Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 18.12.2002
Svátek má Miroslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Brandýské fórum připravuje puč ve Straně Zelených
 >DOKUMENT: Tmavozelená výzva
 >MROŽOVINY: Sbohem, pane profesore
 >POLITIKA: Mediální faul na kongresu ODS
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nerváky s mobilem
 >PSÍ PŘÍHODY: Čtyři nohy nestačí
 >FOTOMOMENTKA: O ošklivých ženských a jejich sítích
 >EKONOMIKA: Růst českých dluhopisů se zastavil
 >OTÁZKA: Panové Klausi a Rychetský, víte co je efektivní zúročení?
 >APOLLO 17: Před 30 lety stanul člověk na Měsíci naposledy
 >ZAMYŠLENÍ: Kak v amerikánskom fílme
 >VÝTVARNÉ UMĚNÍ: Když nadělují umělci
 >Dobro se zlem se umějí v Afghánistánu dohodnout
 >CHTIP - MOUDRO: Bajka o mravenci a kobylce
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Austrálie po roce 1820 (mapa)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
18.12. MROŽOVINY: Sbohem, pane profesore
František Novotný

Před rokem 1989 ještě pouhý inženýr ekonomie Václav Klaus patřil do tzv. šedé zóny, tj. k naprosté většině lidí, kteří sice jako disidenti proti komunistickému režimu nebojovali, ale také se s ním nekompromitovali. Po sametové revoluci se šedá zóna cítila zahanbena a frustrovala ji sice nevyslovená, ale o to vehementněji prosazovaná představa, že morální a tedy politické oprávnění k řízení nové demokratické společnosti mají pouze disidenti, z nichž mnozí před rokem 1968 patřili k přesvědčeným stalinistům. Václav Klaus, sám příslušející k šedé zóně, pak toto "prokletí" prolomil a šedou zónu politicky rehabilitoval. Jeho strmá cesta vzhůru na politické výsluní a s ní splývající raketový vzestup ODS byly především dány váhou šedé zóny, která si Klause přisvojila jako svého zástupce. A naopak, morální rehabilitací "mlčící většiny" pak Klaus udal směr ke standardní zastupitelské demokracii, ke standardnímu systému politických stran.

Václav Klaus odchodem z OF a vytvořením ODS v roce 1991 vyplnil prázdnou politickou niku v českém veřejném prostředí a splnil morálně politickou objednávku největšího "klienta" na politickém trhu, jímž byla šedá zóna. Žádná politická strana ale nemůže být založena jenom na morální objednávce (viz osud DEU, jepičích stran Moniky Pajerové, Lobkowitze atd.), nýbrž musí být zakotvena ekonomicky, strana musí být "zbožím" pro určitou ekonomickou vrstvu, jež "nakoupením" vytvoří její voličskou základnu a pochopitelně "svou" stranu i sponzoruje.
Samozřejmě že po sametové revoluci nevzniklo nejen nové politické klima, ale také nové klima ekonomické, jehož zvláštní charakter se pak stal osudem ODS. V protikladu k socialistům v ČSSD a křesťanským demokratům z KDU-ČSL, kteří tu s větším, tu s menším zdarem navázali na předkomunistické tradice a měli své stoupence již zformované v podobě zaměstnanců, respektive zemědělců, se ODS jako strana s pravicovým profilem octla na poli neoraném, když měla být "zbožím" pro neexistující podnikatele, příslušníky střední třídy a vůbec všechny, kteří se teprve učili spoléhat na vlastní síly a nikoli na sociální servis státu.
Někdo po roce 1989 ale přece jen roli vlastníků a podnikatelů suploval. Byla to bývalá stranická nomenklatura, která se zmocnila vlády nad původními státními podniky a nyní hledala politické "zboží", které by legalizovalo nové vlastnické vztahy. Tím "zbožím" se stala Klausova ODS, aniž by měla na vybranou. Neboť kdyby nepřistoupila na zastupování zájmů bývalé nomenklatury, když jiní podnikatelé neexistovali, zanikla by (nebo skončila v bezvýznamnosti jako ODA) a nomenklatura by si vytvořila jiný politický subjekt, který by byl neskonale upadlejší.

Důkazem Klausovy orientace na bývalou nomenklaturu je privatizační politika ODS, jež se v první polovině 90. let stala politikou státní. Připomínám Klausovo rčení z té doby, že státním podnikům je zapotřebí co nejrychleji nalézt konkrétní vlastníky. To se mohlo udělat zhruba čtyřmi způsoby: nechat státní majetek rozkrást, převést státní majetek na stávající exkomunistické manažery, rozdat veřejnosti, nebo prodat zahraničnímu kapitálu, zhusta pod cenou.
Václav Klaus se pak rozhodl pro druhý způsob a částečně pro třetí - pro převod do rukou exkomunistických manažerů, tedy do rukou bývalé stranické nomenklatury, pomocí tzv. privatizačních projektů - a pro kupónovou privatizaci, jež velice rychle prostřednictvím investičních fondů zase soustředila majetek v rukou exnomenklatury nebo šejdířů typu Viktora Koženého (přičemž ODS jako bonus na 5 let zablokovala vznik komise pro dohled nad cennými papíry). Celý proces pak Klaus nazval transformací a v okamžiku, kdy podniky měly domácí vlastníky, prohlásil transformaci za skončenou, což v globalizovaném světě byl pro ekonoma jeho kalibru těžký úlet.
Až bude někdo někdy psát Klausův životopis, bude mít zřejmě velký problém stanovit, do jaké míry byla tato jeho rozhodnutí samostatná, anebo jak ostrý byl sponzorský nůž exnomenklatury, jenž měl na krku. Stejně tak bude obtížné zjistit, odkud vanul vítr v tehdejší mediální polemice kolem tzv. "rodinného stříbra", jež zabránila širšímu prodeji státních podniků do zahraničních rukou (s výjimkou automobilky Škoda), zda primárně ze strany ODS, či ze strany exnomenklaturních sponzorů. Skutečností je, že Klausova vláda de facto úporně bránila vstupu zahraničního kapitálu, především do bankovního sektoru, což opět hrálo do rukou bývalé nomenklatuře, jež zde měla ze starých dob osobní kontakty. Za podílnictví v čerstvě ustavených akciovkách jí pak tyto kontakty zajišťovaly půjčky na nákup podniků, kde zárukami byly právě ty kupované podniky. Obdobně jako hra "letadlo" to nemohlo fungovat donekonečna.
Na provozní úvěry bylo ale zapotřebí hotových peněz a těch v Česku po komunistické éře bylo málo - jak privatizační projekty exnomenklatury, tak kupónová privatizace žádné nepřinesly - takže cena úvěru musela prudce stoupnout (i přes 25 %, jak si někteří čtenáři jistě vzpomenou). Václav Klaus si byl zřejmě dobře vědom, že aby tzv. "česká cesta" privatizace uspěla, nesmí se pumpování kapitálu do ekonomiky zastavit a Kočárníkovo ministerstvo financí hnalo banky do stále riskantnějších půjček. To se pochopitelně přestávalo líbit ČNB pověřené dozorem nad bankovním sektorem, až došlo ke sporu mezi Klausovou vládou a ČNB a situace na jaře 1997 skončila tzv. úspornými "vládními balíčky", což byl klausismus pro ekonomickou krizi.

Současné sponzorské aféry a následující Rumlův a Pilipův pokus o vnitrostranický puč v listopadu 1997, jenž vedl ke vzniku US, lze chápat jako snahu jednoho křídla vymanit ODS ze zvyšující se závislosti na bývalé nomenklatuře, která začala ekonomicky ztrácet dech. Nicméně byla ještě natolik silná, že ve volbách 1998 došlo mezi ODS a ČSSD k plichtě a snad i "dotlačila" obě strany k opoziční smlouvě - asi týden před jejím podpisem proběhla denním tiskem krátká noticka o setkání kapitánů průmyslu, mezi nimiž nechyběli vrcholoví exkomunističtí manažeři a tehdejší vlastníci obrovských firem jako Soudek ze Škody Plzeň či Junek z Chemapolu, kteří vydali prohlášení, že ekonomika vyžaduje stabilní "koaliční" prostředí.
A opět se domnívám, že z čistě utilitárního hlediska, a politické jiné není, neměl Klaus na vybranou a Rumlův a Pilipův "odskok" od tehdy jediné vrstvy podnikatelů tvořené bývalou nomenklaturou, byl předčasný a dnešní úpadek US ukazuje, jak by dopadla ODS, kdyby se od svých sponzorů a exnomeklaturního podhoubí odtrhla hned v roce 1997.

Podle až Klausovy hysterické reakce na jakýkoli dotaz ohledně opoziční smlouvy soudím, že si je dobře vědom dilematu, do něhož se jejím podpisem po volbách v roce 1998 i s ODS dostal. Čeští exkomunističtí manažeři, na něž z nezbytí vsadil a jimž opoziční smlouva zajišťovala stabilní ekonomické prostředí, na otevřeném trhu pohořeli a začali krachovat. Avšak tatáž opoziční smlouva zabránila ODS "přesedlat" na nové ekonomické tahouny. Ty jí vyzobal Zeman, neboť to byl on, kdo jako premiér menšinové vlády otevřel zahraničnímu kapitálu dveře dokořán.
Není náhodné, že se politický úpadek ODS shoduje s ekonomickým úpadkem bývalé nomenklatury, jejíž představitelé se dnes v roli obžalovaných střídají před soudem jako apoštolové na Pražském orloji (viz zcela čerstvou pondělní žalobu na sedm bývalých manažerů IPB). Nicméně bylo by krátkozraké a komentujícího analytika nehodné, aby z toho všeho vinil pouze Klause. Znovu opakuji, že počátkem 90. let lídr pravicové strany neměl na vybranou a musel se stát ať už vědomým či nevědomým exponentem bývalé nomenklatury, neboť jiná podnikatelská vrstva zde tehdy neexistovala a bez ní se ekonomika rozhýbat nedala. Připomínám i tehdejší mínění veřejnosti, pro niž byl výprodej "rodinného stříbra" nepřijatelný a teprve neúspěch kupónové privatizace, jež nemohla přinést žádný provozní a inovační kapitál, způsobil změnu názoru, z čehož pak po roce 1998 těžil Zeman.

Co zůstává sporné, je volba okamžiku, kdy měla ODS rozšířit, respektive změnit svoji ekonomickou základnu, nabídnout se jako "zboží" i jiným ekonomickým vrstvám podnikatelů a vlastníků (třeba majitelům činžovních domů, k nimž se setrváváním na regulovaném nájemném vždy stavěla zády). Jestliže dnes kritici uvnitř ODS hovoří o "zapouzdřenosti" strany, mluví nechtěně o jejím těsném napojení na hroutící se exponenty české privatizační cesty, které převálcovala nová generace manažerů vystudovaných v zahraničí a zahraniční management (a kapitál) vůbec. Nepochybně zde sehrála roli Klausova povaha, neústupnost a setrvávání na jednou dané koncepci, efekt silné osobnosti, která ze svého okolí vytlačuje kritiky se stejně silným egem a padá do bludného kruhu přesvědčení o vlastní neomylnosti. Václav Klaus na veřejnosti, ať už jako premiér či lídr nejmocnějšího politického subjektu, nikdy nepřiznal chybu, např. vinu za ekonomickou krizi 1996/7 stále přičítá ČNB a není ochoten přistoupit na argument podkapitalizace české ekonomiky, kterou způsobila jeho hospodářská politika.
Jestliže někteří komentátoři ve značné nadsázce přirovnali právě uplynulý kongres ODS k XX. sjezdu KSSS, kde Chruščov odhalil Stalinův kult osobnosti, mají pravdu v tom, že Klausova pozice do obdobného kultu vyústila a mnozí stoupenci ODS nemohou pád svého idolu stále překousnout (viz reakci Ladislava Jakla na NP a v LN z 16. 12. 2002, který pokládá výměnu předsedů za "kolektivní sebevraždu", za "vnitřní zemětřesení", k němuž ODS dohnal tisk a političtí soupeři).
Tím se opět vracíme k opoziční smlouvě a k letošním volbám, k předvolební kampani, v níž se ODS již zcela kompromitovala jako strana jediného muže, jako sebereflexe neschopný fanklub Václava Klause, orientovaný na ekonomickou minulost exkomunistických manažerů. Jestliže přesto ODS dostala přes 27 % hlasů, svědčí to o obrovském pravicovém voličském potenciálu, který v Česku existuje. Je teď na novém předsedovi M. Topolánkovi, aby analyzoval gründerskou desetiletku ODS, aby pravdivě zhodnotil klady a zápory opoziční smlouvy a posledních voleb do sněmovny, aby ale hlavně "otevřel" ODS tak, aby se mohla stát nikoli jen verbálně, ale skutečně garantem všech nově vznikajících podnikatelských vrstev, živnostníků a příslušníků svobodných povolání - zkrátka všech těch, kteří jsou si vědomi odpovědnosti za vlastní život. Příští měsíce ukáží, jestli je toho schopen.

I přes všechny zde nastíněné peripetie a charakterové vlastnosti racionálně uvažující a nepředpojatý člověk nemůže Václava Klause po jeho odstoupení z předsednického postu jen tak odepsat. Občanská demokratická strana - základní kámen české politické scény po roce 1989 - nese jednou provždy jeho signaturu, spolu s Václavem Havlem a Milošem Zemanem vytvořil nepřekonatelné souhvězdí na českém politickém nebi 90. let a s posledně jmenovaným jedině ještě on se vyznačuje správným kalibrem pro úřad prezidenta.
Takže nezbývá než říci - sbohem, pane profesore - a možná na shledanou na Pražském hradě či alespoň v Evropském parlamentu.

Psáno v Praze 17. 12. 2002


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: