Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 11.12.2002
Svátek má Dana




  Výběr z vydání
 >BILANCE: Devadesátá léta XX. stol. v Čechách
 >POLITIKA: "Příjemná" dvouletá záruka
 >MROŽOVINY: Půl tisíciletí evropských výbojů
 >NA PALETĚ: I slípka se chce vznést k nebesům, natož umělec
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě k Vánocům grog za grogem
 >PSÍ PŘÍHODY: Zkouška fotoaparátu, zkouška psa
 >POOHLÉDNUTÍ: Negativa pozitivní diskriminace
 >MÉDIA: Chaos zrozený z chaosu
 >EKOLOGIE: Ochrana přírody jako politické vyjednávání (1.)
 >EKONOMIKA: Klid na domácím trhu
 >POSTŘEH: O pravé a levé ruce
 >SPOLEČNOST: Gott na hrad!
 >PENÍZE: Nová cesta: pojištění bez pojištění
 >ZDRAVÍ: Revmatoidní artritida je možná zapříčiněna geneticky
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Zhroucení Čínské říše (mapa)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
11.12. NA PALETĚ: I slípka se chce vznést k nebesům, natož umělec
JITA Splítková

Výtvarné umění a výtvarné lidské projevy - to vše je nonverbální komunikace lidstva, ale zároveň živý jazyk, bohatý na slova. Obrazy, kresby, sochy, ale i výtvarné projevy jako instalace, performace... všechno to jsou výrazové prostředky jediného univerzálního jazyka a je jedno, ve které historické epoše vznikají, jen to, jako ostatně každý živý jazyk, prochází normálním vývojem - technická forma výrazu a materiál se mění. Zobrazované pocity, tužby či lásky zůstávají. Ovšem je samozřejmé, že v jednotlivých částech světa vznikaly různé nuance, dalo by se říci nářečí. Nejvíce jsou patrné odlišnosti v symbolech. U nás znamená černá barva smutek, v Číně je to bílá.
Jako v každém mezilidském dorozumívání, vznikají i ve výtvarném jazyce šumy. Když se do Japonska dostaly portrétní obrazy, domnívali se Japonci, že na nich jsou zobrazeni lidé, postižení morem, neznali totiž evropskou konvenci o znázorňování stínů tmavou barvou. To vše se může stát, ale nic to nemění na faktu, že každý musí na výtvarnou řeč nějakým způsobem reagovat, i averze, nechápání, kroucení hlavou, to vše je pocit. A tak často slýchaná věta, "Já tomu nerozumím." je chybně postavená. Měla by znít, "Já sám neovládám výtvarné techniky, neumím to, nemám talent." To by bylo pravdivé a není se zač stydět, nemusí každý umět vyjadřovat se ve všech jazycích, natož této vlastně ruční řeči, ale ona nějaký pocit vyvolá u každého. Ať už libý, či nelibý, to podle osobnosti. V tomto by měla být benevolence, když se vám líbí Braque, líbí se vám a když trpaslík nebo méďa Béďa, je to zase vaše věc, prostě máte rádi tento zemitější dialekt, oslovuje vás (ve všech případech hovoříme o výtvarné řeči, ovšem ve všech případech určitě nelze hovořit o výtvarném umění).
Dokladem o lidské potřebě výtvarného projevu a výtvarného umění je snad už sama jejich existence od pravěku. Nejstarším dochovaným výtvarným projevem člověka bude asi pískovec opracovaný broušením do podoby lidské hlavičky (je i možné, že se jedná o zvířecí hlavu, nelze to jednoznačně určit). Jeho stáří se odhaduje na 250 000 let a byl nalezen v severozápadních Čechách na Písečném vrchu u Bečova. I australopiték nedal svým kamenným nástrojům jen funkční tvar, ale otesal ho tak, aby byl estetický. Určitě se mu líbil, těšilo ho mít hezkou věc. Nic se nezměnilo.
Výtvarné projevy jsou tedy nonverbální řečí celého lidstva. Mluví tak sám tvůrce a to jak umělec, řemeslník, výrobce... ale i člověk konzument - tím, co si pověsí doma na zeď, i celý národ - zdobením svých takzvaných veřejných prostranství. Podle pomníků, pomníčků, památníků a vůbec výtvarna a architektury ve veřejných exteriérech, ale i interiérech můžeme krásně identifikovat celou společnost - její úroveň vzdělanostní, humanistickou, stupeň demokracie... Nevěříte? Totality vyžadují šablonovité umění, nikdo nesmí jinam, výš. Také umění rozpadající se společnosti je šablonovité a popravdě řečeno, spíše na okraji - společnost má jiné problémy. Oproti těmto sešněrovaným výtvarným projevům (o umění se v tomto případě dá hovořit zřídka, spíš jen v starověkých civilizacích) jsou postaveny takové směry jako je impresionismus, kubismus, surrealismus...

Podívejme se na několik konkrétních totalitních směrů v umění:

Komunismu vadila abstrakce a vyžadoval se realismus (s přídavkem socialistický) - pomníky se stavěly jen zasloužilým, stranou ošlehaným. Dále se oslavovala práce. Při pohledu na dělnice za soustruhem či odhodlané vojíny mne jímala úzkost. Ona ta úzkost jímala asi i soudruhy, protože si takovéto obrazy prý domů nedávali.(On i fašismus až hystericky nenáviděl volné umění a snažil se taková díla ničit a umělce posílal do koncentráků.)

Ukázky sorely - výtvarné absurdárium (a vznikala ještě horší "umělecká dílka").
Státníci si zřejmě vždy připadali jako Alexandr Veliký a také tak chtěli být opěvováni a zobrazováni. Na ukázku jeden od nás:

Sovětský socialistický realismus - Stalin, vojáci a práce a práce i nějaká povolená veselice



Když dva dělají totéž: námět jak od Vlámských mistrů - dramatickou krajinou jede vůz :-))

Zde se podívejte na dílo manýrismu (1525 -1600) je to Toledo v bouři(výřez)od El Greca z roku 1597. Na první pohled cítíte atmosféru a slyšíte umělce hovořit.

Toto je dílo Azerbajdžánce Tahira Salahova z roku 1970

Sorela existovala (a ještě existuje - o tom později) i v USA. Bearden v roce 1942 maluje černošské dělníky

Zvlášní oddíl v historii sorely je její pojetí v Latinské Americe - takto Rivera zobrazil obdělávání půdy - toto je po umělecké stránce zajímavé dílo, žadný otrocký realismus, rozhodně si, narozdíl od jiných, zaslouží býti zmiňováno. Autor je zde aspoň výtvarným umělcem, nikoliv jen řemeslníkem (hovoříme jen o výtvarném jazyce, ne o jeho smýšlení).

A na závěr pro srovnání další dílo manýrismu - alegorie Venuše - Bronzino 1545. Ta odvaha v tématu i jeho zpracování, je zde erotika, ale v civilizovaných mezích.

Příště:
Starověké diktatury (vyberme nejznámější - Egyptská, Čínská nebo středověké -Aztécká, Islámská) rovněž vyžadovaly, aby umělci tvořili jen v dovolených, přísně hlídaných náboženských dimenzích - či v rámci kánonu krásy - odchylky se mnohdy tvrdě trestaly.



JITA - Osobní stránka a kniha






Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: