Uvažujeme-li v souladu se sociologií čtyři pokolení na jedno století, pak je to právě těch 80 pokolení, jež nás dělí od legendárního Ježíšova narození. Je to překvapivě nízké číslo, které, na rozdíl od přírodovědných údajů či počítačových dat udávaných v megajednotkách, si dokážeme zcela reálně představit, a které je o řád, spíše ale o dva či více řádů menší než suma, které jsme utratili za dárky, jež dnes večer "přinese" právě Ježíšek.

Nezáleží na tom, jestli stále věříme, nebo jsme víru v Boha ztratili, tradici podléháme všichni a právě ten nízký počet pokolení vysvětluje proč - usvědčuje nás z omylu, když se domníváme, že od těch biblických dob nás dělí celá propast času. Vždyť to bylo vlastně včera, co se mezi našimi prarodiči začal šířit ten příběh o divotvorci, o naději, kterou přinesl na svět.
Nezáleží ani příliš na tom, že dnes se původní obsah toho poselství jaksi vytratil a Vánoce se staly svátkem konzumu, pokud si uvědomíme, že jsme pokračováním těch 80 pokolení, že naše existence není osamělým kamenem, ale dlaždicí silnice života.

Ani počet dlaždic, které nás dělí od počátku této silnice, není nijak astronomicky vysoký. Uvědomil jsem si to, když jsem se díval na poslední díl TV seriálu "Putování s pravěkými zvířaty". Ti lidé v kůžích, táhnoucí souběžně s mamuty zimní krajinou k jihu, byli také našimi příbuznými, i s nimi jsme spjatí, pro nás žili a jejich sny dnes naplňujeme.
A proto, ať už pokládáme Ježíše za boha či kulturní legendu, dnes večer bychom si všichni alespoň na chvíli měli uvědomit odpovědnost, kterou máme vůči předchozím pokolením, jež utrpěním a krví zaplatila za naši existenci. Jejich naděje v Ježíše byla vlastně nadějí v nás - alespoň dnešního dne si to připomeňme a uvědomme si to nejzákladnější poselství Vánoc - času znovuzrození slunce - že každý z nás, ať už věřící nebo bezvěrec, kromě vlastní omezené existence převzal i kolík nesmrtelné štafety života.

Mrož

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: