POVÍDKA: Ta budova

ARCHITEKTURA: Nabubřelost uprostřed Brna

SPOLEČNOST: Jak přiložit ruku k dílu?

POLITIKA: Vláda a nový rozpočet

POLITIKA: Vláda budiž pochválena
 Rubriky:
Svět
Politický cirkus
Rodina a přátelé
Bartovy příhody
Zábava
Kultura
Společnost
Politika
Ekonomika
Zdraví
Šamanovo doupě
Mrožoviny
Náš rybník
Litery
Slovenská kronika
Stručně
Kronika dne

TOP 50, TOP 100
Archiv vydání
Stálice

 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Litery

4.9. LITERY: Z ráje do pekla utopií
Viktor Šlajchrt

Emeritní profesor japanologie na Torontské univerzitě Antonín Václav Líman se už více než čtyřicet let odborně zabývá japonskou kulturou. Jeho knižní esej Mezi nebem a zemí je však uvedena obsáhlou citací slov indiánského náčelníka Seattla z poselství americkému prezidentovi, jímž roku 1854 reagoval na záměr vlády skoupit půdu jeho kmene. Ve stylu náčelníkova projevu, který bývá pokládán za první významné vyjádření ekologických požadavků v dějinách, doznívá éra romantismu, navenek zde hovoří "ušlechtilý divoch" jako vystřižený z Rousseaua, jenže v podtónech rozpoznáváme melancholickou ironii člověka až příliš obeznámeného s evropskými kulturními vzory. Náčelník dobře věděl, že představa návratu k rajské primitivnosti je neuskutečnitelná, ale rozpoznal, jak svůdně se dá vykreslovat. S pozoruhodnou jasnozřivostí předjímal žhavě aktuální směřování, které je dnes spojeno s duchem new age a s ekologickými i protiglobalizačními aktivitami.

I když hlavním kulturním terénem, kam Límanova kniha čtenáře uvádí, zůstává Japonsko, přechází autor volně hranice místa a času: vrací se do Evropy, ba dokonce přímo do českého prostředí, ale uplatňuje i kanadskou zkušenost a znalosti indiánské či eskymácké mytologie. Hlavní pozornost věnuje ohledávání míst, jimž různé národy přisuzovaly hlubší duchovní obsahy spjaté často s představou dávno ztraceného ráje, nebo naopak projektované do podoby ideální budoucnosti.

Šamané v archaických společenstvích přírodních národů kladli zpravidla "lepší časy" do mýtické minulosti a jejich hořekování nad zkažeností doby, v níž musí žít, se na pláních i v pralesech rozléhalo mnohem dřív, než se zrodil étos pokroku. Ten klade Líman do souvislosti s pojmem Utopie, slovním hybridem, v němž se slučují starořecká slova Eutopie (ideální místo, které existuje někde v neznámu) a Outopie (ideální místo, které neexistuje). Utopické myšlení pokládá za charakteristický rys Západu a jeho počátky nachází u Platona. Na něm i na příkladu dalších klasických utopistů ukazuje prapůvod tendencí, které se obludně naplnily v moderních totalitních systémech. Velké evropské utopie, dovršené komunistickou a fašistickou realizací, kladou podle něj jednostranný důraz na rozum, který se vymkl z přirozené symbiózy s lidským cítěním a vnímáním. Vedl k tomu paradoxně iracionální strach z iracionality, ze zdánlivého chaosu a entropických tendencí přirozeného života.

Od evropských utopií přechází profesor Líman k japonské kultuře, v níž údajně nelze ani při podrobném zkoumání nic podobného najít. Japonská literatura se zaměřuje k niternému dění v člověku, a pokud se dotkne neznáma, pak zpravidla přivádí nadpozemské bytosti k zemi a jejímu přírodnímu řádu (utopické fikce se v ní objevují teprve v poválečném období, a to vlivem evropských vzorů). Pro duchovní významy a ideály, které si Evropané promítaly do míst neznámých či neexistujících - na nebesa, do minulosti či do spekulativních vizí dokonale uspořádaných společností - nacházeli Japonci pozemské zakotvení, nikterak je však přitom neochuzovali o rozměr imaginace. Obsah úvah přibližují názvy kapitol: Věčná země za mořem a voda v japonské kultuře, Posvátná hora jako střed bytí a bytování na zemi, v nebi a v pekle, Hora nanebevzetí a zmrtvýchvstání: Futakamijama v Oručiho Knize mrtvých, Prchavý svět bdění, skutečný svět snění a Domov jako ráj srdce, a moderní velkoměsto. Ve většině převažují japonské motivy, pouze kapitola Mystika dálného severu je inspirována kanadským materiálem, hlavním zkoumaným prostorem je nicméně tajemná mezní oblast, kde skutečnost mlhavě splývá s nadskutečnem. Autor ji vykresluje za pomoci odkazů na mytologii, literaturu, historii a lidové tradice.

Podobně těkavě kdysi Gaston Bachelard ohledával zrcadlení přírodních živlů v kulturních dějinách, ovšem téměř výhradně evropských. Pozornost přitom zaměřoval převážně na vyšší literární žánry, poezii, klasická dramata i filosofickou esejistiku, tedy na autorská díla vytříbených individualit, které se podílely na formování evropského ducha. Snažil se sice také proniknout k mýtickým prazákladům, avšak podstatné pro něj bylo jejich postupné rozvíjení, kultivace, probarvování a zjemňování obsahů. Rozebíral složité metafory a symboly, jaké nacházel u věhlasných básníků a intelektuálů, zatímco kanadský profesor spíš luští poselství lidových zvyků a šamanských rituálů, seancí a exaltací.

V tomto ohledu je Líman spíš sociologem a antropologem než vnímavým znalcem jemných psychologických a literárních esencí. Nadřazenost smyslového vnímání nad výdobytky technické civilizace ilustruje příkladem: "Inuitové například slyší tiché svištění polární záře a říkají, že jejich psí spřežení běží rychleji za ranního šera, když slyší tuto píseň aurory. Bílí vědci jsou naopak přesvědčeni, že Inuity šálí smysly, a přivezli k nim obrovskou aparaturu, aby tento zvuk změřili. Netřeba dodávat, že aparatura neslyšela nic." Jde tu svým způsobem tak trochu o "rasismus" naruby. Kultura v euroamerické civilizaci rozhodně není bezezbytku překryta reduktivní vědeckou metodikou a poezie Západu dobře zná a využívá synkretické zážitky, jaké mají Inuitové se severní září. Básnický obraz světla, které sviští jako bič nad psími smečkami, by působivě vyzněl i v "civilizovaném" textu. Přiznejme si ovšem, že v posledních desetiletích ustupuje v západních společnostech básnická zkušenost vinou elektronických zábav a informačních technologií do pozadí zájmu veřejnosti.

Když se Japonci před více než sto lety stávali nejučenlivějšími žáky Západu, přebírali v podstatě styl a koncepce, jež se utvářely v jiných podmínkách. Osvojili si technické myšlení i technologickou disciplinu, ale od tradičního venkovanství, jehož formy jsou v Japonsku mnohem archaičtější než u Evropanů, je zpravidla dělila jedna generace. To určuje zvláštní ráz moderní japonské kultury, která využívá zcela soudobé umělecké postupy a prostředky k vyjádření nesmírného duchovního bohatství přirozené senzibility, o níž Evropané v průběhu staletí přišli. Japonský film i literatura se pro Límana stávají jedinečným svědectvím o doteku civilizace s archetypem. Ožívá v něm dosud živý obraz nenarušeného přírodního světa, o jakém hovořil náčelník Seattl, ale také čerstvá vzpomínka na jeho zhroucení. Japonci, kteří se s civilizací vyrovnali pozoruhodně úspěšně, hovoří tak trochu i za její indiánské oběti, za opilé ztroskotance motající se v temném zapomnění kolem náleven ve Vancouveru.

Kanadský profesor připomíná i české reminiscence přirozeného světa, a to jednak osobní, když se zmiňuje o svých prarodičích z východočeského venkova, a jednak kulturní. Také Češi mají svůj velký obraz ztraceného ráje přirozeného života v přirozeném čase: Babičku Boženy Němcové. Indiánská divočina a posvátné japonské hory i tůně tak vytvářejí rovnostranný trojúhelník se Starým bělidlem. Protikladem jsou moderní utopie, s jejichž hitlerovskou i stalinistickou variantou se střední Evropa bohužel seznámila více než důkladně.

Nostalgie po přirozenějších podmínkách života a ohledávání jejich projevů v životním stylu národů, které jsou spjaty s přírodou víc než Evropané, může být nepochybně přínosná. Západní civilizace v uplynulém století mnohokrát poodhalila dosti hrůznou tvář, jež se skrývá pod maskou vzdělanosti a zdánlivě vyšší kultury. Přesto nelze Límanův názor, že její základní chybou jsou intelektuální tradice, přijímat bezvýhradně. Ideologové, propagandisté a námezdní umělci totalitních režimů měli k šamanství zřejmě blíž než ke kritickému duchu vědy. Ta opakovaně selhávala, když se nechávala korumpovat mocí, páteří zla však nebyla. Rituály nacistických slavností, komunistických průvodů, vyhledávání obětních beránků, fémové vraždy a velká divadla politických procesů nikterak neplynuly z intelektualismu společnosti, ale spíš ze vzkříšení pradávných citových archetypů.

Také současným antiglobalizačním aktivistům, kteří pod prapory s portréty Lenina vykřikují ekologická hesla, by prospělo víc kritického myšlení než indiánské bojovnosti. Vždyť právě Lenin zahájil nejbrutálnější industrializaci na úkor přírody.




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: