Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 3.1.2003
Svátek má Radmila




  Výběr z vydání
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA /1/
 >OHLAS: Budoucnost České televize - Respektovaná kulturní instituce
 >SPOLEČNOST: Bude rok 2003 koncem dějin?
 >ÚVAHA: Rozloučení s panem prezidentem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jmenuje se Bond, James Bond
 >PSÍ PŘÍHODY: Počasí trávené v kotrmelcích
 >ŽERTÍK: Dokažte to!
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Permis international de conduire
 >HISTORIE: Český kníže Oldřich
 >ZDRAVÍ: TBC
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Evropští cestovatelé v Africe
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Rezignace presidenta republiky
 >NÁZOR: ODS mělo zatím jen jednoho kvalitního politika.
 >DOKUMENT: Novoroční projev
 >ROZJÍMÁNÍ: Mír s novým rokem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Náš rybník  
 
3.1. ŽERTÍK: Dokažte to!
JITA Splítková

…Vy prý…

 

Co mohou o Anglii vědět lidé, kteří znají jenom Anglii?

Kipling

 

Za stolem sedělo dvanáct mužů. Před nimi ležela krabička a v ní byl schovaný kompas.

Vešla nejistým krokem. Útlá, malá postavička se ztrácela v obrovské místnosti.

“Tak vy prý rozhýbete kompas? Ano?!” zahřmělo na ni od stolu.

“Ano, prosím,” špitla.

“To je zajímavé. A máte pro to vysvětlení?” Předseda nadzvedl obočí.

“Ne, prosím.” Hlavu má skloněnou a dívá se na špičky bot.

“Tak jak můžete tvrdit, že rozhýbete střelku kompasu?!” Zabodl prst do vzduchu.

“Já prosím, nic netvrdím, ale střelka se pod mýma rukama opravdu začne otáčet.” Zoufale se na ně podívala. “Prosím, věřte mi. Ta střelka se opravdu prostě sama od sebe hýbe, jak nad ni dám dlaň.”

“Ano, to víme. Proto jsme vás zavolali… Vy ale nemáte vysvětlení a střelka se vám hýbe. Dokažte to!”

Přišla pomalu ke krabičce s kompasem. Chvíli nad ní podržela ruku. Dlaní se jí téměř dotýkala. Začala pomalounku kroužit prsty. Střelka se začala točit podle jejich pohybů.

“To není možné!” Soudci vstávají ze svých míst a tlačí se kolem stolku. “Neuvěřitelné! Zajímavé! Skutečně se pod jejíma rukama ukazatel severu hýbe… Poslyšte, a umíte ještě něco?” Dívají se na ni.

“Já nevím.” Znervózněla. “Snad, když si budete přát.” Pokrčila rameny.

“No, my si přejeme hlavně vysvětlení. Čekáme.” Sedli si opět za svůj stůl a lačně ji pozorují.

“Ale já skutečně nevím proč… To snad vy…” Vztáhla k nim prosebně ruce.

“My?!… My!” Dvanáct mužů stahuje obočí. “Co si to dovolujete! Vy!” Zatáhnou za páku, kterou mají u židlí. Sametová opona za nimi se rozhrne a ukáže šibenici.

“No tak, nelžete, že nevíte, a odpovězte! Jak to děláte a co ještě umíte!” Vstávají. Obstoupili ji do kruhu. Z rudých tváří jim zlostně svítí oči. “No táák!… Bude to!” Kruh se kolem ní stahuje. “Nóóó…”

Pohled na muže a na nezaměnitelně upravené trámy a konopný provaz jí roztřásl kolena. Jak je přesvědčit? Možná je oklamu. “Dobře, povím vám to. Všechno souvisí se skutečným severním pólem. Nehýbu kompasem, ale celou Zemí. Střelka pak následuje sever tam, kam ho já otočím.” Znovu, aniž jí kdo brání, nastavuje ruku nad krabičku a začíná jí krouživě pohybovat.

Nejdříve si nikdo z nich neuvědomil, co se to děje. Podivné hučení, praskání, bolestný křik. Místnost se začíná propadat do hloubky. Dům se bortí…

• • •

“Vy prý dokážete rozhýbat Zemi. Taková hloupost! Jak to můžete tvrdit!” Dvanáct mužů stahuje ruce v pěst a buší do stolu.

“Já to netvrdím, to říkali oni,” bojácně odpovídá.

“Ne, řekla jste jim to vy! My jsme ale lepší. Dáváme vám šanci přesvědčit nás. Dokažte nám, že rozhýbete Zemi!” Opřeli se o opěradla křesel, ruce položili na břicho a čekají. Na rtech mají ironický úšklebek.

Stojí tam nešťastná. Slzy jí vytékají z očí. Bojí se. Moc se bojí. Hrdlo se jí stáhlo. Mlčí.

“Vidíte, že nic neumíte! Jste podvodnice! Lhářka!” překřikují se a hrozí jí pěstmi.

“Ne!” vykřikla z posledních sil. “Nééé!”

“Tak to dokažte!” pohrdavě se usmívají.

Je zoufalá, za jejich posměšky a pohrdáním je zlo. Místností zavál vítr. Odhrnul závěs za zády sedících mužů. Uviděla podivné křeslo s několika dráty.

Chtěli to! Začíná točit celou dlaní. Opisuje stále větší a větší kruhy. Domy padají. Vody zaplavují pevniny. Křik, nářek…

• • •

“Tak vy prý dokážete zničit Zemi…” Několik mužů sedících na skalních výstupcích pohrdavě kouká na malou ženskou postavičku. “No, nějak se nám to nezdá. Můžete to dokázat?”

“Ne, nemůžu. Je to prostě daný fakt,” drze se jim podívala do očí.

“Co to znamená daný fakt? Můžete to dokázat, vysvětlit?” neodbytně trvají na svém.

“Ne, to teda nemůžu. Berte to tak. Já… Nevím… ale snad vy…,” ušklíbla se.

“Nevykrucujte se. Jste lhářka! Využíváte řady náhod a děláte se slavnou. Za to je trest! Trest! Rozumíte?! Rozumíte!” nepříčetně řvou a hrozí jí pěstmi.

“Ale já…” Nemá sílu ani chuť pokračovat v hovoru.

“Mlčíte!” vítězně se smějí. “Mlčíte! Můžete to dokázat! Určitě ne!… No, odpovězte nám! Jste lhářka!”

“Ne!” odsekla.

“Tak chceme důkazy! Důkazy! … Důkazy!” vzájemně se překřikují.

“Žádné nejsou!” zakřičela jak mohla nejvíc.

“Není tedy o čem diskutovat.” Vstávají ze svých míst a dívají se směrem k vrcholku hory. Jeden z nich tam právě dobrousil těžký kámen. Ostří protíná vzduch.

Pláče, je jí opravdu líto, že to musí dokázat, když to neumí vysvětlit.

Pomalu sotva znatelně začíná kroužit dlaní nad skálou. Kámen praská. Začíná se vylévat láva. Voda kolem je v okamžiku vypařená… Země puká… láva chladne, sama se tříští na stále menší a menší částečky… všechno kolem se bortí…

Poslední částečka prachu se rozplynula do vesmíru.

• • •

“Poslyšte, slyšeli jsme, že vy prý dokážete zničit celou galaxii. To je výborný vtip,” hlasitě se smějí a tlučou se přitom do stehen. “Vy!… Skvělý vtip… Vy!” Vstávají z křesel. Chvíli se vzájemně pozorují. Zdvíhají proti ní ukazováčky. Nadechují se.

“Vysvětlete to! Dokažte to!…”


Ukázka z knihy:





Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: