Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 8.1.2003
Svátek má Čestmír




  Výběr z vydání
 >POLEMIKA: Příspěvek ke studiu eurospeaku
 >SPOLEČNOST: Stávka sociálních tramvají
 >POLITIKA: Prezidentská komedie okolo Charty 77
 >TAKY POLITIKA: Dvacet minut Handela aneb chci Nobelovu cenu prosím!
 >PSÍ PŘÍHODY: Že se nestydíš, Barte!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zápas s parkovacím automatem
 >POLITIKA: Souboj bezbarvých kandidátů
 >POOHLÉDNUTÍ: Potíže s přeplněnou lodí
 >LIDŠTINY: Stařecká demence a hromadění odpadu
 >OHLAS: Budoucnost ČT - Kontrola nebo miniaturizace
 >MROŽOVINY: Dvě století komunikačních sítí
 >EKONOMIKA: Sníží ČNB úrokové sazby?
 >STUDIE: Proč se vůbec nedá věřit Karlu Marxovi?
 >EKONOMIKA: Aragon versus Lukeš o daních
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Japonsko - expanze

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
8.1. TAKY POLITIKA: Dvacet minut Handela aneb chci Nobelovu cenu prosím!
Ivan Vágner

Dlouhodobý spor o hudbu ve formátu mp3 mezi “kameníky” a “páliči”, tedy těmi, kteří chtějí vydělávat miliardy na předražených cédéčkách a těmi, kteří si chtějí hudbu zadarmo zkopírovat, resp. ukrást, nás bude ještě dlouho provázet. A přitom by se dal poměrně snadno vyřešit.

V jádru sporu je problém, co s digitální kopií, která vznikla, aniž by tím cokoli kdekoli a komukoli ubylo. Nač totiž platit někomu, kdo má stejně tolik, co měl předtím? Druhá strana ovšem zastává názor, že je to nezákonné obohacení, protože někdo se evidentně o něco obohatil, a tomu je třeba důrazně čelit. V hudbě k tomu mají sloužit nejrůznější ochranné prvky jako je kódování, systémy typu Cactus Data Shield, dokonce i záměrné poškozování CDdisků, aby je nebylo možné číst v citlivých mechanikách počítačů. Na to ovšem kontrují obhájci kopírování, že jde o monopol, která má jediný cíl a to udržet neuvěřitelně vysoké a nemravné zisky.

Celý spor se přitom podobá dávno vyřešenému sporu z pohádek Tisíce a jedné noci, v němž se obchodník domáhal odškodného za to, že mu jeho zákazník vyčichal vůni placek. Moudrá Šahrazáda to už tenkrát rozřešila tím, že nabídla poškozenému prodejci jako odškodné, aby si poslechl "jak zvoní zlaťáky" toho, kdo si k placce přičichl.

V případě kopírování hudebních MP3 nejde o nic jiného. Také zde jde o zcizování něčeho, co vlastně nezmizelo, zcizování pouhého stínu, rozmnožené kopie tohoto stínu, a kopie kopií tohoto stínu, které se navíc u většiny "zlodějů" nijak nepromítá do růstu jejich příjmových položek (pomiňme nyní černé distributory), pokud nebereme v úvahu, že by mohl být položkou sám požitek.

Jakmile ale vezmeme požitek jako počitatelnou položku (a Šahrazáda ho tak vzala), zjistíme, že se tím všechno mění. Koneckonců - informační společnost je celá založena na dříve neevidovaných věcech – všude kolem nás je spleť zcela nových, nehmotných vztahů: licencí, fundraisingu, práv na užívání, mandátních smluv, obchodních značek atd. Proč by požitek musel být výjimkou? Stačí jej začlenit do systému, vybavit licenčním ujednáním, určit životnost a daňovou povinnost řadit jej do drobného nehmotného majetku (aby nebyly problémy s odpisy).

A jakmile máme požitek zaevidovaný, mění se nám i ta zkopírovaná hudební skladba z právní chvějivosti na jednoznačný produkt: použitím uměleckého díla vzniká požitek a ten je ocenitelný a také zdanitelný. Jinak řečeno, i vůni placky lze nyní převést na konkrétní finanční položku.

Touto jednoduchou změnou kategorizace však docházíme k neobyčejně změněnému obrazu světa. Podívejme se, co se nám tím všechno mění:

  1. Především: není na tom nic nového. Spotřební daně z požitků tady jsou už dávno: např. daně z cigaret či alkoholu.
  2. Hudba postavená naroveň ostatnímu zboží, třeba rohlíkům nebo svetrům, nám oddělí jasně umění od kulturního průmyslu. Náhle je to komodita, s níž nelze manipulovat akcentací morálních, společenských nebo uměleckých hodnot. Je buď kvalitní nebo nekvalitní, řemeslně dobře nebo špatně zpracovaná, zdravotně závadná nebo nezávadná a pokud závadná, jako taková musí být označena. Není důvod, proč by na některých plakátech na koncerty neměl být výrazný nápis “Ministr zdravotnictví varuje…”
  3. Nejenom hudba, ale celý kulturní průmysl, vyjmut z kreditu civilizační "kultury", bude podstatně méně popuzovat neevropské kultury. Koneckonců, jde jen o výrobek, který má svá obchodní pravidla a který lze mnohem hůře označit za součást kulturní expanze, stejně jako lze obtížně označit za součást kulturní expanze pivo v plechovkách nebo minisukně (i když i to jde).
  4. Spotřební daň určuje jednoznačně, kolik se platí a kam platby přicházejí a tak by bylo mnohem méně závisti a pomluv, kolik zisku generuje kulturní průmysl pro umělce a kolik pro jejich dealery.
  5. Princip jakýchsi "kolkovaných" empétrojek (např. pomocí digitálního podpisu) by přinesl celou řadu nových kulturně-obchodních témat: např. filmových thrillerů na téma pašování nelegální (nekolkované) hudby. Bylo by totiž nutné rozdělit výrobce hudby na oficiální provozovny, na které by muselo být minimálně něco jako živnostenské oprávnění, řekněme umělecké koncese, a na pouhé samozásobitele, jejichž výrobky by se nesměly prodávat, pouze rozdávat. Koneckonců, v dobì stále vzrůstajícího zvukového smogu by podobná omezení nebyla ke škodě.
  6. Televizní stanice, jako významné nosiče kulturních komodit tohoto typu, by přestalo mrzet, že stále klesá počet televizních kritik - namísto novinářů by se o ně zajímaly pouze různé inspekce, které by mohly stáhnout z trhu výrobek pouze tehdy, pokud by nesplňoval zdravotní kritéria: např. by se z nich dělalo lidem prokazatelně špatně, jako se to beztak děje u mnoha politických debat.
  7. Slovo módní ve spojení se slovem umění by konečně ztratilo pachuť snobismu. Módní by konečně znamenalo to, co znamenat má – tedy výstřelek, individuální kreaci, která neslouží k ničemu jinému než k upoutání pozornosti. Fakt, že v tom netřeba hledat nic jiného, by přineslo úlevu mnoha redaktorkám společenských rubrik, které by se tak zbavily svých letitých migrén, protože by odpadla potřeba zoufale pátrat, co tím k čertu asi návrhář myslel. Nyní by bylo jasné, že tím řemeslník nemyslil nic, prostě jen vytvořil testovací výrobek.
  8. Odpadl by rovněž choulostivý problém povinné adorace zasloužilých umělců, kanonizovaných čítankami, kteří jsou zpravidla proslulí vším jiným než oblibou svých prací. Jejich práce by se mohla konečně hodnotit podle skutečného zájmu na trhu. Vzhledem k tomu, že tzv. žijící klasici by z hrdosti nežádali o živnostenskou licenci, spadli by do kategorie kulturní samozásobitelé, jejich díla by rychle zmizela z nabídky a tvrdit poté, že člověk neviděl Largo desolato, by přestalo být zničujícím společenským faux pas.
  9. Celé řady mrtvých umělců, jejichž knihy nejsou už desetiletí brány do ruky jinak než jako povinná četba, by přestaly zabírat místa v knihovnách, ale odstěhovaly by se po právu tam, kam náleží - do muzeí. Podobně, jako doma neštosujeme obnošené šatstvo, ale jsme ochotni se na ně jít jednou za čas podívat do Uměleckoprůmyslového muzea (nebo třeba na výstavu tramvajáckých uniforem), chodili bychom se dívat na knihy. Je velice pravděpodobné, že ti, kteří by je se zájmem vzali v nějaké muzejní čítárně do rukou, by mohli zažít mnohem větší euforii, než kdyby tytéž knihy museli každoročně při úklidu přendávat z kouta do kouta.
  10. Výhodou by rovněž bylo, že mnohé produkty kulturního průmyslu by bylo možno bez obav prodávat ve výprodeji, na váhu, na metry, v sadách po šesti, jako 3+1, jako bonus ke koberci atd. Všichni víme, že je možné nakoupit dvě police knih do objednané stěny, ale ještě jsme se neosmělili natolik, abychom uměli žádat dvacet minut Handela, “něco na usnutí, prosím” – třebaže přesně tohle je to, co je nám už řadu let nabízeno ve formě mixů, remixů a cover-verzí. Dvacet minut Handela by přitom bylo mnohem levnější než kolekce Classic Hits, za kterou dnes dáme desetkrát tolik a Haydna je tam úplně stejně a používáme to beztak jen jako uspávadlo.
  11. Čisté umění by pak bylo naopak vzkříšeno, protože by náhle přestalo být svázáno s požadavkem prodejnosti. Padla by limita, že v tržní společnosti není o čem psát. Náhle by bylo možné psát o zneuznání, o civilizačních potřebách, o tajemstvích, které pravé umění přináší a zprostředkovává, o potřebě kultury jako hnacího motivu, o nových druzích umění, např. o osobním prožitku jako o novém typu uměleckého díla atd. Desakralizací tohoto pojmu by dokonce nejspíš došlo k obrození žánrů, k obnovení čistoty výrazu a paradoxně i k většímu zájmu o skutečné umělce, jejichž díla by se jako necertifikovaná mohla stát nebývale čilým artiklem – na černého trhu.

Myslím, že těchto pár bodů, které jsou jen lehce načrtnutým návodem, jak snadno obnovit celou západní kulturu, by se dalo ještě daleko rozvíjet. Princip je snad jasný. jen nechápu, proč na to dávno nepřišel už někdo jiný a nezískal za to Nobelovu cenu. Nejspíš proto, že by to musela být poslední umělecká Nobelova cena vůbec.




Další články tohoto autora:
Ivan Vágner

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: