Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 1.1.2003
Nový Rok




  Výběr z vydání
 >FOTOMOMENTKA: Novoroční přání
 >FEJETON: Novoroční předsevzetí
 >MROŽOVINY: Deset let vesnice Česko
 >POOHLÉDNUTÍ: Zdráhání stát se porotcem
 >ZE ŽIVOTA: Pane vrchní!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Euročert a eurovodník
 >RADY: Debordelizace naší kabelky
 >POSTŘEH: O futrech
 >PROBLÉM: Omluva příteli aneb O e-mailové poště
 >POLITIKA: Filozofie vůdcovství v interpretaci Mr. Bushe
 >CHTIP: V čem jsou psi lepší než ženy
 >NA SILVESTRA: Neteř pána Vrzu a jiné příběhy.
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Afrika 1913
 >TÉMA: Proč bychom se z ČD netěšili?
 >MÉDIA: Tak vám teda pěkně děkuju, pane Knížáku!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
1.1. MROŽOVINY: Deset let vesnice Česko
František Novotný

Narodil jsem se sice ještě v německém protektorátu Čechy a Morava a do čtyř let žil v Benešově "třetí" republice, avšak rozum brát jsem začal až v lidově demokratickém Československu. Bez ohledu na komunistickou diktaturu zůstalo státem s čechoslovakistickým charakterem a s nešťastným asymetrickým systémem slovenských povereníků, který dával Slovákům zdání jakési mezivlády, což jim Češi vyčítali, aniž si ti i oni uvědomovali, že vše je dirigováno z Moskvy - i ta výstavba zbrojního průmyslu na Slovensku za české peníze.
Na základní škole jsme měli v rámci češtiny něco jako "slovenský kurs", kde jsme pochytili jakés takés základy slovenčiny, takže jsem patřil ke generaci, která si nedovedla představit jiný státní rámec než československý - bez pomlčky. Byli jsme totiž vychováni v prostředí příběhů o společném boji Čechoslováků proti fašismu, což implicitně budilo představu, že kdyby nějakým způsobem české země "osiřely", stanou se rejdištěm německých revanšistů. Existence Hlinkova Slovenského štátu se vysvětlovala zradou několika jedinců, kteří vehnali Slováky do války na špatné straně barikády. O tom, že, kupříkladu, existovali slovenští piloti, kteří si na východní frontě vysloužili Rytířský kříž, se cudně mlčelo.

Pochopitelně i pro mne požadavky, s nimiž vyrukovala slovenská reprezentace po roce 1989, znamenaly šok. Po celé ty dva roky, co trvaly tahanice - napřed o pomlčku, pak o federaci a kompetence - jsem obtížně chápal, cože vlastně Slováci chtějí. Posléze jsem si uvědomil, že to je problém "srdce a hlavy". Cit se nechtěl smířit, ale rozum napovídal, že rozpad společného státu je nevyhnutelný. Byly pro to dva silné argumenty. Jednak stoupenci společného státu, jak si jej představovali Češi, se dostali na Slovensku do menšiny, a slovenská reprezentace prostě nemohla odolat lákadlu samostatnosti, jež je znakem národní zralosti, jednak z komplexu viny bylo nutno "přemazat" dojem fašistického státu v období 2. světové války.
Ve volbách 1992 byla českou prioritou ekonomika a pak vypořádání se s komunistickým dědictvím, na Slovensku ale státoprávní uspořádání. V Česku zvítězila Klausova ODS, na Slovensku Mečiarovo HZDS, jež požadovalo konfederaci nebo unii se samostatnou armádou, měnou a zahraniční politikou. Mečiar věděl, že to jsou pro českou stranu nepřijatelné podmínky a formuloval je proto takto, aby to nebyl on, kdo "rozbije" společný stát. Na jednání v Brně Klaus jeho taktiku prohlédl a elegantně léčku obešel, když kandidoval na post premiéra české vlády a nikoli vlády federální. Soudím, že na české straně nás bylo hodně, kteří nikoli srdcem ale hlavou pochopili, že slovenské požadavky by neměly strop, a jejichž hlas, byť s hořkostí, zněl - když chtějí, ať jdou.

Tohle všechno jsem si připomněl, když jsem po Vánocích sledoval na ČT2 dokument "Zánik Československa v parlamentu" a s úžasem si uvědomil, jak úplně někde jinde dnes jsme, jak malicherné a pitvorné mi ty česko-slovenské tahanice dnes - před vstupem Česka a Slovenska do EU - připadají, jak falešně a účelově zněly z úst poslanců tehdejšího "Levého bloku" výzvy k referendu. Ani dnes si nedovedu představit formulaci otázky, neboť i ti Slováci, kteří by si přáli udržet společný stát, měli úplně jinou vizi tohoto státu než Češi.
Soudím, že za státoprávní krize koncem roku 1992 je třeba obzvláště vyzvednout roli Václava Klause, který si byl dobře vědom, že referendum by znamenalo jenom vleklou několikaletou agónii, která by jak Česko, tak Slovensko zahnala někam na Balkán. Bez ohledu na to, co přinesla další léta, je třeba říci, že to byl tento politik, kdo měl lví podíl na vzniku novodobého českého státu a zasadil se o to, aby "rozvod" se Slováky proběhl noblesně.

Jako obzvlášť zuřivý bojovník za udržení společného státu za každou cenu se ve filmovém dokumentu projevil poslanec Levého bloku profesor Ivan Sviták. Bezostyšně přirovnával parlamentní jednání v prosinci 1992 ke čtvrtému "Mnichovu" a chmurně věštil, že vzniklé Česko se stane německou provincií. V jednom z posledních výstupů citoval filozofa Kierkegaarda - jeho bajku o cirkusovém klaunu: U nějaké vesnice rozbil svoje ležení cirkus. Pochopitelně nechyběl ani klaun, jehož kouskům se vesničané srdečně smáli. Jedné noci ale vypuknul v cirkusu požár a klaun běžel do vesnice, aby vesničany varoval a požádal o pomoc. Ti se ale zase smáli, neboť si mysleli, že je to další z jeho šaškovských kousků, požár se rozšířil a nakonec s cirkusem pohltil i vesnici.
Pan poslanec Sviták se tehdy ironicky připodobnil k tomu klaunovi, on prý také marně volá a jeho kolegové ponesou odpovědnost za vzniklý požár. Avšak právě dovršených deset let existence ČR prokázalo, že tenkrát byl opravdu jenom za šaška, neboť cirkus kolem rozdělení Československa sice shořel, ale vesnice Česko zůstala a přes naše brblání se jí nevede špatně.
A z tohoto ohlédnutí deset let nazpět, za něž ČT2 děkuji, podle mne plyne přání pro vesnici Česko do další dekády. Přejme jí, a tedy i sobě, aby nám v budoucnu trvalo méně než deset let odhalit ty politiky a poslance, kteří i přesto, že si libují v citování filozofů - jako třeba pan poslanec Ransdorf - a pokládají se za moudré klauny, jsou jenom směšnými šašky.

Psáno v Praze 31. 12. 02


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: