Z Bartova pohledu jsou NĚKTEŘÍ psi jedlí, kdežto kocouři jsou jedlí VŠICHNI. Jedlí psi jsou velcí, černí, chlupatí, a pak ti, kteří jsou drzí a na Barta vrčí. Ti si zaslouží pozření. Ovšem kocouři?
Teď mě napadá, že Bart ještě nikdy žádného kocoura nechytil, takže pouze domýšlím, co by s ním udělal v tom případě, že by ho doběhl. Takže si počínám jako v devatenáctém století onen orientální velvyslanec ve Francii, když psal svoji první zprávu o průběhu plesu pořádaného baronem de M. na zámku Ch. Velvyslanec diktoval svému tajemníkovi, Francouzovi, jak se tam sešlo tři stal dam a pánů a jali spolu vířiti za doprovodu hudby a později pak ulehli na zem a jali se souložiti. Když velvyslanec dospěl v diktátu sem, francouzský tajemník přestal psát a upřel na diktujícího užaslý zrak:
"Cože? Vy jste toto viděl na vlastní oči?"
"Samozřejmě, že ne," odvětil orientálec nevrle. "Odešel jsem včas. Bylo mi ale jasné, že to nemůže jinak dopadnout!"

Takže i já si myslím, že by Bart kocoura pozřel, ale třeba ne, třeba by pak pokračovali bok po boku v procházce, zavěšeni do sebe tlapkami.
Ale zpět k tomu Mövenpicku. Když jsme došli k jeho zadnímu traktu, po schůdkách vedoucích dolů z Mrázovky k Bertramce vyběhl zrzavý vypasený kocour, přeletěl cestu a zmizel někde v areálu hotelu. Bart se za ním rozběhl, kocour ale byl fuč. Pes chvilku přemýšlel, a pak pod vlivem náhlého osvícení nápadem - se šel podívat, odkud kocour vyběhl, a díval se do těch míst dlouho a s nadějí. Zřejmě si myslel, že je tam nějaké kocouří hnízdo, nějaká bonanza, pelešiště kocourů, prostě kocouří nadělení a on tam půjde a pelešiště vybere a konečně, po sedmi letech marných pronásledování, ukáže těmto nežádoucím živočichům, zač je toho chlupatý loket!

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: