Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 21.12.2002
Svátek má Natálie




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zima, zima
 >HISTORIE: Zrada podplukovníka Ottovalského
 >POSTŘEH: O Vánocích
 >ZDRAVÍ: Musoliniho sexuální život
 >INFO: Blíží se dvojice jasných komet
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA aneb HLAS LIDU TROCHU JINAK
 >POLITIKA: Korupce v politice a ekonomice, a boj s ní
 >OHLAS: Jen houšť, Brezino
 >POLITIKA: Boj o interpretaci
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zuření u hesel
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdo chce se psy výti
 >POVÍDKA: Jak jsem se přimotala k vraždě
 >TEROR: Nedočkavost teroristů zachránila lidské životy
 >NÁZOR: Virtuální realita Českých drah.
 >POSTŘEH: O venkovní teplotě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
21.12. ŠAMANOVO DOUPĚ: Zima, zima
Jan Kovanic

Adventu již na krátku, venku štěbetá ptactvo, málem rozkvétá zlatý déšť, žena Ivana odkládá zimní lyžařskou bundu. Vždy před Vánocemi ji vrací do šatníku, to totiž přichází statisticky významně (dycky) oteplení. Pokud nepojedeme na hory, vytáhne tento oděv až zase někdy v půli příštího listopadu, kdy nastupují nejkrutější mrazy, stejně jako letos.

Minulý týden mrzlo. Mrzlo až praštělo. Praštěly plastové láhve, když jsem z nich na noc vytloukal led a zase je plnil horkou vodou. Tyto ohříváčky jsem strkal pod deky, kterými jsme přikryli jablka vlastnoručně natrhaná před dvěma měsíci u strejdy na vesnici. Ty kalamitní dny a hlavně noci naše jablíčka přežila, nemrzla.

Mrzl jsem já u svých knížek na tržišti Luka, nejvíc snad minulý pátek. Když máme ty předvánoční žně. Jeden zákazník za hodinu, takhle si ale knihkupecké žně opravdu nepředstavuju! Asi bylo zima i zákazníkům, že nechodili. Osm pod nulou, to není tolik, ale zkuste si to stát v tom osm hodin! U paní Ponožky v sousedním stánku jsem si koupil teplé bílé ponožky, ponechal knížky jejímu dohledu a zaběhl do blízké restaurace. Na hajzlíku jsem si tam sedl na mísu, vyzul boty a odstranil nošené fusekle z nohy. Nové jsem si hned nenavlékl. Hřál jsem si prstíky na teplých dlaždičkách, přitiskl jsem je na ně co nejpevněji, abych podpořil přenos tepla. Teprve po asi minutě jsem nazul běloučké teploučké tlusťoučké vlna/PES ponožtičky. Pak jsem zase vyběhl do mrazu.

Paní Ponožka za mne zatím nic neprodala. Zákazníci se nehrnuli, hřál jsem se představou, jak si večer hupsnu do vany plné horké vody a vzpomínal minulých mrazů. První pořádný mráz jsem zažil v devítce, kdy jsme za krutého libereckého prosince ve škole na předmětu "Pozemky" se třídou natahovali drátěný plot kolem toho školního pozemku pod Wolkerákem. Bylo sucho, ale mráz kolem deseti stupňů. Z frajeřiny jsem si na to vzal z domova jen teplákovou bundu bez košile. Při práci jsem se pak provokativně rozepínal a odhaloval svou hruď zmrzlé tresky, blbec. Dělal jsem haura před holkama, takoví již hoši jsou. Hřála mne práce a mládí a chlapecký zápal, ani jsem nedostal zápal plic. Dost zimy jsem si užil na běžkách v rodných Jizerkách, ale to jsem se kolikrát spíš zapotil. To už větší chlad jsem zažíval v létě na Lesním koupališti. Když to koupališťátko stavěli, vybudovali před ním dvě mělké nádrže, které sloužily jako rybí sádky, ale hlavně se v nich oteplovala voda Jeleního potoka. Dřív. Pak nádržky zarostly, zanedbané hráze vodu nezadržely a ta se dostala ledová až do hlavního bazénu. Jako kluk jsem se tam potápěl na betonové dno, co tam bylo drobásků, vypadlých z kapes narychlo svlékaných kalhot! Jednou jsem vylovil i stříbrný řetízek se stříbrným klíčkem, rok jsem ho nosil, než jsem ho zase ztratil. Potápěl jsem se, dokud mne ze studené vody nebolely kosti. Pak jsem se půlhodinku smažil na letním sluníčku. Áaaach, teplíčko...

Při nástupech na bordelplacu na fešácké absolventské roční vojně v Českých Budějovicích jsem užil mrazu taky dost, v lednu v sedumasedumdesátým bylo i dvacet mínus. Ale nikdy jsme nestáli déle, než půlhodinu. Lékaři k nám drželi přednášky, jak se bránit proti omrzlinám. Rok předtím totiž čekalo vojsko slavnostně nastoupené po provedeném zimním cvičení na Boleťáku přes dvě hodiny v silných mrazech na soudruha velitele divize, kterej zatím někde chlastal i se soudruhem politrukem (je dobře možné, že je to ten dnešní budějický radní, který se nemá za co stydět) a s ostatníma šajbama té svinské zkurvené komunistické armády. Pár kluků přitom omrzlo a přišlo o pár prstů, tak pak armáda činila opatření proti omrzávání. Ten další rok, než u nás na spojovacím praporu hořelo. Pak se zase preventivně bojovalo proti požáru.

Koncentráčníci na svých bordelplacech to měli v zimě o moc horší. V nacistickém lágru to některým vybraným heftlingům vylepšovaly fašistické svině poléváním studené vody, tak byl zavražděn Karel Hašler. Tátovi bylo 23 let, když je vezli v otevřených uhlácích v lednových mrazech roku 1945. Z Osvětimi do Mauthausenu se jelo přes Moravu asi tři dny. Z vozu jich nakonec vylezlo jen pár. Mráz dobře znali i vězni komunistických gulagů. Když jsem poprvé četl "Jeden den Ivana Děnisoviče" od Solženicyna, říkal jsem si, zase další koncentráčnické historky. Jenom mi bylo divné, že spolu vězni a strážci mluví, že si rozumí. Až po asi třetině novely mi došlo, že ty nebohé Rusy vězní taky Rusové! "Studené slunce" Jiřího Muchy mne pak už nepřekvapilo. V našich koncentrácích byli zavření ještě fašisti a už i antifašisti. Utkvěla mi jedna podrobnost: Strážní byli takoví debilové, že se nikdy nemohli dopočítat napoprvé. Stále mukly přepočítávali a když se konečně dobrali čekaného výsledku, už si to nechtěli pokazit, útvar vězňů obkolesili drátem a takhle je hnali do práce, aby se jim nějakej neztratil. Říkali tomu "autobus". Zima to musela bejt děsná. Já se Grulichovi divím, když říká, že Úřad pro dokumentaci a výzkum komunistických zločinů bude za rok stejně zrušenej, protože prej na konci příštího roku už budou komunistický zločiny promlčený? Když mohli Němci (západní) v roce 1965, kdy po dvaceti letech měly být promlčeny nacistické zločiny, vyhlásit jejich nepromlčitelnost, proč to nemůžeme udělat podobně my s komunistickými zločiny? Ostatně zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné u nás už asi třicet let, že se s tím dnešní soudci po celou svou dlouhou kariéru dosud nesetkali a tohoto ustanovení nepoužili neznamená, že neexistuje. Zima zabíjela stejně v komunistických jako nacistických lágrech. Zima v rukou vrahů.

V listopadu 1945 byla zima taky. Z neznámých důvodů tehdy organizátoři odsunu Němců někde na Teplicku nepočkali na slíbené autobusy a hnali vysídlence přes Krušné hory pěšky. Vyprávěla paní ze smíšeného manželství, která pro českého tatínka a odpor proti fašismu zůstala. Její sestra pro německou maminku a znáckovatění musela jít. Před sebou tlačila kočárek. Mimino přejezd krušných hor nepřežilo, asi mu byla zima...

Minulý pátek na tržišti vlastně až taková zima nebyla. Zmrzlý jak psí hovínko jsem přišel domů, vlezl si do vany a hodinu si lebedil ve vřelé vodě. Pomalu jsem roztál, rozehřál se a rozpálil. Někde uvnitř však zůstal zmrzlý střep. Je čtvrtá neděle adventní, poslední před Štědrým dnem, plá sedmá svíčka osmiramenného svícnu, ramadán začal. Pokoj a Teplo všem lidem dobré vůle!

Psáno v Praze na Lužinách 17.-20.12.1998
Poprvé vyšlo jako příloha Neviditelného psa 22.12.1998

Dodatek 2002: Letos začala chanuka dříve. Na její první den byly spáchány atentáty v Keni. Taky ramadán proběhl dříve. Na jeho konci došlo k atentátům v Bangladéši. Začínají Vánoce. Atentáty hrozí v Praze. A mrzne.


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: