Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 26.12.2002
Svátek má Štěpán




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zastav, zabili jsme člověka
 >VÁNOCE: Výtah
 >MROŽOVINY: Věčný tulák Charlie
 >CHTIP: Slavné citáty
 >HUDBA A ZVUK: Speciální nabídka vánočních koncertů II
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Můj Štědrý den
 >ARCHITEKTURA Vánoční vzpomínka na jeden starý palác
 >MROŽOVINY: Osmdesát pokolení
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě k mnemotechnickým metodám
 >PSÍ PŘÍHODY: Planá panika s náledím
 >POSTŘEH: O Sahaře
 >FEJETON: Kudy teče, tudy léčí
 >FEJETON: Trampoty s jedličkou
 >HUDBA: Deset nejlepších desek roku 2002
 >EU A DOPRAVA: Kabotáž není pouze cizí slovo

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
26.12. ŠAMANOVO DOUPĚ: Zastav, zabili jsme člověka

Stalo se to zrovna na Štědrý den ve čtyři hodiny ráno. Už je to řada let, ale musím na to stále vzpomínat. Jezdil jsem zrovna na "hrbaté". To je trať, která vede Prokopákem ze Smíchova na Beroun. Proč se jí říká "hrbatá"? Protože má dva hrby. Ze Smíchova se jede do kopce až do Rudný. Tam je nejvyšší bod, a z Rudný zase sjíždíš do Nučic a Lodenic. Odtamtud zase do kopce na Vráž. Tam je druhý hrb a odtamtud padáš už dolů do Závodí v Berouně.

To jsem začínal na dráze, byl jsem tam necelej rok a jel jsem jako mechanik. Tahali jsme nákladní vlak, kterýmu se přezdívalo "Kamenáč". No, vozil kámen. Táhly ho dvě mašiny. Vlaková mašina byla Bardotka neboli Zamračená a přípřežní byl Pilštik - to mělo bejt francouzsky. Byla to kopie francouzskýho dieselu, taková věžová mašina. Čísla už neznám, jen přezdívky těch mašin.

Technik sleduje jízdu a dává pozor, aby probíhala hladce. Sleduje návěstidla. On se strojvedoucí dívá, ale podle předpisu si předává s technikem návěsti. Tuhle jízdu zrovna, protože jsme měli přípřežnou lokomotivu, tak jsem ty návěstidla nesledoval. Přípřežná jede jako první, já byl na ty druhý vlakový mašině. Dával jsem bacha, kdy potřebuje zatlačit do tahu a kdy ne. A koukal ven.

Minuli jsme stanici Hlubočepy a vjíždíme do Prokopáku, v tom místě u bývalého koupaliště. Je tam oblouk. A v tom oblouku jsem ve světle reflektoru zahlídnul postavu. A už tenkrát mi ještě nevycvičený cit říkal - ta postava je v profilu! A taky jo.

Levý nárazník Pilštiku ji nabral zezadu do pravý lopatky. Postava obloučkem vyletěla z pešunku, je tam násep, takový čtyři metry dolů. Tak tam mi zmizela. Zařval jsem na mašinfíru: "Zastav vlak, zabili jsme člověka!" On se na mne podíval silně nedůvěřivě z tý tmy, co je na stanovišti. Jakože jsem měl nějakou vidinu, že se mi něco zdálo - před čtvrtou ráno! A ještě ke všemu na Štědrej den.

"Kde by se tady vzal člověk? Teďka?" Jenže von byl na pravý straně, tak přes ten dlouhej čumák toho prvního Pilštika nemohl vidět doleva.

Opakoval jsem: "Zastav, zabili jsme člověka."

Tak dal signál: Tři krátké - trárárá - okamžitě zastavit vlak! V přípřeži stáhli kontrolér, brzdiče, lokomotivní i vlakovej, a už jsme stáli. No, ta brzdná vzdálenost nějaká je, když nechcete vobout mašinu i vagony. Udělat jim bačkory. Prostě obrousit jim plochu na nákolku. Nakonec jsme zastavili.

Vyběhl jsem z mašiny, běžel za strojvedoucím přípřahu a říkám mu: "Zabil jsi člověka."

Vyvalil na mě oči a povídá: "Jak je to možný? Já jsem nikoho neviděl!"

Posvítil si na nárazníky baterkou, jestli jsou tam stopy krve. Na to jsem nečekal a po náspu utíkal zpátky. Daleko. To místo bych našel ještě dnes. Ležela tam ženská, asi tak pětašedesát let. Všelijak zkroucená a vzdychající. Pak přišel vlakvedoucí: "Tys ji našel, tak ji hlídej. My jedem dál." A protože v tý době jsme neměli žádné vysílačky, tak až v nejbližší stanici, v Řeporyjích, zatelefonovali na policajty a sanitku.

Paní byla živá, vzdychala bolestí. Jakou první pomoc jsem jí mohl dát? Nekrvácela, ale určitě měla vnitřní zranění. A polámaný kosti, možná i páteř. Co jsem pro ni mohl udělat? Nahrnul jsem pod ni kabát, aby neležela nahým tělem na zemi. Ani jsem ji neměl čím přikrejt, byl jsem jen v košili a sáčku. Sníh přímo nebyl, ale taková mokrá břečka. Mohlo bejt kolem nuly. Bylo to dlouhý čekání, sanita pořád nejela. Šel jsem na silnici ke mlejnu, aby sanitka nezabloudila. Jako první dorazili policajti. Trvalo 55 minut, než to místo našli! Za dalších deset minut přijela z Motola - přes Smíchov - sanitka s mladou doktorkou a dvěma lapiduchy.

Doktorka se nad ní sklonila a povídá:

"Paní, co je vám?"

Tak von ji srazil vlak, že. Nemluvila, jen stále naříkala. Celou hodinu, než dorazila záchrana. Teda záchrana - jeden lapiduch ji chytil za ruce, druhej za nohy, mrskli s ní do nosítek... Ve mně se zaklepaly všechny kosti - s takovýmahle zraněníma, a voni s ní šlehnou jako se dřevem. Nosítka naložili do tý dvanáctsettrojky a zmizeli. S policajtama jsem sjel na služebnu do Zlíchova psát protokol. Pak jsme zase s technikem a fotografem jeli zpátky na zdokumentování. A zase na Zlíchov. To už bylo tak devět. Zatím telefonovali z nemocnice, že paní během převozu umřela. No, voni se s ní nesrali.

Podepsal jsem protokol a šel jsem. Nejbližším vlakem sjel do Rudný, kde jsem zase chyt ten svůj vlak - v Rudný s ním manipulovali, takže tam chvíli pobyli. Zbytek služby byl obyčejná klasika.

Ta paní nás musela slyšet. Obě mašiny řvaly. Tam je to do pěknýho kopce, sedumnáct promil. Proto taky dávali dvě mašiny. Vona vo nás věděla. Otočila se, viděla ty světla. Zase se obrátila a šla dál - a pak už jsem jen viděl, jak letí. Kdyby si dala větší pozor, tak se vyhla. V tom oblouku se předek vytočil, s tím asi nepočítala. Nevodhadla profil. Ten nárazník jí jen škrtnul. I v tý třicítce, co jsme tam jeli, to byla bomba.

Bylo mi z toho tenkrát smutno. Všude bylo vysílaček - vojáci, vnitráci - a dráha tu vysílačku neměla a nemohla se rychle spojit. Ještě v roce osmdesát byly u dráhy komunikační prostředky: Posunovací lampa a červenej praporek! Jak za císaře pána.

Ta paní tam tu hodinu a pět minut skutečně ležela na promrzlý zemi. A ještě to zacházení těch lapiduchů... To nebylo to pravý vořechový.

A nemoh jsem nic dělat.

Vyprávění kamaráda Vládi zapsal Šaman v Praze, dne 24. prosince 2002


Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: