Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 4.12.2002
Svátek má Barbora




  Výběr z vydání
 >PRÁVO: Mohli jsme být dál!
 >POLITIKA: Realita vyjednávání s EU před vstupem
 >POLITIKA: Potřebuje Senát změnu?
 >EKONOMIKA: Sníží ECB sazby?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Okrasné kroky na našem vršku
 >PSÍ PŘÍHODY: Neviditelný protivník
 >MROŽOVINY: Jak má štěkat správný hlídací pes demokracie
 >LIDŠTINA: Výhružné e-psaní štěstí
 >ZAMYŠLENÍ: Presidentští kandidáti
 >FEJETON: O broušení jazyka českého
 >ŽIVOT?: Už vím, jak být šťasten
 >PRAHA: Postaru nebo ponovu? Toť otázka ...
 >PENÍZE: Když něco děláte, musíte vědět proč
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Rusko - evropská část 1815-1914 (mapa)
 >VÝSTAVA / AUKCE: Snění tiší bolest

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
4.12. MROŽOVINY: Jak má štěkat správný hlídací pes demokracie
František Novotný

Včera večer vysílala ČT2 poslední debatní pořad "Klub Netopýr" moderátora Antonína Přidala, jehož hosty byli internetoví publicisté, J. Čulík za Britské listy a autor tohoto článku za Neviditelného psa. V pozadí debaty, která krátce před půl jedenáctou na televizní obrazovce začala, byl spor o šíři mediálního záběru. Vydavatel Britských listů vyrukoval se svým známým názorem na monolitnost české mediální scény, jež podle jeho soudu postrádá alternativní názory a pluralitu. Oproti Británii je v Česku veřejná diskuse úzká, novináři snadno přistupují na vládní stanoviska a nereflektují alternativní názory, zhuštěně znělo jeho stanovisko.
Já jsem namítl, že Česko prošlo jinou historickou zkušeností než Británie, že máme za sebou 40 let komunismu, takže některé "alternativní" názory jsou pro nás ideologickou veteší, o níž veřejně diskutovat by bylo ztrátou času. Protiargument pana Čulíka zněl, že sice toto trauma chápe, nicméně musí přijít čas, kdy odezní. Na moji námitku v tom smyslu, že slovník, který lidé s alternativními názory používají, mi nápadně připomíná slovník politruků minulého režimu, pan Čulík odpověděl, že komunismus mnohá stanoviska a názory zneužil, avšak to neznamená, že jsou špatná nebo nepravdivá.

V časovém limitu 46 minut se nedalo reagovat na každý podnět, neboť tím by se debata roztříštila, přestala by být pro diváka přehledná a ztratila by soudržnost. Nebudu ani komentovat stanoviska, která jsem před TV kamerami zaujal, určitě svůj prostor v některých příštích Mrožovinách najdou, a vrátím se k základnímu postulátu pana Čulíka o monolitnosti české mediální scény. Pochybuji, že by se české referáty o divadelních představení, koncertech a výstavách nějak zásadně lišily od britských, že by byly nějak "oříznuté". Troufám si tvrdit, že totéž platí i o ekonomické sféře - nedá se říci, že by čeští novináři nešli politikům po krku za jejich hospodářské excesy, a pokud jako hlídací psi demokracie štěkají někdy na špatné adrese, je spíše na vině neprofesionalita než "monolitnost" názorů.
Co tedy zbývá?
Zbývá to, co bych nazval "velkou politikou" - strategické záměry Česka, jeho zahraniční politika, vztah k sousedům a ke spojencům jak v Evropě, tak v zámoří. A zde jsme u jádra pudla, u toho, co asi vadí panu Čulíkovi. Neboť, a v tom má pravdu, nikdo na české mediální scéně, kromě extremistů, nezpochybňuje náš vztah k NATO a k USA. Tady opravdu žádná veřejná alternativa neexistuje, kromě pár set anarchistických křiklounů, pár desítek neofašistů a několika tisíc skalně gerontních komunistů - jejichž skutečnou sílu ukázaly ubohé demonstrace proti nedávnému summitu NATO. Ano, v tomto ohledu je Česko monolitem, stejně jako jsou monolitem všechny postkomunistické země, které již v NATO jsou, nebo ty, jimž právě na pražském summitu bylo členství nabídnuto.
Podle mého soudu na této "monolitnosti" není nic nedemokratického, neboť bezprostředně vychází z historické zkušenosti střední a východní Evropy za posledních sto let, kdy všechny ty systémy kolektivní bezpečnosti Společnosti národů, Malé dohody a další "spojenecké" smlouvy vždy selhaly, a jestliže Grebeníček s Ransdorfem dnes jako alternativu k NATO zase navrhují jakýsi kolektivní systém evropské bezpečnosti (v čele s Ruskem, což mlčky předpokládají), pak to není nic jiného než prastará lstivá bolševická taktika - dostat USA z Evropy, počkat na vojenskopolitickou krizi, jakou třeba byla balkánská, a pak znovu lovit v kalných vodách.
Připouštím, že tento pohled vychází z traumatu. Jenže to je pouze zjednodušující pohled, který pan Čulík během debaty několikrát vytýkal mně. Teorií "traumatu" se ho ale dopouští také, neboť druhá polovina 20. století nebyla pro Čechy jenom traumatem komunistické reality a sovětské okupace, něčím, co jenom tak odezní, ale trvalou historickou zkušeností, která některá sociální řešení a projekty na přestavbu společnosti zdiskreditovala s trvalou platností (nebo přinejmenším na staletí). Na rozdíl od špinavého prádla nelze totiž ideje hodit do pračky a znovu je vybělit, jak se asi domnívá pan Čulík, když v souvislosti s alternativními názory hovoří o "zneužití" komunismem. A je třeba také připomenout skutečnost, již jsem při natáčení pořadu nevzpomněl - mnoho z dnešních tzv. "alternativních" postojů nejsou obecně humanistické ideály komunismem jenom zneužité, ale přímo komunistické stalinistické prefabrikáty. Jako příklad bych uvedl "boj za mír" - hnutí, jež vzniklo mezi západoevropskými intelektuály na přelomu 40. a 50. let minulého století a které bylo vyprovokováno a placeno Moskvou.

Nemohu se ubránit dojmu, že to, co skutečně panu Čulíkovi na české mediální scéně vadí, je absence kritiky NATO a politiky USA z levého gardu, který je tak oblíben na západoevropských univerzitách a v určitých intelektuálních vrstvách. To je zřejmě ona "pluralita", která panu Čulíkovi v českém mediálním prostředí chybí. Ano, souhlasím, toto je opravdu vzácné zboží na českém mediálním trhu, neboť je zde prostě neprodejné, a odvozovat právě od tohoto "nedostatku" nízkou úroveň české demokracie a mediální scény je neuvěřitelně násilná zkratka.
Pan Čulík razí teorii bezbřehé diskuse - že je třeba diskutovat o všem a za všech okolností, že jakémukoli rozhodnutí vlády je třeba vždy oponovat, že toto je úlohou médií - hlídacích psů demokracie. Já naopak zastávám názor, že dnes, kupříkladu, už není třeba diskutovat o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly - tedy o pseudoproblémech, jakým je pro českou veřejnost - na základě jejích historických zkušeností - také diskuse o principiálních otázkách bezpečnosti státu a hledání alternativ k NATO.
V naší televizní polemice se objevil jeden zajímavý moment tématu hlídacích psů demokracie, když moderátor položil vydavateli Britských listů otázku - jestliže je mediální scéna v Británii tak široká a kriticky otevřená, proč patří Spojené království k bezvýhradným podporovatelům americké zahraniční politiky. Odpověď pana Čulíka stojí za zvýraznění - to vláda, odpověděl s jasně patrným odstupem.
A v ten okamžik jsem si uvědomil, že ona bezbřehá diskuse, presentace alternativních názorů, tedy to, co pan Čulík prezentuje jako základ demokracie, je prostě jenom hra, kterou některé intelektuální kruhy na západě klamou samy sebe, aby si uchovaly sebeúctu a měly pocit, že jsou důležité, aby i nadále mohly snít ten dějinami profláknutý sen, že jejich členové jsou ti vyvolení proroci, kteří přinesou světu spásu.
Vzpomněl jsem při té příležitosti na české přísloví, že pes, který štěká, nekouše. Co je tedy platné, jestliže britští "novinářští psi" štěkají o NATO mnohem více než čeští, když Británie je ve svém vztahu k USA naprostý monolit? Kde jsou praktické výsledky nějaké alternativní diskuse? A nehlídají tedy ti čeští "mlčící psi" vlastně demokracii lépe, když mají potenci více kousat?

Možná až netakticky poctivě jsem se v debatě přiznal, že nevěřím ve všemoc diskuse o všem a za všech okolností. Jsem původním povoláním kybernetik a tedy vím, že existuje matematická zákonitost o optimálním množství vstupních dat pro ten který rozhodovací proces. Nepřipustit žádná "data" je charakteristické pro totalitní režimy, uplatnit všechna pak vede k zahlcení rozhodovacího mechanismu a k ochromení akčnosti (viz útoky hackerů na internet taktikou laviny dotazů). Proto drtivá většina demokratických států světa používá systém zastupitelské demokracie a jako athénští občané nechodíme, máme-li rozhodnout o nějaké prkotině, házet střepy do hrnce na náměstí. A nutný proces kvantifikace diskuse je vidět i na systému státní správy, jejž podle EU zavedla i ČR a který je z hlediska bezbřehého pana Čulíka vlastně nedemokratický - k podstatě nějakého problému se už nemohou relevantně vyjadřovat všichni občané, ale jenom ti, jichž se problém týká, neboť toto je principem rozhodovacích úrovní obcí, pověřených obcí, krajů atd.
Můj oponent v debatě uvedl, že celá evropská civilizace vznikla na diskusi, na tříbení názorů, a proto je diskuse jejím neodmyslitelným základem. Chtěl bych zpětně dodat, že to je velmi idealistický pohled na dějiny Evropy, neboť spíše než o diskuse se jednalo o krvavé střety, kupříkladu náboženské války, a pokud Evropa dospěla k demokracii, pak nikoli proto, že ji principem diskuse dostala do vínku, ale právě přes poučení z mnoha válek. Také je třeba podotknout, že "šíře toku relevantních dat", neboli hloubka diskuse, je v různých patrech západní civilizace různá, a není tedy všelékem. Kupříkladu i v armádách těch nejdemokratičtějších států se o rozkazech nediskutuje, neboť armáda, která by se stala spolkem debatérů, by přestala být armádou. Je velice poučné sledovat, jak tato neodstranitelná "nedemokratičnost" armády krušila americké státníky po celé 19. století, než pochopili, že se jedná o evoluční "orgán", který musejí prostě převzít od "vyhynulých" civilizačních "zvířat".
Ačkoli nejsem kovaným odborníkem, domnívám se, že také průmyslové korporace a banky významně kvantifikují diskusi při řídících procesech a že to jsou spíše instituce hierarchické s přísným režimem kázně než "demokraticky" otevřené systémy. A přitom právě ony jsou zdrojem ekonomického potenciálu a moci demokratického světa, což je paradoxní a zjevně odporuje modelu světa, s nímž operuje vydavatel Britských listů a všichni lidé s obdobnými názory.
Faktem je, že diskuse je základem politiky, jak ji chápe západní svět, nicméně západní civilizaci není možno omezit jenom na diskusi o politice, když se jedná toliko o jednu doménu z mnoha. Rozdíl mezi panem Čulíkem a mnou je pak v tom, že ve shodě s názory nové postlevice chce pan Čulík učinit z diskuse a alternativního vidění světa všeobjímající princip, kdežto já, jako konservativec, soudím, že i v demokracii jsou enklávy, kde diskuse a alternativa není na místě.
Na to by mi jistě J. Čulík a mnozí čtenáři namítli, kdo ale bude hranice těchto enkláv určovat. I toto je typické pro určité vidění světa, pro lidi, kteří neustále projevují starost o demokracii, ale přitom stále vymýšlejí nějaké posty rozhodčích, čímž prozrazují, jak de facto pohrdají soudností démosu, tedy obyčejných lidí, kteří si velice rychle sami dokáží určit, kde a jak široce se má diskutovat - že evoluce, jíž je poplatný i civilizační vývoj, si tyto hranice určuje sama. Příkladem opět může být asimilace profesionální armády do demokratického systému USA.

Neupírám J. Čulíkovi jeho názory a vidění světa a existence Britských listů je nepochybně přínosem pro českou mediální scénu. Je třeba ocenit obětavost vydavatele, který umožňuje českému internetovému čtenáři seznámit se s názory zpoza kanálu La Manche, dovědět se, jak média pracují jinde, jak funguje mediální scéna v zemi, která je novodobou kolébkou demokracie. Také není nic špatného na faktu, že média česká a britská jsou vystavena vedle sebe, a každý soudný člověk možnost srovnání, jíž se mu obětavostí vydavatele Britských listů dostává, musí ocenit.
Bohužel J. Čulík na tomto nezůstává a ke vlastní škodě svého optování pro co nejširší diskusi mez této diskuse překračuje, když nediskutuje, ale cejchuje, neboť dikcí svých článků sám sebe pasoval do role povýšeného arbitra a přivlastnil si právo česká média známkovat. Nevím, jestli si uvědomuje, jak tímto "kantorským" přístupem celou svou práci znehodnocuje, jak zbytečně si dělá nepřátele a vlastně popírá to, o co se vydáváním Britských listů snaží. Na jedné straně usiluje o pluralitu a alternativu, avšak je to právě jinakost českých medií, co mu vadí. Je opravdu přínosné, aby v dnešním globálním světě novinových magnátů a televizních zpravodajských mamutů jako CNN, byla i česká média střižena jako britský trávník a stala se hrou na diskusi pro tu hru samu? Proč tedy to násilné známkování, když česká média, pochopitelně s chybami a mnohdy neprofesionálně, pracují zcela v jiných demografických podmínkách (10 milionů Čechů proti miliardě anglicky hovořících lidí) a se zcela jinou historickou zkušeností?

Psáno v Praze 3. 12. 02


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: