Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 18.9.2002
Svátek má Kryštof




  Výběr z vydání
 >IZRAEL: Pohyb na palestinské scéně
 >POLITIKA: Ansámbl ze scény !
 >POOHLÉDNUTÍ: Rudá záře nejen nad Kladnem?
 >POLITIKA: Za vládní krizí je boj v ČSSD
 >MROŽOVINY: Chiméra trvale udržitelného rozvoje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ze života starého mládence
 >PSÍ PŘÍHODY: Výhoda ježdění na motorce
 >PRAHA: Bohorovný pražský magistrát.
 >POLITIKA: Kotrmelce
 >PŘÍRODA: Mravenci jsou dobří spojenci
 >TÉMA: Špatný je volební systém, ne Marvanová
 >ZE SVĚTA: Kanadské zážitky (17)
 >EKONOMIKA: Ceny dluhopisů vrcholí
 >ŠKOLA: Potřebujeme ministerstvo školství?
 >ZDRAVÍ: Jak odhalit vřed

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
18.9. MROŽOVINY: Chiméra trvale udržitelného rozvoje
František Novotný

Již z jazykového hlediska obsahuje spojení slov trvale udržitelný rozvoj nepřehlédnutelný protimluv. "Trvale něco udržet" neznamená nic jiného, než setrvat na dosažené úrovni, tedy stagnaci, kdežto "rozvoj" je protikladem předchozího - znamená vývoj, změnu stávajících podmínek. Sám název této ekologické strategie se tedy příčí elementární logice a okamžitě po vyslovení vyvolává pochyby.

Test "okrajové" absurdity.
Myšlenkovou osou trvale udržitelného rozvoje je představa, aby starší generace předala planetu Zemi mladší generaci v tomtéž stavu, v jakém ji sama dostala od svých předchůdců. Takhle, na poslech, zní tento postulát velmi moudře a jako patentní lék slibuje, že vyléčí všechny neduhy životního prostředí. Proto se stal zaříkávací mantrou především pro ekologisty, kteří si z ekologie udělali buď víru nebo politický byznys.
Nicméně rozumní lidé vědí, k čemu jsou dobré patentní léky od šarlatánů a obávám se, že trvale udržitelný rozvoj patří do téže kategorie falešných slibů. Dobrou metodou, jak prověřit "nosnost" nějaké teorie, je zkoumání jejích krajností, zda "okrajové" výsledky nevedou k absurdnostem. Pro náš příklad si vezměme stav nerostných surovin. Abychom v tomto ohledu dodrželi postulát trvale udržitelného rozvoje a potomkům odevzdali zeměkouli v tomtéž stavu, v jakém se nachází, když píšu tato slova, tedy 11. září 2002 v 9:42, nesměl by být od tohoto okamžiku vytěžen ani jediný barel ropy, ani jediný metrák uhlí, ani jediný kilogram jakéhokoli nerostného substrátu, neboť těžba sebemenšího množství surovin tento stav nevratně mění! Avšak to je absurdita jako hrom, která, kdyby ji někdo prosadil, by vedla k nepředstavitelné civilizační katastrofě, předstihující o mnoho řádů vše, čím právě stoupenci trvale udržitelného rozvoje hrozí.

Návrat k původní krajině.
Doprovodnou tezí k trvale udržitelnému rozvoji je návrat k původní krajině, což je po záplavách veleaktuální otázka. Avšak i v tomto případě existuje malý zádrhel - totiž odpověď na jinou otázku, na otázku, co je vlastně původní krajina, původní stav.
Kolem roku 1000 byla Evropa pralesem, v němž na nepatrném prostoru vymýcených pasek živořily oddělené ostrůvky lidí, které celoživotní hrůza z přírody dohnala k pověrečnému vidění světa. Podle francouzského historika Le Goffa měla celá Evropa v době prvního milénia kolem 42 milionů obyvatel - více mýtiny neuživily.
Toto byla původní evropská krajina a máme se snad na doporučení ekologistů vrátit do tohoto stavu?! Vím, dopouštím se absurdního přehánění, avšak je to zase test "okrajové" absurdity, který ukazuje nesmyslnost požadavku na návrat k původní krajině, když líbeznost krajiny, v níž dnes žijeme - i s těmi kostelíky na vršcích, s remízky mezi poli, s rybníky a dubovými alejemi na jejich hrázích - vznikla nepředstavitelnou dřinou více než 40 lidských pokolení. V Evropě už 1000 let žádná původní krajina prostě neexistuje a otázkou dne není žádný návrat, ani stagnace na současné úrovni, ale další rozvoj krajiny, její léčení - další lopotná práce na její tváři. A to nikoli na základě zbožných přání a romantických resentimentů s falešnou adorací minulosti, ale podle studií odborníků a expertů.

Velká otázka
Nejen z náboženské intuice předchozích generací, ale i z poznatků vědy na začátku třetího tisíciletí se noří zatím nepříliš určitý vývojový princip, jemuž podléhá jak vesmír, tak každá lidská bytost a lidský rod jako celek. I atomy, z nichž je obé postaveno, prošly vývojem vzniku, a zákonu evoluce, který je tím nejobecnějším, co lidstvo zatím zná, je podřízeno vše. Poté, co stavební kameny hmoty ustrnuly ve svém vývoji, počala se vyvíjet stavba, kterou tyto kameny tvoří. V souladu s tím velkým jednotným principem hmota překročila hranici života a uvědomila si samu sebe. Avšak i to vědomí je "vlečeno" tím prapůvodním vývojovým principem, aniž bychom zatím tušili kam. Evoluce je uložena i v našich genech, evoluci jsou poplatny i společenské struktury, které člověk vytváří a vytvářet bude. Stanislaw Lem je přesvědčen, že člověk si uvědomil sám sebe právě proto, aby v souladu s tím velkým jednotným principem vzal evoluci do vlastních rukou, stal se nástrojem jejího pokračování - i se všemi obrovskými riziky, která z toho vyplývají.
Základním principem vesmíru, a možná příčinou proč existuje, je pohyb, vývoj, cesta vpřed. A proto mne osobně ekologistický princip trvale udržitelného rozvoje děsí - děsí mne svou filozofií, která se staví proti tomuto základnímu zákonu vesmíru, která chce tento vesmírný pohyb zastavit. Zdá se mi to nejen pošetilé, ale doslova nebezpečné, neboť se tu vyzývají na souboj gigantické síly - kupříkladu veškerá naše genetická výbava, veškeré naše psychické ustrojení, veškerý trend hmoty. Domnívám se, že stagnace, kterou vlastně princip trvale udržitelného rozvoje je, znamená zpronevěření se svěřenému úkolu živé hmoty převzít štafetový kolík vývoje a další transformace hmoty, za což biologický "překlad" onoho velkého jednotného principu zná jenom jeden trest - smrt, zánik druhu.
Velká otázka pak zní: Neznamená princip trvale udržitelného rozvoje pro lidstvo větší nebezpečí než to, před kterým nás má uchránit?

Praktická stránka.
Sestupme ale z výšin abstraktních úvah a spekulací k pragmatickým problémům "všedního dne". Vzhledem k počtu lidí a jejich stoupajícím nárokům na kvalitu (a pohodlí) života urychluje enormní spotřeba surovinovou krizi, k níž by stejně došlo i při uplatnění principu trvale udržitelného rozvoje. Z hlediska člověka jako biologického druhu je úplně jedno, jestli ropa dojde za 100 nebo za 1000 let.
V případě, že hrozí vyčerpání jakéhokoli zdroje, existují jenom tři možná řešení:
1. omezení, v krajnosti zastavení čerpání
2. hledání nového zdroje téže nebo příbuzné kvality
3. náhrada zdroje jiným principem
Řešení č. 1 vlastně není žádným řešením, ale polovičatým opatřením. Znamená jenom odklad krize, je zde pouze zisk času - a právě pro toto polovičaté opatření optuje princip trvale udržitelného rozvoje, který zcela opomíjí řešení č. 2 a velice problematicky bere do úvahy řešení č. 3.
Řešení č. 3, aby bylo skutečným řešením problému, musí splňovat jednu nepříliš zřejmou podmínku, na niž romantičtí ekologisté rádi zapomínají. Abychom nahradili energetický zdroj zdrojem s jiným principem (a o energii hlavně jde), musíme ke vzniku náhrady použít jisté kvantum energie z původního zdroje. A zde platí kvantitativní podmínka - aby vůbec měla tato činnost smysl - že energetický zisk z náhrady musí být větší než množství energie z původního zdroje, jež bylo nutné k vytvoření náhrady.
Já vím, zní to krkolomně, ale jednoduchý příklad to objasní. Jestliže elektrická energie ze solárního panelu za celou dobu jeho životnosti má menší hodnotu než ropa, respektive než energetický úhrn, který musel být na výrobu tohoto panelu vynaložen, pak je prosazování tohoto alternativního zdroje zločinem, který naše zásoby energie zmenšuje a nikoli rozšiřuje (bohužel neznám přesnou energetickou bilanci výroby současných solárních panelů a doufám, že tomu tak není!!!). Stejná podmínka energetické efektivnosti platí pro všechny další alternativní zdroje.
Skutečnost, že solární panely byly vyvinuty pro použití v kosmu, nás přivádí k řešení č. 2, jež trvale udržitelný rozvoj zcela pomíjí, neboť ustrnul v horizontu 19. století, kdy Země byla jediným myslitelně obyvatelným prostorem. Výroba první generace solárních panelů byla skutečně energeticky náročnější než energie, kterou tyto panely mohly dodat, nicméně to byl nejvhodnější zdroj pro družice. Avšak i tento obchod se záporným ziskem se může vyplatit, když otevře cestu k dalším zdrojům, když se stane investicí pro další mnohem vyšší energetický zisk. Družicové solární panely by se tedy vyplatily, kdyby kosmonautika objevila další energetické zdroje. A v tomto místě se odvolávám na názory Stephena Hawkinga, na myšlenky jednoho z nejbrilantnějších mozků, jež v současnosti na planetě pracují. Tento astrofyzik je přesvědčen, že lidstvo musí expandovat do vesmíru, především z důvodů bezpečnosti (diverzifikace sídlišť) a já si dovoluji doplnit, že v kosmické expanzi leží i řešení dostatku energie - podle bodu č. 2 a 3, hlavně ale v souladu s velkým jednotným principem vesmíru, s posláním živé hmoty a lidským ustrojením.
Nejde o nic jiného než - nabrat výšku, vystoupit tak vysoko, až se přes povrchní chaos jednotlivostí, byť sebebolestivějších, otevře pohled na významnou pravidelnost určitého velkého údělu lidstva - abych parafrázoval Pierra Teilharda de Chardin.

Nepopírám existenci závažných ekologických problémů, znečištění životního prostředí a jeho devastaci, nepopírám ani to, že přírodní zdroje se krátí čím dál tím rychleji a že se musí něco stát. Nevidím ale řešení pouze v šetření bez žádné další koncepce, ve stagnaci spotřeby, která skutečné řešení jenom odkládá a navíc skýtá falešné iluze - což právě činí teorie trvale udržitelného rozvoje.
Soudím, že jediná cesta, jak se vyrovnat s rychle se snižujícími přírodními zdroji na Zemi, jak zgruntu řešit enviromentální problémy a poskytnout slušné životní podmínky většině lidstva, je v tom, že stávající zdroje použijeme k tomu, abychom si otevřeli cestu ke zdrojům novým - ve Sluneční soustavě. Ano, je třeba šetřit se zdroji, ale nikoli pro šetření samo, nýbrž proto, aby mohly být účelně a koncepčně vynaloženy na získání dalších zdrojů - ve vesmíru. Nemáme příliš mnoho času, pronikání do vesmíru je energeticky velmi náročné, takže hrozí, že svoji šanci promeškáme, že nám "dojde pára dříve, než doplujeme k novým břehům". To je pak skutečný a přímo osudový problém dnešní doby.
Někdo mi může namítnout, že to znamená neúnosné riziko, že ty "nové břehy" leží příliš daleko, nebo ani neexistují. Ano, to je pravda, ale na rozdíl od trvale udržitelného rozvoje, jenž neznamená nic jiného než jistotu postupné agónie s neodvratnou záhubou, toto je alespoň šance, sice riskantní, ale přesto šance.

Psáno v Praze 11. 9. 02


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: