Pondělí 15.4.2002
Svátek má Anastázie

 Hledání:
 


 
 Výběr z vydání:

SVĚT: Humanitarní konkurence v Afghánistánu

MROŽOVINY: Méně šťastný z bratří Wrightů

TÝDEN POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo

ZAMYŠLENÍ: Kulhánek nebo Ford?

POLITIKA: Kterak hrabe státní mafie

ŠKANDÁL: Poctivost a barva

RODINA A PŘÁTELÉ: Pražáci a Nepražáci

PSÍ PŘÍHODY: Všechno je příroda

HISTORIE: Trocha faktografe nikoho nezabije II: Češi a čeští Němci do roku 1939 (2.)

UMĚNÍ: Výstava Lehké Erotično v Krakatitu

ARMÁDA: Nebudeme kupovat zlaté žebříky

MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

MÉDIA: Hrozí publicistice v České televizi zemětřesení?

SPORT: Jarda se bojí, že Jágra budou zase bolet třísla

SERIÁL: Příběh zapeklitého starce 2.
 Rubriky:
 HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství

15.4. UMĚNÍ: Výstava Lehké Erotično v Krakatitu
Jolana Čermáková
Eda mi uprostřed korzujících hostů vernisáže věnoval chvíli a poskytl mi následující rozhovor:

Pár otázek pro Edu Jahelku

Proč právě "Lehké erotično"?

Rád si hraji se slovíčky. Název výstavy je inspirován knihou T. Pratchetta "Lehké fantastično" ze série Úžasná Zeměplocha. A vydavatelství, které u nás Zeměplochu vydává, sídlí právě v Krakatitu…

Jak dlouho vystavená kolekce vznikala?

Na této výstavě jsou fotografie z několika souborů. Nejstarší jsou fotografie, které pracovně nazývám Space Odyssey. Ty jsou z roku 99. Nejnovější (Nohy, Na krásném modrém polštáři) jsou staré asi měsíc.

Na každém souboru je tak 50 až 100 hodin práce. Vlastní focení z toho zabere většinou tak dva tři dny. Napřed si dělám pracovní fotografie, takové skici. Většinou digitálně. Hledám vhodnou modelku pro daný záměr. A pak zpětně vhodné vyjádření záměru pro modelku, se kterou finální snímek realizuji. Spoustu času také zabere konečný výběr snímku a zvětšování, které u černobílé fotografie dělám sám. Udělám vždy hodně zvětšenin, než jsem spokojený s výsledkem.

Mají vystavené fotografie společný motiv, něco, co je spojuje?

Myslím, že určitě. Kromě toho, co je vidět na první pohled, že to jsou akty. Ale neumím to popsat slovy. Snad je to zvědavý a současně obdivný pohled na ženu. Tichá radost, že můžu být součástí velkého zázraku.

Z technologického pohledu je to určitý způsob práce se světlem. Světlo je pro mne velmi důležité. Proto pracuji ve studiu, kde mám všechno pod kontrolou.

Dále je to ten abstraktní, nekonkrétní prostor studia a použití jedné rekvizity.

Snažím se o co nejčistší kompozici, co největší zjednodušení. Ale nechci tím dosáhnout studeného, akademického pojetí aktu. Naopak, snažím se modelku i diváka vtáhnout do své hry, toho jedinečného okamžiku, kdy snímek vznikne.

Co tě inspirovalo?

Já myslím, že je to z těch fotografií docela jasné.

Hodně mě inspirovaly černobílé filmy ze 60. let. Mám rád šerosvit, který umocňuje tvary a zvýrazňuje struktury povrchů. Ale přitom zachovává ten tajemný pocit.

Inspiraci čerpám také z hudby, ta je pro mě hodně důležitá. Je to určité neslovní vyjádření rytmu a nálady. Myslím, že hudba má k fotografii velmi blízko.

A nesmím zapomenout na modelky. Fotografie je týmová práce, je to dialog mezi fotografem a modelkou a následně mezi fotografií a divákem.

Proč je mezi černobílými fotografiemi jedna barevná?

Patří do té kolekce náladou, pojetím i tím co vyjadřuje. A od začátku jsem o ní přemýšlel v barvě. Proto je barevná. Nakonec, i když je výstava koncipovaná jako celek, jsou to jednotlivé obrazy. V tomto ohledu nejsem konzervativní. Možná, že na další výstavě to bude přesně obráceně. Důležité je, aby kolekce působila vyváženě. Jestli se mi to podařilo, to zhodnotí návštěvníci galerie.

Jak a kde získáváš modelky? Asi neoslovuješ cizí dívky na ulici nebo snad ano?

Zatím jsem žádnou neoslovil… přicházejí samy. Já sám nevím, jak to funguje, ale zatím vždy, když jsem měl nějaký nápad na fotografii, objevila se dříve nebo později ta správná modelka.

Jaké jsou dívky, které fotíš?

Určitě jsou velmi trpělivé a pracovité, jinak by se mnou nevydržely spolupracovat.

Daří se ti oddělovat práci od soukromí? Dívky, které fotíš jsou krásné…

…a z dnešního, uspěchaného pohledu s nimi trávím spoustu času. Je to pro všechny zúčastněné náročná práce. Nejde mi jen o povrchní zobrazení modelky. Nemám žádný standardní postup. U každé fotografie a u každé modelky začínám znovu. Právě proto si střežím své soukromí a odděluji ho od své práce.

Do jaké míry jsi ochotný obětovat soukromý život své práci? Čeho by ses nikdy nevzdal?

Nikdy neříkej nikdy. Já nevím, záleží na situaci, ve které se budu rozhodovat. Fotografie není práce od do, v sobotu na chatu… Ale není pravda, že pracuji pořád, jsou noci, kdy se mi o fotografii nezdá…

Máš pravidelné zvyky? A co zlozvyky? Čím štveš své okolí?

Nevím, to ví lépe to okolí… Rád chodím do stejných restaurací a dávám si stejná jídla. Když můžu sedět na stejném místě jsem velmi spokojený…

Když si potřebuješ udělat malou radost, co tě potěší? Zajdeš si třeba do oblíbené restaurace nebo si něco koupíš?

Radost se nedá koupit, ani velká ani malá. Ale dobíjet baterky se musí. Pokaždé funguje něco jiného. Dobrá káva v dobré restauraci patří mezi mé slabosti.

Jak ovlivňuje práce tvůj pohled na svět? Máš nějakou ,,nemoc z povolání"?

Nemoc z povolání snad nemám. Ani jsem o žádné neslyšel. Možná by to mohlo být černobílé vidění světa. Ale to potkává všechny. Spíš se dá říct, že můj pohled na svět ovlivňuje moji práci než naopak.

Významně jsi se umístil v prestižní fotosoutěži (DU COUNCOURS NEWTON). Obesíláš pravidelně soutěže? Fotíš záměrně pro soutěž nebo vybíráš už z hotových záběrů?

Ne, to byla jediná soutěž, které jsem se účastnil. Vyhlásil ji francouzský časopis PHOTO spolu s vydavatelstvím Taschen. A protože se mohli zúčastnit i profesionální fotografové,

poslal jsem do soutěže svou kolekci. Bylo v ní několik starších fotografií a několik udělaných přímo pro tuto soutěž. Jedna z nich se nakonec umístila na třetím místě. Mám z toho velkou radost. Úspěšná fotografie je v Krakatitu také vystavena.

Fotil jsi pro Playboy, pro Dívku…

Ještě jsem fotil pro několik dalších časopisů. V současné době pracuji hlavně pro reklamní agentury nebo jednotlivé klienty. Ale práci pro časopisy se nevyhýbám.

Hrál jsi v rockové kapele na bicí. Zahrajete si spolu ještě někdy jen tak pro radost?

Neříkám, že to je navždy uzavřená kapitola, ale v současné době opravdu nemám na pravidelné hraní čas. Nejde dělat naplno dvě tak náročné věci. Ale pro radost si zahraji, to by mi chybělo. Nakonec, koupil jsem si do studia elektrické bicí, dá se na ně hrát i potichu…

Tvoje přítelkyně je módní návrhářka, ovlivňuje nějak tvou práci? Pomáhá ti?

Určitě. Oba jsme hodně ponoření do své práce, hodně o tom spolu mluvíme, pomáháme si. Je to můj první kritik. V určitou chvíli potřebuji někoho s čerstvým okem a odstupem. A protože i její práce je náročná a tvůrčí, dokáže pochopit mou práci.

Na jaký formát fotíš nejraději?

Záleží na druhu práce. Nemám preference. Pokud je technika kvalitní, pracuje se s ní dobře. Proto nešetřím na vybavení studia. Pro klasickou fotografii používám střední a velký formát. Kinofilm dnes v podstatě nahradila digitální technologie.

Fotíš i digitálně. Dá se říct, jakou část tvé práce tvoří digitální focení?

Ani to nevím. Šlo by to samozřejmě zjistit podle archivu. Ale dá se říct že zakázek, které se dělají digitálně stále přibývá. Myslím, že tvoří přibližně polovinu obratu studia.

Kdy se nedá digitální fotografie použít?

Ta hranice se stále posunuje. Zatím se nedá použít například na fotografie, které tu jsou vystavené. Myslím, že jsem měl velké štěstí v tom, že digitální fotografie přišla právě v době, kdy přišla. Když pominu cenu, nejsou tu žádné překážky v pořízení těchto náročných technologií. Navíc klasická fotochemická fotografie už byla dotažena do technologické dokonalosti. Dokonce v některých případech jsou nové materiály horší než byly, i když to nikdo nepřizná. Prostě, šetří se stříbrem… Doufám, že digitální fotografie bude jednou rovnocenná klasické ve všech směrech. Uvidíme.

Čeho si nejvíc vážíš - čeho jsi dosáhl? Jaké máš plány?

Nejvíc si vážím dobrých vztahů mezi lidmi. To pro mě je velmi důležité.

Spolu s kolegou Petrem Šolarem jsme vybudovali studio, které funguje a kde můžeme každý realizovat své zakázky. Příští rok to bude 10 let, myslím, že to nějak oslavíme.

Do budoucna je toho ještě hodně, ale nechci o tom hovořit. Až se mi to povede.

Děkuji za rozhovor.

Ptala se Jolana Čermáková

Galerie a kavárna Krakatit, Jungmannova 14, Praha 2


Další články tohoto autora:
Jolana Čermáková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: