Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 18.12.2002
Svátek má Miroslav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Brandýské fórum připravuje puč ve Straně Zelených
 >DOKUMENT: Tmavozelená výzva
 >MROŽOVINY: Sbohem, pane profesore
 >POLITIKA: Mediální faul na kongresu ODS
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nerváky s mobilem
 >PSÍ PŘÍHODY: Čtyři nohy nestačí
 >FOTOMOMENTKA: O ošklivých ženských a jejich sítích
 >EKONOMIKA: Růst českých dluhopisů se zastavil
 >OTÁZKA: Panové Klausi a Rychetský, víte co je efektivní zúročení?
 >APOLLO 17: Před 30 lety stanul člověk na Měsíci naposledy
 >ZAMYŠLENÍ: Kak v amerikánskom fílme
 >VÝTVARNÉ UMĚNÍ: Když nadělují umělci
 >Dobro se zlem se umějí v Afghánistánu dohodnout
 >CHTIP - MOUDRO: Bajka o mravenci a kobylce
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Austrálie po roce 1820 (mapa)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Náš rybník  
 
18.12. FOTOMOMENTKA: O ošklivých ženských a jejich sítích
JITA Splítková

Jsou ošklivé, když je vidíme povětšinou řveme - fůůůj a navíc jsou zlé, zbaští nejenom manžela, ale i třeba vlastní děti... ano, došlo vám správně, jsou to pavoučice. Jsou opravdu zlé? Jsou ošklivé? Hloupost!

Zlý tvor - takový termín přeci příroda nezná. Příroda je pragmatik - prostě pro přežití rodu potřebují samičky vyprodukovat vajíčka a z tohoto důvodu musí mít velký přísun potravy - první, kdo je po ruce, je sameček, který by po kopulaci stejně zemřel. Jakmile totiž přejdou ze stádia nymfy do dospělosti, žijí krátce. Jejich úkol je jediný - vyhledat samičku a předat jí své pohlavní buňky. Příroda je moudrá a ač se to z našeho pohledu zdá pěkně hnusné, prostě zužitkuje, co se nabízí.
Z tohoto sežrání samečka zcela logicky vyplývá, že to co vidíme v sítích nebo jiných pavučinách chybně nazýváme pavoukem - správně je volat - fuj pavoučice. :-)
Vlákno u pavouků stavějících sítě, snovou pouze samičky. Samci jen výjimečně loví potravu (pavouci jsou roztodivní a u některých druhů samečci určitou dobu přežívají), nepotřebují tedy tkát lapací sítě.

Pavoučí sítě - zastavme se na chvíli u nich.

Po staletí hleděli lidé na pavoučí vlákno se závistí a bylo přáním nejedné přadleny, sepříst takto tenkou a pevnou nitku. Nezdařilo se ani jedné jediné. "Když ne přadlena, tedy ať nám dodávají nitě samotní pavouci," pomyslelo si nezávisle na sobě a v různých dobách několik koumáků.
První doložené pokusy s využitím pavoučích vláken byly provedeny v 18. století. Výroba pavoučího hedvábí se inspirovala bourcem morušovým, byla totiž užívána vlákna, která se odvíjela z kokonů pavouků, a nikoliv ze sítí (těch využil prvně až B. G. Wilder koncem 19. století).
Jedním z prvních "hedvábníků" zřejmě byl Francouz Bon de Saint-Hilaire. Tento pán se v 18. století rozhodl, že bude vyrábět ty nejjemnější látky na světě a k jejich výrobě jako nití, použije vlákna nejlepší tkadleny - čili pavoučice. Tento podnikatel nechal pochytat tisíce maličkých tkadlen a zavřel je všechny společně do jedné velké prostory. Zajistil jim i potravu, ale na vlákna se těšil marně. Ono se totiž samičky pavouků vyznačují jednou nepěknou vlastností - kanibalismem. Silnější zbaští tu slabší, to ale Hilaire zjistil pozdě, tkadleny se mu už pojedly.
Asi tak před sto deseti lety na Madagaskaru jistý reverend P. Camboué zaměstnal domorodce sběrem místní Nephily (jejich vlákno bylo uznáno nejvhodnějším). Byl přírodovědy znalejší - pavouky jednotlivě uzavíral do klícek. V klíckách byli pevně přichyceni v úzké štěrbině, která je přidržovala mezi hlavohrudí a zadečkem. Za klíckou byla umístěna cívka pro navíjení vlákna. Cívka se nepřetržitě otáčela a tím vznikal neustálý tah vlákna, který nutil "přadleny", aby neustávaly v jeho produkci. Misionář měl štěstí, podařilo se mu získat malé množství kvalitních pavučinových vláken. Nechal z nich utkat tři krásné jemné lamby a ty daroval královně (lamba je tradiční malgašský oděv z velkého čtverce nebo obdélníku látky, který nosí muži i ženy nejrůznějším způsobem - přehozen přes ramena, uvázán kolem prsou nebo kolem pasu ap.). On nebyl poslední, zkoušeli to další, ale všichni zaměstnavatelé pavoučič poznali, že tudy cesta nevede.

Další využití pavoučích vláken napadlo výrobce různé optiky v osmdesátých letech 19. století -v této době se totiž přišlo na to, že vlákno pavučiny je dostatečně tenké, přitom pevné - tím pádem je to vhodný materiál pro zamontovávání do optiky všude tam, kde je potřeba mít v zorném poli tenký zaměřovací kříž, nebo různé stupnice ( v mikroskopu, v hvězdářském dalekohledu , v dalekohledu na pušce či v dělostřeleckém zaměřovači). Za druhé světové války, zcela logicky byla velká spotřeba zbraní, které musely mít zaměřovače, v USA tak vznikl " pavučí průmysl". Asi nejznámější v tomto oboru byl Nan Songer, který měl svoji továrnu v Kalifornii, v ní pro něj pracovaly černé vdovy (jeden ze dvou jedovatých druhů pavouků vyskytujících se na území Spojených států).

Vše bylo neuvěřitelně složité a nákladné a nikdo jiný nepřišel na lepší nápad, jak pavouky přesvědčit, aby tkali průmyslově jako stroje. Proto se pavoučí vlákna "dodaná přímo od zdroje" zřejmě nikdy nebudou používat. Ovšem genoví inženýři a chemici prohlašují, že je jen otázkou času, kdy se podaří uměle vyrobit nefalšované pavoučí vlákno. Co si z něj pak utkáme, to prý už bude naše věc. A možná, že skutečně za krátkou dobu se budou průmyslově tkát materiály z pavoučích vláken. Poslední pokusy jsou totiž velice nadějné. O tom jindy...


Na fotkách si můžete prohlédnout moji trpělivou modelku Julču - tenhle... vidíte síla zvyku, chtěla jsem napsat, že tenhle pavouk, ne nesmím rozšiřovat blud - znovu - tato pavoučice už sídlí v koutě komory přes rok. Jednou si do rána udělala malou pavučinu - proč bych vyháněla maličkého tvora? Aspoň v komoře mám přírodní mucholapku :-).

Potravy má asi dost neb dost roste - důkazem růstu je, že se několikrát už převlékla (svléká se celá takže po tomto striptýzu po ní zůstane takový, jakoby vyschlý, celý pavouk - je to jen její stará košilka - vidíte na fotce). V období převlékání je pavoučice nejzranitelnější.

Julča je pavouk zvaný pokoutník, nesnová geometricky zajímavé sítě, jako křižák nebo nephily, ale zajímavá je třeba, jak můžete vidět, její komůrka. Pod touto svrchní má ještě další přilepenou na zeď, kam se běží skrýt, když ji zavadím objektivem o síť a nebo dlouho blejskám bleskem do obličeje :-).
Tedy řeknu vám, že když se dívám na zvětšenou Julču, tak mě mrazí.


(Pavoučí sítě - zkrácená ukázka z mýtu o Arachné z webového pokračování knihy Mýty v zrcadle vědy a fantazie)



Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: