Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 30.12.2002
Svátek má David




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Proč bychom se z ČD netěšili?
 >MÉDIA: Tak vám teda pěkně děkuju, pane Knížáku!
 >HISTORIE: Když povstali -Boxeři- (část 2.)
 >GLOSA: České dráhy, díky za nápad
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Lodička na scéně
 >OHLAS: Srdce na Hradě jako artefakt pro reflexi- Umění - politika- moc
 >PSÍ PŘÍHODY: Jako koza na ledě
 >VÁNOCE POD PSA: Co se semlelo, umlelo a podemlelo
 >NÁZOR: Poznámka k presidentování v Čechách.
 >NÁZOR: Hrůza poradců českých politických stran.
 >ZE ŽIVOTA: Humor a'la T-mobile
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Afrika 1913
 >ZDRAVÍ: Jmelí
 > ŠAMANOVO DOUPĚ: Oči nad světem dokořán
 >HUDBA: Deset nejlepších desek roku 2002

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
30.12. OHLAS: Srdce na Hradě jako artefakt pro reflexi- Umění - politika- moc
Jiří David


... autor srdce na Pražském hradě tímto článkem reaguje i na můj úvodník a diskusi kolem něj(JITA).

Úvod:

Hlas lidu (doslova a bez ironie..!) se dá shrnout do několika sfér:


1/ nacionální - zneuctění národní památky, posvátnosti místa, tradice, symbolů české státnosti….
2/ eticko- morální - velikášství prezidenta V. Havla i autora J.Davida, jakým právem se tento symbol vnucuje národu, ostudná provokace, která většinově spíše evokuje Night cluby, reklamní bilboardy….
3/ estetický - banální, plytké, povrchní, kýč, bez vkusu, vulgární, zničení kouzelného, magického panoramatu Prahy….

Hlas odborné veřejnosti (doslova a bez ironie..!) se shrnout do těchto bodů:


1/ eticko- morální - zneuctění místa baziliky sv. Jiří lacinou provokací, tedy povrchním postmoderním symbolem, marketingový trik, zaprodanost autora J.D. se politické moci, zpronevěření se umělecké čistotě a nezávislosti, příliš egocentrické, nabubřelé, snadno dezinterpretované, neoprávněná privatizace kulturního dědictví českého národa, bezostyšný nátlak na veřejný prostor a následně jeho barbarizace, nevhodně načasované, …..
2/ estetický - nepatří do kategorii umění, neboť mu chybí jeho autonomnost, banální, povrchní, plytké bez hloubky, jednorozměrové, konvenční, nezvládnuté v prostoru (dimenze), nevhodná forma (neón), bez obsahu, pouhý politický akt, podbízivé, laciné, oficiální, zprofanované a paradoxně k těmto výtkám i příliš ambivalentní, tedy ani pro ani proti vůči Václavu Havlovi, Listopadu 1989, k NATO ……
3/ nacionální - jsem výrazně nezaznamenal, pokud nelze docela snadno zaměnit nacionalitu za eticko- morální kategorii.

Nejzajímavější z těchto všech sfér je pro mne otázka o mé zaprodanosti se politické moci. Přesněji o zaprodanosti se moci politiky, skrze umělecký počin. Čímž se a to zejména odbornou veřejností, překvapivě vyvolává pozůstatek, relikt asociující služebnost, ne nepodobnou komunistickému režimu.Umělecký artefakt tím, dle toho tudíž trpí a v podstatě jde o zničení jeho aury vyjímečnosti, jeho posvátné nedotknutelnosti (analogie s všeobecným kýčovitým míněním o posvátností státních symbolů, zde není opět náhodná a pro mne značně ve vztahu k českému uměleckému prostředí, příznačná) a tím dochází ke ztrátě jeho esence, odéru, tedy kouzla, magie i hloubky. Tudíž jde tak o zrazení samotného, vznešeného principu umění. Co to, ale obecně znamená?! V tomto konkrétním případě mají ti, kteří takto zpovzdálí argumentují, ať již z jakéhokoliv účelu či důvodu, právo se ptát !
Srdce se přeci jen objevilo na národní památce v srdci české státnosti, historie, paměti. Bylo nutně povoleno, aby dočasně "fungovalo", prezidentskou kanceláří, správou Hradu, jejich podřízenými orgány (nyní opomíjím různá jiná povolení mimo Hrad). Tedy současnou legitimní mocí. Prezident se veřejně s projektem a jeho smyslem ztotožňuje.A veřejnost, obecně si jej, Václava Havla, do tohoto symbolu jednostranně projektuje. Otázka je tedy na místě, zvláště, když před tímto projektem (v rámci výstavy Politikum), nebyla povolena, respektive byla znemožněna hradní policií, akce české umělecké skupiny Podebal na Hradním nádvoří.(A i zde nyní opomíjím, podstatný rys podobných projektů, s kterými se rovněž ztotožňuji a to je, že takovéto akce, tak v padesáti i více procentech předem počítají s touto negativní reakcí a je tedy již jejich nedílnou, často nutnou i mediální, součástí)
Umění a politika, direktivní reflexe a moc, limity přípustnosti, hranice anarchistické a někdy i jakoby teroristické formy (tedy ony fenomény společenské nezvyklosti, ale i ztráty konvenční orientace vůči tzv.normálnímu chování, šok pro média, stejně jako rozrušení uspokojivého libida pasivní rezistence, rozrušení modelových společenských modelů a stereotypů apod.) . To vše je neustále v obecném čase a době latentně přítomno, akcentace a následné mezistřety jsou tak přímo dány razancí vzájemných soudů, někdy s vypjatou oboustrannou hysterií či afektem přímo deklarovaných postojů (bohužel většinou a všude příznačně nacionálně a pseudovlastenecky laděné). Ať už skrze, nebo mimo moc médií(opět opomíjím, jestli je vůbec možné počítat, s jejich příslušnou politickou "závislostí- nezávislostí"). Tedy nic nově překvapivého, možná dokonce i v Čechách, kde se umění , to většinově "pravé", snadno a záměrně těmto střetům i programově vyhýbá.Snad v jakémsi sebezáchovném, podvědomém a někdy i pochopitelném příklonu k lepší a snažší, přímé, okamžité, nebo i pozdní prodejnosti.
Zvláště, když se zdá, že se u nás není v tomto smyslu na poli umění, vlastně příliš proti čemu jednoznačně vymezovat: války jsou teritoálně, ale hlavně mentálně daleko, přesto lze příliš často jasně rozumět jejím vyselektovaným mediálním rysům, které jsou tak snadno scanovány skrze svůj vlastní, uzavřený mocenský kruh a navíc případná jednoznačnější kritická reflexe, zde má pouze příliš lokální prostor pro svou prezentaci (viz vlastní text z roku 1999 - Už po čase představ, v čase relativní skepse .) . Nadnárodní společnosti tu nejsou zatím ve své rozpínavosti tak markantně arogantní a stále zde obecně lidem i ekonomice vyhovují a to část umění příliš strhává k pouhému žánru, není tu ani dost bohatých, ani dost chudých, problém globalizace zatím řeší mnohem příměji a účinněji neumělecké komunity. Takže tu zbývá, všeobecný komplex jako je dějinný německý syndrom spolu s komunistickou pamětí, vlastní národní identita, trochu uměle přepjatý problém EU a někde v dálce např. xenofobie, feminismus, umění periférie, veškeré menšiny se všemi k tomu patřičnými sociálními přesahy a problémy a možná ještě dál, jakoby neviditelný problém, používání současného jazyka.Či-li takto je strukturovaný design naší společnosti a tím je přímo úměrný lokální síle možné odezvy a i srozumitelnosti naven
Zmíněná výstava Politikum na pražském Hradě v polovině roku 2002 to jen dokázala. Přehledná, předem vykonstruovaná témata, byť s dobrým úmyslem a zaručenými jmény, nic neřešila.Ucpává se tím možná prostor pro nečekané, spontaní, živé neorganizované formy.Zvláště když případné faktické nonkonformní kulturní potence, pak mohou snadno přijmout politická témata v podobách, které jsou již předem dány, navíc zkonstruovány samotným politickým diskursem a ty vzápětí jako provokace už můžou být vlastně projevem konformismu, tedy praktické, ale i teoretické konvence v rámci kulturního establishmentu. Neexistuje tu intenzivní, erudovaně koncentrovaný korektiv mezi uměleckou komunitou a většinovou společností, není zde stále profesionálně vydiskutovaná platforma pro tato možná a přesto respektuhodná rozlišení. Chybí k tomu všeobecná oboustranná vůle.
Samo ono většinové "pravé" ( v tomto konkrétním případě tzv. nepolitické, tedy "čisté") umění se zde v Čechách dlouhodobě a účinně brání ve svém alibismu a morální domýšlivosti s tím, že má vyšší cíle v duchovních přesazích, v emocionalitě prožitků, imaginaci, v nadčasovosti, hravosti, nezávislosti a tedy i v patřičně deklarované diskontinuitě, například právě se světem politiky- moci a peněz. Snad i proto onen nepřetržitý politický happening, slaví v Čechách takový úspěch. (Že by morální kýč výměnou za morální domýšlivost..?!)
A přitom však Ti , kteří zastávají názor a dle mého zcela legitimně, že se současné umění nedá rozpojit ve své významové souvislostí a v jeho zpětné vazbě vůči jednotlivým společensko- občanským postojům, doposud nenalezli způsob, jak se vymanit vně hranic umění a přitom být vlastně nuceni stále uměleckou komunitou respektováni. Už i proto, že žádná společnost, tedy přesněji společnost masové kultury, o niž se většina chce, či je manipulována se domnívat, že je vzhledem ke své bezbřehosti založena liberálně, však ve skutečnosti velmi přesně vymezuje meze přípustnosti a braní se všemu například z oblasti experimentu vně hranic umění, neboť k tomu nemá potřebné "svobodné" mechanismy a ani vůli.
To je základní nesoulad. Takto se vymezující většinová společnost, pak značně "darwinovsky evolučně" a tím agresivně (boj o přežití) sama definuje hranice těchto rozdílných území. A tím se snaží diktovat i jednotlivá místa propustnosti, tzv. legálních přechodů, avšak s veškerou mírou a silou své jednocestné cenzury. A proto také plně umožňuje a dotuje tyto vlastní volné cesty necenzurovaného, " celně nezatíženého zboží " z území vně umění na jeho teritorium. Avšak opačné cesty zásadně podřizuje, mnohdy skrytému, většinou však nepokrytě mocenskému režimu oné známé nulové tolerance, hlídání a neprostupnosti. A jelikož se doposud nenašla přesná forma srozumitelných dohod (pokud lze takováto území vůbec kdy a kde najít) a způsob jak vyrušit tato jednocestná "cla", tak nutně dochází k zásadním nedorozuměním. Avšak ta společnost, která "své" umělce dokáže vnímati skrze jejich silnou kritiku vůči ní samé, má pouze právo na silné sebevědomí.
Bohužel pravý opak u nás dokládá i míra vzájemně iritující (ne) srozumitelnosti ((ne)kompaktability, kde si každý velmi ostražitě hlídá svá území.On totiž prostor, jak známo, vně umění, je vůči němu samotnému značně neuctivý, přestože je zpětně snadno využívá a bezostyšně vykrádá. Neplatí v něm totiž naučené, historicky přejímané, zděděné kreativní kódy jako v umění (kultuře obecně).Naopak, jeho kreativita, aby mohl existovat, musí být vždy sama sobě účelem, navíc stále více podpořená mediálním konstruktem.
A pouhé, byť kriticky cílené reflexe skrze umění, jak se zdá již nestačí.Míří totiž většinou a skoro bezvýhradně, zpět na pole umění a tam jsou již navíc po této cestě, málo "sexy".
To je opětovný, doslova tragický nesoulad. Již přeci dlouho neexistuje( přesněji, nefunguje již ani jeho utopistický předpoklad) základní modernistický axiom vzájemné transparentní autentičnosti . I proto všechny pokusy z oblasti umění, tuto výše popsanou jednosměrnost, zrušit, nebo se aspoň dohodnout na míře srozumitelnosti, ztroskotávají.
Neexistuje totiž ani náhradní, jednoznačná, srozumitelná forma pro tato sdělení. A i Ti (úzká skupina zdejších teoretiků, umělců, kritiků) co jsou pro, aby se tento faktický problém (umění-politika)opravdu zásadně a přímo včlenil v chápání současné struktury provozu našeho umění, nejsou prozatím ochotni tyto případné a vlastně nutné, jednoznačné a prosté, byť možná náhradní, přechodné formy akceptovat. Možná také pro jejich jistě "nebezpečnou povrchnost" a tím i pro svou případnou, jakoby pro umění tak nedůstojnou popularitu. Přestože je to jen umělci zkreslené synonymum pro jakoby důstojnější proslulost..I proto potřebují, jak se zdá, vnímat ještě stále značně sofistikované přesmyčky pro svou intelektuální(nepejorativně) převahu a potřebují nutně stupňovat svou závislost na své kultivované emocionální zkušenosti a přitom se možná bojí jen své zdánlivé touhy po prostotě věcí, "nevinnosti", aby jim náhodou jednou nebyla vrácena jako jejich slabost či intelektuální selhání !
To je však další zásadní nedorozumění.
Na druhou stranu si je však nutné stále uvědomovat, onu samozřejmost, že sebegeniálnější dílo neexistuje a nikdy neexistovalo, bez přesných dobových souvislostí.Takže jeho, v čase přenášena interakce (lidé obecně versus umění), je vždy dána převážně souhrnem těchto "časových komunikací". A i proto je dnes předem jasné, že např. i koncentrace tzv. politiky v umění, by neměla být nadále její estetickou normou, a tím zpětně ani jeho obranou, či pouhým zdůvodněním vlastní existence.A neměla by být ani přímým obsahem pro své mocenské zneužití.Mimochodem samotné dávkování není a nikdy nebyl dlouhodobý, permanentní předpis, ale jak známo, výrazně "skoková" záležitost. Věcnost takovéhoto prostředí proto legitimizuje a tím předurčuje hledat prostor pro onu jednoznačně převrstvenou, ambivalentně podprahovou souvislost věcí, navíc vědomě spojenou s vlastní funkcí díla, aktu, jevu, akce apod.,případně i s veškerou jeho nutnou anarchistickou základnou ale i s právem na šanci a vlastně nutnost sebezpochybňování. Tedy sebereflexe vlastní dominantní struktury těchto významových souvislostí, právě s důrazem na zřetelnou změnu funkčnosti její dosavadní konvenční intonace. Takže tedy kontext s vědomě pěstovaným virem pro vlastní sebezničení v okamžiku pouhé významové transformace ve společensky ustálenou zvyklost, pravidlo.
To by mohly být ty, zatím dočasné, oboustranně respektuhodné "zelené zóny" na předem dohodnutých celnicích.I když čas vzájemné závislosti nemůže být asi nikdy vykoupen prostou globální dohodou o neutočení.Zvláště když jsou pak proto na obou stranách lacino zneužívány agresivní ideologické bojůvky(ale i strany, spolky, media, instituce, jednotlivci) v tzv. prospěch "základních , čistých " idejí , či ve prospěch "národních" specifik, tradic,pamětí.
Takže jen malinko zpět k Srdci na Hradě. Prošlo od počátku touto mou úvahou, ne vnitřní obhajobou. Tudíž spontánní, prudká, celonárodní rozprava na tento konkrétní projekt, byť často zástupná (negativní i pozitivní, účelová i upřímná) tisíců lidí (laiků i odborníků různých profesí) zcela jednoznačně ukázala, jak by se naprogramované, předem účelově vyspekulované, navíc estetizované "politické" umění stalo jen umělým nic neříkajícím preoficiálním problémem.
Srdce jim není ani nemohlo být. Nic více, nic méně.

Jiří David Praha listopad-prosinec 2002




Další články tohoto autora:
Jiří David

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: