Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 27.11.2002
Svátek má Xénie




  Výběr z vydání
 >MROŽOVINY: Listopad před 60 lety
 >USA: Výsledky voleb a jejich morální aspekt
 >AKTUALITA: Písek neustále skrývá překvapení.
 >PŘÍBĚH: Proces bez Kafky
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Příběh morono - počítačologický
 >PSÍ PŘÍHODY: Jen si pane nemysli
 >SUMMIT: Nechutná medializace
 >NÁZOR: Summit NATO viděn z hlubokého demokratického zázemí.
 >POOHLÉDNUTÍ: Náš běh přes jazykové překážky (dokončení)
 >EKONOMIKA: Sníží ECB úrokové sazby?
 >Zástupci uživatelů versus Český Telecom aneb jak se rodí paušál
 >POSTŘEH: O nutičích
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Latinská Amerika (mapa)
 >CHTIP: Záhada života rozluštěna
 >ZDRAVÍ: Samovyšetření prsů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
27.11. MROŽOVINY: Listopad před 60 lety
František Novotný

Podívá-li se člověk jenom trochu pozorněji na chronologii 2. světové války, musí ho zarazit souběh událostí, k nimž došlo prakticky v tutéž dobu na všech válčištích - na zmrzlých stepních pláních pod Stalingradem, v tropické džungli malarického ostrova Guadalcanal a okolních pobřežních vodách, mezi písečnými dunami Západní pouště a v kamenitých průsmycích Atlasu v severní Africe. Na všech těchto místech utrpěly síly Osy zásadní porážky, které jim vyrvaly z rukou strategickou iniciativu. Jak italským fašistům, tak německým nacistům a japonským militaristům se rozplynul sen o světové nadvládě, naopak Spojencům poprvé na konci toho tunelu války, jenž doposud pokládali za nekonečný, vysvitlo světélko vítězství.

Stalingrad.
V naprosté tajnosti připravila Stavka (hlavní stan Rudé armády) klešťový manévr, který v listopadu 1942 odřízl Paulusovu 6. armádu ve Stalingradě. Čerstvé jednotky ze Sibiře, vyzbrojené tanky a děly z továren přestěhovaných za příšerných podmínek na Ural, jejichž výroba se konečně rozběhla a nahradila obrovité ztráty z prvního roku války, krmené anglo-americkými potravinami a vybavené dalším materiálem z konvojových dodávek, jež plynuly ve stále širším toku na východní frontu, prolomily severně a jižně od Stalingradu německé linie. Dne 19. listopadu 1942 přešel do útoku z předmostí na jižním břehu Donu Jihozápadní front generála Vatutina a Donský front generála Rokossovského. O den později zaútočil Stalingradský front generála Jeremenka z prostoru solných jezer jižně Stalingradu a rozbil 4. rumunskou armádu. Dne 23. listopadu se 4. mechanizovaný sbor Stalingradského frontu v prostoru města Sovetskij spojil se 4. tankovým sborem Jihozápadního frontu, čímž byl uzavřen vnitřní obkličovací kruh kolem německého uskupení ve Stalingradu v síle 22 divizí (asi 400 tisíc mužů). Hlavní síly Jihozápadního frontu pronikly k řece Čir a levé křídlo Stalingradského frontu postoupilo k osadám Verchne Rubežnyj, Kotělnikovskij a Umancevo, čímž byla uzavřena vnější fronta. Při průlomových operacích padlo 95 tisíc vojáků Osy a 42 tisíc bylo zajato (převážně Rumunů).
Za skvělý úspěch gigantické obkličovací operace, kterou Němci vůbec nečekali a o níž sovětské noviny oprávněně psaly jako o novodobých "Kannách" (bitva, v níž roku 216 př. Kr. Hannibal oboustranným obklíčením zničil římskou armádu) vděčilo ale sovětské Rusko "jiné" Rudé armádě. Nebyla to už dělnicko-rolnická armáda amatérských politruků, ale profesionální armáda téměř "carského" střihu, kde byl obnoven "kult uniformy" včetně těch původních carských epolet, jež Rudé gardy za občanské války tak rády důstojníkům strhávaly z ramen (obvykle i s hlavou). Právě v době Stalingradské operace přinášel tiskový armádní orgán "Rudá hvězda" sérii článků kritizujících zásady socialistické soutěže, které se v jednotkách doposud uplatňovaly. Nelze se "zavazovat" ke zničení německého tanku, vykopání zákopu v kratší době než předepisuje norma, nebo k zachování vojenské kázně, psala rozhořčeně "Rudá hvězda", je nejvyšší čas, aby si lidé uvědomili, že v Rudé armádě nemohou být žádné socialistické soutěže!
Po utužení vnějšího prstence byl v prosinci 1942 obnoven útok proti obklíčenému Paulusovi a poté, co byl koncem prosince odražen pokus o výpad Hothovy skupiny "Don", se veškeré německé naděje na vyproštění 6. armády zhroutily. V únoru 1943 se pak v celé třetí říši sloužila tryzna za zničenou armádu a každý Němec s průměrnou představivostí pochopil, že porážka Německa je pouze otázkou času, když navíc v květnu 1943 kapitulovalo dalších 300 tisíc Němců v Tunisu.

Operace Torch.
Torch anglicky znamená pochodeň, a vylodění západních Spojenců v severní Africe 7. a 8. listopadu 1942, jež neslo tento kryptonym, pro nacisty obsazenou Evropu opravdu bylo pochodní, která přinášela světlo naděje. V Alžíru a Oranu na středomořském a v Safi, Fedale (Casablanca) a Mahdii na atlantském pobřeží se po tajném jednání s vichystickými generály vylodily anglo-americké jednotky. Rommelův Afrikakorps, tlačený od egyptských hranic na západ Montgomeryho 8. armádou, se tak dostal do kleští. Již 11. listopadu 1942 8. armáda překročila při pronásledování italsko-německých sil libyjsko-egyptské hranice, 15. listopadu znovu dobyla Tobrúk, 21. listopadu Benghází a 11. prosince svedla vítěznou tankovou bitvu u Aghejly. Německý generál Rommel jednou provždy ztratil nimbus neporazitelného a před potupou porážky ho zachránilo jenom to, že když odejel do Německa žadonit o posily, Hitler mu zabránil v návratu, neboť věděl lépe, co propaganda diktuje.
V téže době musela západní část spojeneckých severoafrických kleští překonat krizi. Ačkoli vylodění proběhlo hladce a ověřilo funkčnost bojových prostředků nasazených do kombinované operace, jež se vnímala jako generálka na vylodění ve Francii, pokus o průlom do Tunisu ve dnech 26. 11. - 6. 12. 1942 selhal a v průsmyku Kesserine Spojenci stěží odrazili německý tankový protiútok (za cenu asi 60 zničených protitankových "halftracků" M3 75 mm a díky rozhodnosti generála Pattona). Selhal i druhý pokus 20. - 29. 12. 1942 a generál Eisenhower byl nucen zastavit ofenzivní akce až do skončení období dešťů.
I zde ale bylo jenom otázkou času, kdy se v severní Africe kleště kolem Němců sevřou a nejen italským vojákům, ale celé italské veřejnosti zasejí do mysli neodbytnou otázku, že příště je na řadě Itálie!

Guadalcanal.
Ačkoli se americká námořní pěchota vylodila na tomto ostrově ze skupiny Šalomounů již 7. srpna 1942, až do listopadu nikdo z amerických admirálů nevěděl, zda Američané ostrov udrží. Vznikla zde patová situace - díky dobytému letišti americké letectvo panovalo nad ostrovem ve dne, kdy na něj dopravovalo posily, díky námořní převaze Japonci zase v noci panovali nad okolními vodami, kdy zase oni vyloďovali posily a zásoby.
V počátečních nočních a nemilosrdně vedených námořních bitvách utrpěli Spojenci drtivé až ostudné ztráty a úžině mezi Guadalcanalem a ostrůvky Florida začali Američané říkat "Železné dno". Jeden z nejlepších japonských námořních velitelů, admirál Tanaka, uvedl do provozu tzv. "Tokio express", jenž dostal přezdívku podle neotřesitelné pravidelnosti, s jakou Tanakovy torpédoborce zásobovaly japonské síly na ostrově.
K obratu situace zde došlo ve dnech 12. - 15. listopadu 1942. Toho 12. připlul ke Guadalcanalu křižníkový svaz 67.4 kontradmirála Callaghana, aby podporoval vylodění amerických posil. Zpravodajská služba ohlásila, že v noci se přiblíží japonské bitevní lodě admirála Abeho, aby ostřelovaly americký perimetr z těžkých lodních děl. Přestože měli Japonci až neskutečnou převahu, rozhodl se Callaghan pro noční bitvu, jež se pak stala nejšílenější námořním střetnutím tichomořské války. Ačkoli jedinou šancí na úspěch bylo zaskočení japonského svazu, Callaghan zařadil křižník "Helenu" s nejlepším radarem až na konec své bojové linie a za vlajkovou loď zvolil těžký křižník "San Francisco" zcela bez přehledového radaru. I tak americké radary objevily Japonce dříve než oni Američany, avšak Callaghan tak dlouho váhal s povelem k palbě, až svou výhodu promarnil. První dávka japonských granátů a torpéd zničila křižník "Atlanta" a v dalších minutách ze vzdálenosti pár set metrů! ostřelovaly americké torpédoborce "Cushing" a "Laffey" můstek japonské bitevní lodi "Hiei", jako by se vrátily časy hákování. "Hiei" napadly i torpédoborce "Sterett" a "O Bannon" a japonský admirál byl tímto divokým útokem tak vyveden z míry, že bitevním lodím nařídil ústup.
Po pětiminutové přestávce, kdy obě strany vyčkávaly, až se druhá prozradí zášlehy výstřelů, se rozpoutala krvavá řež. Během dvou minut byl zničen můstek "San Franciska" a více odvážný než prozíravý Callaghan zahynul s celým štábem. Křižníku "Portland" japonská torpéda utrhla celou záď, "Helena" po torpédovém zásahu do kotelny najela na mělčinu. Ráno leželo pod hladinou 5 amerických a 3 japonské lodě a z celého Callaghanova svazu vyšel z bitvy beze šrámů jenom torpédoborec "Fletcher". Ale Abe Guadalcanal nebombardoval a jeho znehybnělou bitevní loď "Hiei" 13. listopadu večer poslaly americké letouny ke dnu. Japonci se rozhodli pomstít tuto ztrátu a v noci japonské křižníky "Maja" a "Suzuja" vypálily na americké ostrovní postavení 1000 granátů. Ráno 14. listopadu si američtí palubní piloti vybrali svůj desátek - potopili těžký křížník "Kinugasa" a poškodili "Čokaj", Maju" a "Isuzu". V průběhu dne Američané obnovili činnost na Hendersonově letišti na Guadalcanalu a zmasakrovali 6 dopravních japonských lodí, které vysazovaly posily na pobřeží v japonském držení. Podle zaběhané rutiny se po setmění odhodlaně přiblížil admirál Kondo, aby s bitevní lodí "Kirišimou", křižníky "Atago", "Takao", "Sendai" a "Nagara" a 9 torpédoborci opět ostřeloval Hendersonovo letiště a znemožnil jeho provoz.
S tímtéž pevným odhodláním, ale aby mu v ostřelování zabránil, směřoval vstříc japonskému svazu kontradmirál Lee s americkými bitevními loděmi "South Dakota" a "Washington". Jednalo se o nové lodě s 9 děly 406 mm, jež patřily k prvním plodům Rooseveltova plánu učinit z USA "arsenál demokracie". Když americké radary v 23:15 zaznamenaly echa tří japonských lodí, na vzdálenost 17 500 m vydal "Číňan" Lee rozkaz k palbě. Nyní nastoupily střelecké radary, aby těžká děla zaměřily na cíle. Již první salva zarámovala Japonce, kteří se po šestiminutové palbě rozprchli. V druhém kole se utkaly lehké síly a konečně o půlnoci se na radarech amerických bitevních lodí objevila "Kirišima". "Washington" na ni zahájil palbu z vražedné vzdálenosti 7 000 m. Mezitím doprovodné japonské křižníky nasvětlily "South Dakotu" světlomety a než je lehká děla bitevní lodi umlčela, rozbila japonská palba její nástavby na maděru. Rádiové a radarové antény byly zničeny a Lee osleplou, oněmělou a ohluchlou "South Dakotu" z akce odvolal. Nepotřeboval ji, Kondo s těžce poškozenou "Kirišimou" z bojiště prchl. Svou vlajkovou loď ale nezachránil, "Kirišima" se potopila ještě téže noci.
Ráno 15. listopadu 1942 zůstaly opět japonské transportní lodě bez krytí a zoufalý Tanaka nařídil jejich kapitánům, aby najeli na břeh. Až do večera se pak američtí piloti cvičili na nehybných cílech, které z amerického perimetru také ostřelovala baterie 155mm děl.
Když v pondělí 16. listopadu 1942 došla do Washingtonu hlášení o těchto bojích, ministr Knox řekl novinářům: "Můžeme jim to natřít. A nejenom můžeme. My je porazíme."
Admirál Halsey, když přečetl depeše, byl lakoničtější. "Teď jsme je, holomky, vyřídili," řekl členům svého štábu.

Admirál Halsey měl pravdu, z Guadalcanalu vedla přímá cesta do Tokia, jako od Stalingradu do Berlína a z Tunisu do Říma. Listopad 1942 znamenal zlom na všech válčištích 2. světové války, neboť to byla doba, kdy se konečně projevila převaha spojenecké mobilizované průmyslové základny nad ekonomickými zdroji Osy. V tom listopadu před 60 lety Hitler, Mussolini a Tódžó prohráli svůj boj s časem, čekal je už jenom sestup do pekla.

Psáno v Praze 21. 11. 02




Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: