Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 13.11.2002
Svátek má Tibor




  Výběr z vydání
 >POOHLÉDNUTÍ: Problematický půvab amerického právního systému
 >SUMMIT NATO: Možná přijde i islámský terorista?
 >POLITIKA: ODS je skanzen autoritářství
 >MROŽOVINY: Nord - Ost
 >RODINA A PŘÁTELÉ: V biografu bez pepsicoly
 >PSÍ PŘÍHODY: Výchova tichým hlasem
 >FEJETON: Pražské leskimo
 >INFO: Media Observatory ČR k nejvážnější situaci tisku v ČR od roku 1989
 >EKONOMIKA: Fed snížil úrokové sazby, ECB ne
 >ŽIVOT: Sauna a vreckové nožíky
 >OHLAS: Nejde o prezidentovu penzi, ale o socialistickou zákonnost.
 >ŽIVOT: Místo u okna aneb výhody manželství
 >POSTŘEH: O pověrách
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Francouzský obchod 18. stol. (grafy)
 >ZDRAVÍ: Libavka poléhavá

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
13.11. MROŽOVINY: Nord - Ost
František Novotný

Název muzikálu, který celosvětově proslul po teroristickém útoku na moskevské divadlo, kde byl hrán, by se měl správně psát Nordost, neboť znamená severovýchod, ve smyslu cesty na severovýchod. Koncem 19. století se mnoho badatelů snažilo o otevření plavební trasy z Atlantiku do Pacifiku jak kolem Kanady - té se říkalo cesta na severozápad, tak kolem Sibiře - již zmíněné cesty na severovýchod. Posledně jmenovaná, z pochopitelných důvodů, se stala doménou ruských polárních badatelů, bratří Laptěvů, Sedova, Brusilova, Vilkického a jiných. Otevírala i cestu k industrializaci Sibiře, v 30. letech minulého století se její zprovoznění stalo neodmyslitelným koloritem Stalinova Ruska a sloužila jako romantický námět pro obrazotvornost sovětské mládeže té doby. Papaninovu výsadku na severní pól a osudům posádek ledoborného parníku "Čeljuskin", který rozdrtily ledy, nebo parníku "Sedov", jenž na tři roky zamrzl do arktického ledu, se dostalo široké publicity, účastníkům byla udělena vysoká státní vyznamenání a polárník Papanin, kapitán Badigin a polární piloti jako Vodopjanov a Čkalov se stali národními idoly. A právě z této atmosféry vychází sovětský román "Dva kapitáni", jenž napsal nijak známý autor Viktor Kaverin těsně po 2. světové válce.
Kniha se rázem stala bestsellerem, neboť kombinovala romantiku Dálného severu s tragickými osudy lidí za Velké vlastenecké války a nechyběl jí ani silný milostný příběh. A co navíc, v románu se prakticky nemluví o komunistech, nikde není akcentováno členství ve straně a jméno Stalin padne snad jednou, takže ideologie je v románě mnohem více skryta než v Dietlových normalizačních seriálech. A stejně jako v těchto seriálech je děj nesen odvěkým zápasem dobra se zlem a hlavně hledáním lásky a jejím naplněním.

Synopse románu.
v severním Rusku, na nuzném předměstí přístavního města někde na horní Volze si sousedi krátí večery četbou dopisů z brašny listonoše, který se utopil za povodně. Němý chlapec Seňka je doslova fascinován jedním z nich. Jakýsi kormidelník v něm podává zprávu kapitánově ženě o osudu polární výpravy na malém škuneru "Sv. Marie", který zamrzl do ledu a který na přání kapitána s částí posádky opustil. Záhy má ale Seňka jiné starosti - otec je zatčen a kvůli němu obviněn z vraždy hlídače, vypukne 1. světová válka a matka umírá. Za pobytu na vesnici poskytne osiřelý chlapec a jeho mladší sestra úkryt uprchlému politickému vězni, jenž jako lékař zjistí, že Seňka má dobrý sluch a podaří se mu chlapce naučit mluvit.
Přichází bolševická revoluce a chlapec - vypravěč románu - se jako miliony ruských dětí stává bezprizorným a toulky ho zavedou až do Moskvy. Zde je lapen milicí a umístěn do internátu, jehož ředitel se jmenuje Nikolaj Tatarinov. Prostřednictvím staré paní, rodačky z téhož města, se Seňka dostane do ředitelovy domácnosti a seznámí se s její malou vnučkou Káťou a její maminkou Marií, jež se "strýčkem" Nikolajem žijí. Kátin otec, kapitán Tatarinov, se nevrátil z polární výpravy a jeho bratranec Nikolaj se i před Seňkou chlubí, jak bratranci s výpravou pomáhal.
Léta běží a mladík Alexandr Grigorjev, říkejme mu už tak, zjišťuje, že dětské přátelství s Káťou přerostlo v lásku. Má ale smůlu, prozradil učiteli Korablevovi, jaký komplot proti němu ředitel chystal, a je u Tatarinových nežádoucí osoba. Překvapí Romašova, jednoho ze svých spolužáků, jak prohlíží jeho kufřík a surově tohoto ředitelova špeha zbije. Před hrozbou vyloučení ze školy utíká do rodného města. Vyhledá tetu Dášu, která kdysi před revolucí četla sousedům dopisy z brašny utopeného listonoše, neboť si pamatuje, že u k dopisu kormidelníka byly přiloženy i dopisy kapitána. Když si je čte, pochopí, že to jsou dopisy Kátina otce, jenž v nich varuje svou ženu, aby nevěřila "tomu člověku", který výpravu ošidil na zásobách a vybavení a má lví podíl na jejím současném beznadějném postavení. Alexandrovi také dochází, že "tím člověkem" je ředitel Tatarinov, "strýček" Nikolaj.
Na schůzce s Káťou Alexandr své lásce předá otcovy dopisy a svěří se jí se svým podezřením. Po návratu do Mosky si na něm vyžádá rozhovor Kátina matka Marie Tatarinovová a Alexandr ji citací něžné přezdívky z již nečitelného dopisu, kterou mohl znát jenom mrtvý kapitán, přesvědčí, že má pravdu i se svým podezřením na Nikolaje Tatarinova. Naivní hrdina ale netuší, že osamocená žena si vzala mužova bratrance a je nyní ženou záškodníka. Bezvýchodnost situace, do níž se dostala, řeší Marie sebevraždou a Alexandr je všemi, i milovanou Káťou, odsouzen jako pomlouvač, jako příčina této smrti, neboť ředitel Tatarinov se vytasí se směnkami z carských dob, které prokazují, že výpravu ošidil nějaký podnikatel Nikolaj Vyšimirskij. Všemi opuštěný Alexandr se zapřísahá, že výpravu kapitána Ivana Tatarinova najde a usvědčí Nikolaje Tatarinova vlastními kapitánovými slovy.

Již předtím se Alexandr rozhodl, že se stane letcem. V létě 1928 je přijat na letecké učiliště v Leningradě a na popud lékaře, který ho kdysi naučil mluvit a se kterým se setkává na Dalekém severu, se stává polárním pilotem. Při jednom letu havaruje a v něnecké osadě nalézá mosazné kování lodního háku se jménem lodi kapitána Tatarinova a získává svědectví starého Něnce, jenž před lety hák našel v tábořišti výpravy. Lékař má také deníky kormidelníka Tatarinovy lodě, neboť to byl on, kdo mu v politickém vyhnanství amputoval omrzlé nohy a by pak svědkem i jeho smrti.
S novými informacemi o osudech ztracené polární výpravy se pilot Grigorjev vrací do Moskvy, aby svého zaměstnavatele "Glavsevmorpuť" (nemohl jsem odolat ocitovat tuto typicky sovětskou zkratku pro Hlavní správu severomořské cesty, která byla za Stalina "státem ve státě" a měla v absolutní správě celý sovětský sever) požádal o uspořádání expedice, jejímž úkolem by bylo objasnit zánik Tatarinovovy výpravy.
Setkává se i s Káťou, ale obě strany nejsou schopny si říci, co skutečně k sobě cítí a rozcházejí se v mrazivém ovzduší, neboť Alexandr se dověděl, že Káťa je zasnoubena s Romašovem.
Morálku mu zvedne až návštěva starého učitele Korableva, který Kátinu matku miloval. Našel Vyšimirského, jenž pracuje jako biletář v divadle, a stařec dosvědčuje, že směnky byly součástí špinavého obchodu mezi ním a Nikolajem Tatarinovem. Korablev také Alexandrovi vynadá ohledně Káti a mladý pilot se rozhodne uchopit býka za rohy, pozve se k Tatarinovým. Musí Kátě dokázat, že o ni stojí za všech okolností, aby jí dokázal vyrvat se z vlivu "strýčka" Nikolaje. Korablev pak Káťu přesvědčí, že Alexandr měl pravdu s podezřením na Nikolaje Tatarinova a že nemá vinu na smrti její matky. Dívka se pak od "strýčka" odstěhuje do podnájmu ke spolužačce, odmítne Romašova a šťastný Alexandr se věnuje organizování expedice, do níž navrhne i Káťu. Jenže pak je na příkaz shora plán expedice zamítnut. Později se čtenář dozví, že to zapříčinil intrikán Romašov, který na Alexandra napsal udání - podle reality doby by Grigorjeva zatklo NKVD a už nikdo nikdy by o něm neslyšel. V románu je jenom přeložen k dopravnímu letectvu ve vnitrozemí, kam ho doprovází i jeho žena Káťa.

Další část románu je vyprávěna Káťou Tatarinovou-Grigorjevovou. Popisuje život po boku dopravního pilota, návštěvy u jeho sestry, její smrt při porodu, péči o novorozeného a ihned osiřelého synovce, která ji zdrží v Leningradě a oddělí od muže. To už se píše rok 1941 a začíná válka. Káťa prožívá celou hrůzu blokády Leningradu a před smrtí hladem ji zachraňuje Romašov. Ukazuje jí také novinový článek o hrdinství kapitána Grigorjeva, který byl sestřelen a zahynul v troskách hořícího bombardéru. Ihned jí ale říká, že to není pravda, setkal se s raněným Alexandrem v sanitním vlaku a když kolona německých tanků vlak rozstřílela, vyvlekl Alexandra ven a šel pro pomoc. Když se do lesíku vrátil, raněného pilota nenašel. Mech, kde ležel, byl strhán, opodál ležela berla, kterou Alexandrovi udělal.
Zoufalá Káťa se obrňuje vírou - nepřestává věřit, že její muž žije, i když je na pokraji smrti evakuována z Leningradu a po rekonvalescenci se vrací do Moskvy.

Závěrečnou část opět vypravuje Alexandr. Jako příslušník pluku dálkového letectva, byl opravdu sestřelen a z hořícího stroje vyvázl taktak. V sanitním vlaku se opravdu setkal s Romašovem, ale z rozbitého vagonu ho vyvlekla dvě děvčata zdravotní služby a když odešla pro pomoc, Romašov se zmocnil jeho pistole a chtěl ho zastřelit. Předtím se vyzpovídal - nenáviděl Alexandra od první chvíle, co ho spatřil, pletl se mu neustále do cesty a vždy dostal to, po čem on sám nejvíce toužil. Nemá ale sílu, aby stiskl spoušť a ponechává raněného pilota jeho osudu.
Alexandr se pak dovleče do domku traťového hlídače a po vyléčení v době dovolené hledá Káťu v Moskvě po všech známých. Nikoho nenalézá a přijímá nabídku bývalého polárníka a hydrografa, nyní admirála (zřejmě myšlen Papanin), aby svoje zkušenosti uplatnil jako námořní pilot na Severu. Bojuje pak v leteckém torpédovém pluku se základnou v Archangelsku a v knize jsou i zmínky o spojeneckých konvojích, o nichž se "tenkrát příliš nevědělo, ale které dnes zná každý" - abych uvedl citát, který dokládá že autor si na poválečnou dobu dost dovolil.
Pak je Alexandrova osádka pověřena najít a torpédovat německý pomocný křižník. Při akci je letoun těžce poškozen (pravděpodobně dvoumotorový Iljušin Il-4, který se v posledním dějství muzikálu Nord - Ost snese na jeviště) a Alexandr s ním ještě doklouže k pobřeží. A tam, na místě nouzového přistání se konečně dva kapitáni - Tatarinov a Grigorjev - setkávají. V posledním tábořišti zbývající části posádky, která nakonec musela "Sv. Marii" také opustit, nalézá Alexandr ostatky kapitána Tatarinova a pod jeho tělem dopisy, jež dokazují vinu Nikolaje Tatarinova. Je to kousek od osady Poljarnyj, kam lékař, který před třiceti lety učil mluvit němého Seňku, pozval Káťu, aby pracovala ve vojenské nemocnici Severního loďstva. Alexandr tak nalézá jak kapitána Tatarinova, tak svou ženu.
Kaverin se k románu nechal inspirovat výpravou kapitána Brusilova na šalupě "Sv. Anna", jež vyplula v roce 1912 z Petrohradu, aby dosáhla Pacifiku cestou na severovýchod. Na jaře 1914 Brusilov dovolil odchod 11 mužům vedených kormidelníkem Albanovem. Na rozdíl od románu další osud lodě a Brusilova není dodnes znám.
Snad uvedená synopse díla, které česky poprvé vyšlo již v roce 1947 a které jsem poprvé četl, když mi bylo asi tak deset (a pak ještě několikrát, neboť jsem zřejmě sentimentální), napoví, že se jedná o dokonalou muzikálovou látku. Dobrodružný a "zamilovaný" příběh s tzv. "osudovými" náhodami, je prostě základem každého muzikálu a tak se vůbec nedivím úspěchu, jaký si "Nord - Ost" vydobyl, ačkoli právě tento úspěch k němu přitáhl pozornost čečenských teroristů. Synopse také vysvětluje, proč v muzikálu vystupuje takové množství dětských herců, neboť pasáže z dětského domova patří v románu k nejlepším, zde je nejlépe zachycena atmosféra raného stalinismu s principem komun - scény, kde žákovská samospráva odhlasuje, že učitel, který bude mít ve třídě méně než 5 žáků, nemá nárok na plat, mají dnes bezděčný půvab nechtěné ironie.
Pravda, ideologie zde nechybí - román jakoby křičel - podívejte se, jak skončil badatel za carského Ruska a kam to dotáhl bezprizorný kluk za sovětského Ruska - ale čtenář, respektive divák na to v tom odvěkém příběhu o hledání lásky zapomene - jako u Dietlových seriálů.

Psáno v Praze 12. 11. 02 - podle románu "Dva kapitáni" Viktora Kaverina, který jsem si po 20 letech zase jednou přečetl


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: