Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 16.10.2002
Svátek má Havel




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Václav Klaus a Konec dějin v Čechách?
 >DROGY: Sliby - chyby aneb děti řekly drogám své rozhodné ne
 >MROŽOVINY: Evropská křižovatka
 >NÁZOR: Jakou potřebujeme vládu?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nekupujte foťák na ulici!
 >PSÍ PŘÍHODY: Dny se nepříjemně zkracují...
 >MÉDIA: Ta naše televize česká, obzvláště digitální
 >SVĚT: Hodně cukru pro Turecko.
 >NÁZOR: ODS a prezident. Totální obrat.
 >KOMENTÁŘ: Bali
 >PENÍZE: Studenti, máte všech pět pohromadě?
 >ŠKOLSTVÍ: Učitel, který zakládá nové odbory
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Rozmach křesťanství
 >CHTIP: O mravenci a kobylce
 >EKONOMIKA: Co říkají makroekonomické ukazatele ČR

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
16.10. MROŽOVINY: Evropská křižovatka
František Novotný

Prakticky 24 hodin denně jsme zaplavování oceánem informací rozdílné významnosti a v této tříšti nám zhusta uniká dějinný trend - kam se svět, a s ním Evropa, po pádu komunismu posouvá. Ačkoli cítíme, že na přelomu 20. a 21. století se cosi podstatného mění, právě pro množství informací máme potíže artikulovat co se vlastně změnilo - a co to především znamená pro Evropu, do níž jsme se po 50 letech geopoliticky vrátili.

Dnešní Evropa
Na prahu 21. století náš kontinent připomíná zralou dámu, která má za sebou několik více méně úspěšných rozvodů, zbavila se všech závazků a konečně se může svobodně rozhodnout, jak naloží se svou budoucností, do jakého dalšího svazku vstoupí.
Přejděme ale od metafory ke skutečnosti. Plus minus nějaký ten rok Evropa 500 let vládla světu a budovala impérium bílého muže. Přineslo jí to nejen bohatství, ale také závazky, které limitovaly činy evropských vládců a politiků, jež často byli jenom ve vleku událostí - a konečně imperiální logika dovedla Evropu i k bratrovražedným válkám o globální kontrolu. Rozpadem koloniální soustavy v 60. letech minulého století se Evropa zbavila tohoto "břemene bílého muže" a na globální zájmy resignovala.
Mohla si tuto resignaci dovolit, neboť mezitím se to geopolitické jádro Evropy, k němuž se po roce 1989 připojily bývalé sovětské evropské satelity, stalo klientem USA. To, co učinila 2. světová válka realitou, pak formálně stvrdil vznik NATO - Evropa se před hrozícím sovětským útokem ukryla za americký val. Geopoliticky tedy přestala existovat, její mocenské zájmy splynuly s mocenskými zájmy USA, přičemž, v důsledku společného nepřítele, došlo k tomuto splynutí "přirozenou" cestou.

Avšak i tento omezující faktor pominul (formálně v prosinci 1991, kdy zanikl SSSR), a proto je dnešní Evropa v naprosto unikátní dějinné situaci - má geopoliticky zcela volné ruce, žádné závazky z minulosti - vnitřní rozpory ohledně národních aspirací na imperiální zájmy jsou dávnou minulostí, stejně jako strach z komunismu.
Pravda, herní pole není tak ideálně volné - jedním z limitů je závislost na surovinách (na ropě), druhým, jenž se v plné nahotě vyjevil 11. září 2001, pak mezinárodní terorismus. Tyto limity ale neuzavírají pole možností, pro něž se může Evropa rozhodnout, nýbrž jenom vymezují křižovatku, na niž náš kontinent právě dorazil a z níž vedou zhruba tři cesty.

Soudím, že pro další úvahy je zbytečné rozlišovat mezi Evropskou unií a Evropou. Přístupem 10 zemí oba pojmy nejen ekonomicky a politicky, ale také geopoliticky splynou - a ty evropské země, jež zůstanou mimo společenství, jsou s ním tak propojeny, že se prakticky jedná o jeden celek (nikoli ale co se týče rozhodovacích pravomocí - ti "venku" vždy budou stavěni před hotovou věc). Koneckonců i Brusel často mluví o unii jako o "Evropě". Právě tato narůstající "organizovanost" Evropy je jedním z hlavních příznaků, jak tento kontinent úporně hledá svoji novou tvář, cestu, po níž by se vydal.

První cesta
Pro první cestu, jež prostě znamená projít křižovatku rovně a jenom pokračovat v původním směru, je současná integrace Evropy více než dostatečná. Uvědomme si proto, že právě probíhající střet o "federalizaci" Evropy, včetně návrhu na vznik úřadu evropského prezidenta z minulého týdne, není nic jiného než boj o nasměrování Evropy na příslušnou cestu - o to, zda Evropa zůstane ve stínu (a ochraně USA), což je ten původní směr z minulosti, nebo zda odbočí.
Není tajemstvím, že za přetrvávající úzkou spoluprací s USA a za resignací na vlastní evropskou geopolitiku stojí především Velká Británie - v rámci jakéhosi anglosaského bloku. Británie přirozeně brzdí jakékoli další snahy o vyšší stupeň integrace, neboť si je z vlastní imperiální minulosti dobře vědoma, že v ruku v ruce s ekonomickou integrací jde i integrace mocenská, soustřeďování moci v centru, což automaticky vede k expanzi, k "vymýšlení" globálních zájmů. Že bez vojenské moci není možná moc ekonomická, věděl už Napoleon, Bismarck a koneckonců i Hitler a Stalin.
Političtí plánovači na obou stranách Atlantiku jsou si tohoto rozporu dobře vědomi, a proto již nyní, ještě před vstupem kandidátských zemí do EU, můžeme sledovat pokusy přetáhnout kandidáty buď na "evropskou" nebo na "americkou" stranu. Na domácí politické scéně je pak "americká" vize EU vlastní ODS, "evropská" pak ČSSD. Jestliže tedy Klaus mluví o tom, že EU již překročila optimální stupeň integrace, říká vlastně, že odmítá odtržení geopolitických zájmů Evropy od zájmů amerických.
První cesta neznamená nic jiného než zachování statu quo - zapojení Evropy do americké politiky a do amerického boje proti terorismu, jak obé předvádí Velká Británie. Roli internacionálního komunismu jako společného nepřítele by pouze vystřídal mezinárodní terorismus.

Druhá cesta.
Taková představa se ale hrubě nelíbí ekonomickému motoru EU, Německu, jemuž z tradičních důvodů sekunduje Francie. Tyto dvě země jsou kontinentálním jádrem EU a nelze pochybovat o tom, že jejich snahy o vyšší integraci Evropy mají za cíl i mocenskou emancipaci. Představují druhou cestu z evropské křižovatky - odbočení k mocenskému centru s vlastními globálními zájmy a cíli.
Velkou neznámou této cesty je otázka, zda Evropa na tak ambiciózní plán má vůbec síly, když jeho plánovači týmiž ústy nepřestávají mluvit o "sociálním" státu. Jestliže jsou dnes USA světovou velmocí č. 1, pak proto, že se jedná o "brutální" společnost s minimálními sociálními jistotami, jež právě proto zbývá dost prostředků na investice a inovace (i zbraňových systémů). Opačně evropský projekt připomíná dravce, kterému, ještě než vzlétne do prostoru globálního kolbiště, jeho vlastní rodiče přistřihli křídla.

(Jako důkaz této "vrozené" evropské slabosti může posloužit průběh balkánských válek koncem minulého století. Ačkoli to byla EU, kdo dal rozpadu Jugoslávie požehnání - neboť po rozpadu Československa to bylo poslední "břemeno" z vnucené minulosti - nebyla Evropa oheň, který rozfoukala, schopna uhasit a opět musel pomoci americký "strýček".)

Otázkou také zůstává, co by bylo náplní a cílem evropské globální politiky. Mocenská expanze? Ekonomická expanze? Nějaký nový sofistikovaný kolonialismus? Bezpečnost daná evropskými silami rychlé reakce? A byla by tato nezávislá bezpečnost vyšší než za americkým štítem? Nebo by se jednalo o zajištění surovin?
To poslední je nejvíce na místě. Surovinová pozice Evropy není tak dobrá jako USA a budoucnost vyhlíží ještě chmurněji. Proto se Evropa odklonila od americké politiky vůči arabskému světu s jeho terorismem a nezakrytě s ním koketuje (viz finanční podpora Arafatovi, jež se nevyúčtovává a mizí bůhvíkde), aby nebyla odstřižena od ropných zdrojů.

Třetí cesta.
Moderní evropská levice - od rozličných anarchistických a komunistických sekt až po antiglobalisty a environmentalisty - svými projevy naznačuje, že by ráda poslala integrovanou Evropu na ještě jinou cestu. Kulturně mediální proud, jenž v Evropě levice vytváří a který je ostře antiamerický, o ní dává dobrou představu. Pokud dešifrujeme signály, jež vysílá - odpor k boji proti terorismu a strašení, že vyústí ve válku civilizací, srovnání Bushe s Hitlerem za jeho doktrínu omezené suverenity, mediální podpora Palestincům, ostouzení bohatství a institucí, jako je MMF a SB a pod. - pak tato třetí cesta neznamená nic jiného než darovat bohatství Západu rozvojovým zemím, beznadějně zchudnout a padnout na jejich úroveň (tak jako zchudla východní Evropa za sovětského panství a padla na úroveň asijského Ruska).
Do postoje levice se promítá i psychologický moment - skvěle operuje s pojmem "viny" za imperiální evropskou minulost - evropský kolonialismus v minulosti rozvrátil svět a proto dnešní Evropa musí platit "bolestné" rozvojovým zemím, bývalým koloniím, neboť zapříčinila jejich dnešní chudobu.
Ačkoli mnohé ekonomické studie prokázaly, že to není pravda, když dnešní chudobu třetího světa nezpůsobilo koloniální vykořisťování, ale neexistence právních a ústavních struktur, jež by umožňovaly akumulaci kapitálu, evropská levice se z ideových důvodů tvrdošíjně drží této lži a trvá na "vině" Evropy i po 40 letech, jež od zániku kolonialismu uplynuly. Což je totéž, jako kdyby čeští politikové i v roce 2030 stále sváděli ekonomické potíže, jež se vyskytnou, na komunismus.

(V současnosti zcela jednoznačný důkaz nepravdivosti tvrzení o "vině" Evropy poskytuje vyvlastnění farmářů v Zimbabwe s následným rozvrácením zemědělství. Budou evropští levicoví aktivisté také tvrdit, že za úpadek této země - která, když ji britští kolonizátoři opouštěli, prosperovala - může také evropský kolonialismus, a budou i pro Zimbabwe žádat bolestné?!)

Takto asi vyhlíží křižovatka, na niž Evropa počátkem 21. století dospěla a z níž bude muset během příštího desetiletí někam vykročit. O nesnadnosti volby svědčí nejen matoucí tříšť "evropských" informací a názorový střet o vnitřní uspořádání EU a o vztah k USA, ale především to, že otázka volby doposud ani nebyla artikulována a řeší se zástupně - výše zmíněnou polemikou o "federalizaci" kontinentu. Podle mého soudu mají bruselští byrokraté strach problém, který Evropu čeká, přímo pojmenovat, neboť pak se stane volba nevyhnutelnou a nebude již možné donekonečna lavírovat.
Konají tak medvědí službu chystanému rozšíření, neboť i nejzarytějšímu euroskeptikovi z kandidátských zemí musí být jasné, že jedinou možností, jak ovlivnit budoucí geopolitické nasměrovaní Evropy, které rozhodne o osudu tohoto kontinentu přinejmenším na celé 21. století, je do EU vstoupit.

Psáno v Praze 15. 10. 02


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: