Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.7.2002
Svátek má Kristýna




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Atlantickou nebo habsburskou cestou?
 >ZAMYŠLENÍ: Solidarita nebo novodobé jánošíkoství?
 >TÉMA: Přídavky draze adresně.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Hry a superhry
 >PSÍ PŘÍHODY: Možná je to znamení osudu, ale co znamená?
 >MROŽOVINY: Zjevení baroka
 >KALAMITA: Povodeň v Olešnici
 >ZÁBAVA: Nakupujete, pánové?
 >MEJLEM: ohlasy a názory
 >PŘÍRODA: Podvody a lsti
 >ZE ŽIVOTA: Taková normální valná hromada.
 >RECESE: Zemanův kodex
 >EKONOMIKA: Koruna nebude slabší
 >PENÍZE: Zajištěné fondy - Je z čeho vybírat?
 >KOMENTÁŘ: Slonková a Srba

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
24.7. MROŽOVINY: Zjevení baroka
František Novotný

Špalek o 850 stránkách a o váze přes kilogram není, pravda, vhodným čtením na dovolenou. Avšak to neznamená, že kniha českého historika Víta Vlnase "Princ Evžen Savojský, portrét barokního válečníka", by byla napsána nezáživně a akademicky suše. Opak je pravdou, místy je to až rozverné čtení, neboť autor se nevyhýbá ani historickým drbům, které přece patří ke každé době, a neváhá uvést jednu kapitolu i citátem z "Dobrého vojáka Švejka" Jaroslava Haška.
Právě ze Švejka má většina nás povědomost o Evženu Savojském, neboť v jednom z dílů tohoto díla Švejk svým samorostlým způsobem komentuje píseň Prinz Eugen, der Edle Ritter, zaznívající z ešalonu sudetských landveráků. Samozřejmě že ve Vlnasově knize nechybí celá geneze téhle slavné vojenské písně o "šlechetném rytíři" i s úplným textem. Nechybí ani zmínky a citace kramářských písní, které vznikaly na celém území tehdejší Evropy a oslavovaly vojevůdce a jeho vítězství nad Turky.
A tu jsme u největšího kladu, jímž se Evženova biografie z pera českého historika vyznačuje. Je jím neskutečně široký záběr, přibližující čtenáři nejen titulní postavu vojevůdce, ale celou dobu baroka, císařské Vídně na přelomu 17. a 18. století, i Prahu v době korunovace Leopolda I. a Karla VI., kvalitu českých vojáků, ale i diplomatů v rakouských službách, charakteristiky kardinálů a biskupů, kteří v roli politiků hýbali barokní Evropou. Především ale z knihy plasticky vystupuje životní styl té epochy, který je nám v některých aspektech až neskutečně blízký.

Vlnasova práce je rozčleněna do 4 knih se 24 kapitolami celkem. První kniha se poměrně úzce věnuje mladým létům Evžena Savojského. Ač Ital rodem, vyrůstal Evžen ve Francii, na dvoře Ludvíka XIV., kam se jeho matka Olympie Manciniová dostala jako příbuzná mocného kardinála Mazarina. A tím jsme rázem ve světě Dumasových Tří mušketýrů a věřte nevěřte, tahle část knihy se čte stejně dobře. Budoucí vojevůdce se pak narodil 18. října 1663 ze svazku Olympie a Evžena Mořice prince Savojsko-Carignanského. Rodina z něho chtěla mít preláta, proto přezdívka "Malý abbé", avšak mladý Evžen měl jiné plány. Jako student teologie patřil k pařížské zlaté mládeži a když mu bylo dvacet, odložil kněžský šat, v němž ho nutili chodit od patnácti. V tomtéž roce 1683, kdy se rozešel s rodinou, požádal v osobní audienci Ludvíka XIV. o pluk. To byla tehdy běžná praxe, že mladí urození pánové, ač o vojenství nevěděli pranic, se stávali plukovníky. Králi Slunce byl malý podmračený mladík nesympatický a odmítl. Dosti důrazně tím ovlivnil evropské dějiny a především osud své říše.

Druhá kniha je zasvěcena Evženovu vojenskému géniu a navazuje na knihu první, v níž je popsána Evženova účast v bitvě u Höchstadtu v roce 1704 v rámci války o španělské dědictví. Proti francouzskému králi vyvstala široká koalice Rakouska, Holandska, Anglie, Portugalska a některých německých knížectví. Naopak Bavorsko stálo na straně Ludvíka XIV, což vysvětluje, proč k bitvě došlo na bavorském území. Na straně aliance dovedli bitvu do vítězného konce anglický vévoda Marlborough a právě Evžen Savojský, který si vydobyl válečné ostruhy v bojích proti Turkům v Uhrách.
Bitva u Höchstadtu, jíž Britové říkají bitva u Blenheimu, znamenala konec francouzským ambicím na dominantní roli v Evropě.
Druhá kniha navazuje popisem Evženových tažení v Itálii, v jižní Francii a ve Flandrech, kde protivníky byli stále Bourboni, a jedna kapitola je věnována událostem, jež vedly k bitvě u Malplaquetu 11. září 1709, kterou autor oprávněně nazval Galantní masakr. A právě na pozadí válečného líčení vyvstává Evženův charakter. Byl profesionál každým coulem, i v dnešním slova smyslu. Nepostrádal odvahu, mnohokrát vedl své muže osobně do útoku, vyznačoval se pragmatičností a až moderní racionalitou. Ač měl nadprůměrné teologické znalosti (byl vlastně kněz), nechyběla mu v oblasti víry tolerance (koneckonců protestanti byli jeho spojenci) a dokonce by se dalo obhájit, že náboženství pro něho bylo jenom vnějškovou konvencí. Nedělal si ani iluze o distribuci moci. Na to byl příliš blízko mocenskému mechanismu na dvoře císaře Leopolda I. a pak Josefa I. Leč nechyběl mu barokní smysl pro pletichářství, jinak by u vídeňského dvora jako významný státní funkcionář (předseda vojenské rady a vrchní polní velitel) neobstál. V jisté době platil nejrozsáhlejší síť špionů v Evropě, od Petrohradu přes Berlín a Paříž až do Londýna a novému císaři Karlu VI. (roku 1711 Josef I. nečekaně podlehl neštovicím) dokázal vždy předložit nejpřesnější zprávy.
K tomu potřeboval peníze a ty měl, neboť nepostrádal čich pro finanční záležitosti, což dokázal v případě Ostendské kompanie. Poté, co Marlborough a Evžen srazili Ludvíkovi XIV. hřebínek, domohl se rakouský císař vlády Flander (titulárním správcem byl právě princ Evžen) a utvořil zde slepici, která měla snášet zlatá vejce - v podobě společnosti pro zámořský obchod. Flanderské koráby pod císařskou vlajkou pak přinášely tisíciprocentní zisky podílníkům, k nimž, kromě rakouského císaře Karla VI. a další vysoké šlechty, patřil i princ Evžen. Ostendská kompanie, jak se společnost jmenovala, se záhy stala trnem v oku anglickým a nizozemským spojencům, neboť "nestydatě prosperovala" a znamenala v Indii a na Dálném východě nepříjemnou konkurenci, což vedlo k rozpadu aliance a k separátnímu míru Anglie a Nizozemí s Francií za zády Rakouska. Se skřípěním zubů v rámci tzv. Preliminární mírové pařížské dohody z roku 1727 musel Karel VI. souhlasit se zrušením Ostendské kompanie, což dobře informovaný Evžen tušil a svůj podíl na společnosti zavčas prodal.
Vynucený zánik Ostendské kompanie je signifikantním příznakem slabosti habsburské monarchie. Teprve kdyby byla schopna si ji udržet, by se mohla stát skutečnou velmocí na úrovni Nizozemí, Anglie a Francie. Takhle se odsoudila do "druhé ligy" již v roce 1727.

Třetí kniha zachycuje jednak Evženovy vojenské úspěchy na Balkáně, jednak přibližuje ducha doby popisem tehdejšího života, včetně korunovace Karla VI. v Praze a návštěvy Čech v létě 1723, při níž během jednoho lovu nešťastně zastřelil Adama Františka ze Schwarzenbergu. Princ Evžen byl také tehdy v Čechách a v Praze, také hojně lovil, ale na rozdíl od svého císařského pána měl lepší mušku.
Vraťme se ale zpět k začátku třetí knihy, kde autor popisuje nejskvělejší vítězství "šlechetného rytíře" ve jménu "domu habsburského". Především se jedná o bitvu u Petrovaradína. V létě 1716 k městu přitáhli Osmané a okamžitě začali budovat opevnění. V taktice Evžena Savojského se pak objevují některé až napoleonské rysy. Ač měl slabší armádu, zvolil si čas a místo útoku a tím tureckou početní převahu eliminoval. V noci ze 4. na 5. srpen přešla jeho armáda po loďkových mostech Dunaj, zaujala bojové postavení v ohybu řeky a překvapivě zaútočila na osmanské valy. Do mezer ale v protiútoku pronikli janičáři. Princ Evžen, který seděl už 20 hodin v sedle, poslal do útoku těžkou kavalerii - do týlu levého protivníkova křídla. To bitvu rozhodlo v rakouský prospěch.
Turecká válka v letech 1716 - 18 byla zcela v režii "Malého abbé" a proto se zde jeho vojevůdcovský talent mohl rozvinout v celé šíři. Po vítězství u Petrovaradína se otevřela cesta k tažení na město pevnost Bělehrad, jemuž Turci říkali Darul džihád, Dům války, a jenž představoval nejdůležitější osmanský opěrný bod severně Železných vrat. Město hájila turecká posádka 30 000 mužů, křesťanské vojsko, které oblehlo Bělehrad 16. června 1717, čítalo takřka 100 000 vojáků, kteří pak za podpory říčních korábů počali ihned budovat opevněný tábor. Aby se do něho dostali, museli dva dny pochodovat přes pontonový most, který nechal princ Evžen postavit. Ženisté vůbec v obléhání Bělehradu, ležícího na soutoku Dunaje a Sávy, hráli podstatnou roli.
Na pomoc obležené pevnosti vytrhla 22. června z Edirne turecká polní armáda v síle 200 000 mužů pod velením paši Chalila a císařští, obléhající Bělehrad, se koncem července sami ocitli v obležení. Paša s útokem nespěchal, chtěl křesťany vyhladovět a dotíral na Evženovo předmostí u Sávy, aby jeho armádu odřízl od Petrovaradína se zásobami. 14. srpna ráno otřásl dvojitým kruhem obklíčení výbuch. Jistému rakouskému dělostřelci se podařilo zasáhnou hlavní bělehradskou prachárnu. Přilehlá městská čtvrt se změnila v trosky, údajně zahynulo na 3 000 Osmanů, 10liberní moždíř, z něhož padla ta skvělá rána, je stále jako relikvie uchováván ve vídeňském Arsenálu.
Pasivní Chalilův přístup a šťastný výbuch prachárny byly vodou na Evženův mlýn. Zbaven strachu, že mu bělehradská posádka vpadne do zad, překvapivě zaútočil na vnější prstenec Chalilových vojsk. Opět použil noční přesun. V noci na 16. srpen vyrazily k tureckým pozicím napřed jízdní eskadrony hraběte Pálfyho, tři hodiny po půlnoci následovala pěchota, jež se rozvinula do širokého oblouku mezi řekami.
Chalilova armáda Evženův překvapivý úder nevydržela, ale zůstala tak mocnou, že dokázala spořádaně ustoupit, Evžen síly na pronásledování neměl. Bělehrad dva dny po bitvě kapituloval.

Závěrečná čtvrtá kniha Vlnasova skvělého díla je věnována jiným stránkám Evženovy povahy a drobnokresbě doby. Dozvíme se zde, jaký byl princ Savojský mecenáš a velkorysý stavebník. Jeho paláce patří dnes k chloubě Vídně, především pověstný Belveder. Byl i vlastníkem rozsáhlé sbírky obrazů, antických soch a unikátní knihovny. Nicméně autor svého hrdinu neidealizuje, zcela upřímně uvádí, že za tímto konáním nestála čistá láska k umění, ale především cílevědomá snaha Evžena Savojského zanechat po sobě obraz dokonalého gentlemana, být na věky slavný. Jak píše Vlnas, princ Evžen Savojský přizpůsobil svůj život i v detailech tomu, co autor v knize nazývá gloire, a co se nepochybně tomuto vojevůdci zdařilo.
Princ Evžen Savojský zemřel pokojně ve spánku 21. dubna 1736, podle dnešních znalostí na zápal plic. Jeho pohřeb se stal monstrpodnikem, demonstrujícím vděčnost "domu habsburského", pohřební průvod kráčel Vídní déle než dvě hodiny.
Svobodný a bezdětný princ nezanechal závěť a na obrovité dědictví ve výši bezmála dvou milionů zlatých, což by dnes odpovídalo asi sto milionům dolarů, si činilo nárok více dědiců. Dvorská komise pak přiřkla tento obrovitý majetek Evženově neteři, 52leté slečně Anně Viktorii de Soissons. I přes svou ošklivost a věk se stala žádoucí nevěstou, a jak to v takových případech bývá, naletěla tomu nejméně charakternímu hejskovi.
Taktéž o gloire "šlechetného rytíře" se ucházelo množství dědiců. Především to byli austronacionalisté, pro něž se Evžen stal "štítem domu habsburského". Přivlastnili si ho ale i nacisté, kteří v něm zase viděli velkého vojevůdce Svaté říše národa německého, a znalcům námořní historie vešlo jeho jméno do povědomí v souvislosti s těžkým křižníkem Kriegsmarine "Prinz Eugen". Ačkoli přežil všechny tragické boje nacistické říše, nebylo mu souzeno pokojně "zesnout" jako jeho patronovi. Američané, kterým křižník jako kořist připadl, jej použili ke zkouškám s atomovou pumou u atolu Bikini. Potopil se ale až následkem tropické bouře 22. prosince 1946 a jeho radioaktivní trup leží u Bikini dodnes. Poněkud jiný typ gloire, o níž snil šlechetný rytíř princ Evžen.

Psáno v Praze 19. 7. 2002, podle knihy Víta Vlnase "Princ Evžen Savojský, život a sláva barokního válečníka", nakl. Paseka a Národní galerie v Praze, Praha 2001


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: