Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 15.1.2003
Svátek má Alice




  Výběr z vydání
 >TÉMA:Eurogruša a český čert.
 >GLOSA: Imunita, pro spravedlnost a důslednost.
 >POLITIKA: Volby nebo konkláve
 >NÁZOR: Volte prezidenta tak, abyste se nemuseli sami za sebe stydět
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Přistání Boeingu na letišti v L.A. aneb Vytvoř p...!
 >PSÍ PŘÍHODY: Zdržovací čmuchání
 >MROŽOVINY: Irácká válka
 >TÉMA: Kam až zajdou odboráři?
 >NÁZOR: Moje matematika při prezidentských volbách.
 >PRÁVO: Příběhy české justice (2)
 >OHLAS: Ještě k potížím s píárkem
 >EKONOMIKA: Dluhopisy budou dobrá investice
 >HISTORIE: Proč byl zavražděn Cyril Musil
 >SVĚTOVÉ DĚJINY: Evropské hospodářství: zemědělství (mapa)
 >ZDRAVÍ: Zrzaví lidé vnímají bolest intenzivněji

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
15.1. MROŽOVINY: Irácká válka
František Novotný

Druhé kolo války v Perském zálivu je na spadnutí. Za pár týdnů, kdy je koncem zimy nejvhodnější počasí k vedení válečných operací, bude v oblasti soustředěno 150 tisíc amerických vojáků a tisíce vojáků britských. Oficiálně důvodem této akce, která nejenže stojí americké poplatníky obrovské peníze, ale hlavně izoluje USA od světového veřejného mínění, je hrozba iráckých zbraní hromadného ničení. Je nezpochybnitelné, že Husajnův režim tyto zbraně vlastnil a mnohokrát nasadil - jak ve válce proti Íránu, tak proti domácím Kurdům. Nicméně v současnosti je stejně nezpochybnitelně irácký arsenál HZN v troskách a těžko by mohl představovat nějakou reálnou vojenskou hrozbu. Právě probíhající inspekce OSN doposud žádné ZHN nenašla a na výzvu, aby jí vláda USA sdělila, kde je mají v Iráku hledat, prezident Bush nereagoval. Přitom nepřestává tvrdit, že právě obava z iráckého arsenálu ZHN je hlavním důvodem, proč jeho administrativa plánuje preventivní úder

Je to situace, která nedává smysl a nutí k otázce, proč USA riskují roztržku i se spojenci v NATO, jako jsou Francie a Německo, o politické izolaci a ztrátě sympatií světové veřejnosti ani nemluvě. Důvody tedy musejí být jiné a velmi závažné.
A jednu z oblastí, kde je hledat, naznačuje právě v USA probíhající kampaň proti autům s velkou spotřebou, osobním terénním vozům, které tvoří více než 50 % amerického automobilového parku. Do kampaně s heslem, že každý koupený galon benzinu navíc znamená jenom další prostředky pro arabský terorismus, se zapojily i církve sugestivní otázkou - jakým autem by jezdil Ježíš.
Soudím, že onen zdánlivě náhodný souběh mezi iráckou akcí Bushovy administrativy a reakcí tvůrců propagační úsporné kampaně je instinktivní odpovědí na naši otázku.

Podle geologického průzkumu disponuje Irák zásobou 100 miliard barelů ropy, což ho řadí na 2. místo světové ropné hitparády (za Saúdskou Arábii). Podle odhadu naftařů se ale pod jeho povrchem skrývá dalších 100 miliard barelů, což z něj činí ropný pupek světa.
Dnešní světová civilizace a především její technologicky vedoucí část - západní civilizace - je civilizací, pro niž je ropa životodárnou krví. Bez kontinuálních ropných dodávek by Západ do půl roku vykrvácel. Když v roce 1911 první lord britské admirality Winston Churchill zřídil "Královskou komisi pro opatření oleje a olejem hnaných motorů" a když na jeho popud v roce 1914 britská vláda koupila za 2 miliony liber rozhodující balík akcií těžařské společnosti Anglo-Persian, Arabové ještě strategickou hodnotu ropy nechápali. Dnes ji ale chápou dokonale.

Británie dala Západu do vínku nejen závislost na ropě, ale o 100 let dříve i velice důvtipnou strategii, jak si zajistit globální kontrolu - a tím i kontrolu nad ropnými nalezišti. V roce 1812 Wordsworth napsal - Británie by měla použít své moci a techniky, aby podporovala nezávislé ústavní vlády po celém světě - a jak píše Johnson ve "Zrození moderní doby", britští premiéři jako Canning a Palmerston se touto myšlenkou řídili. Kupříkladu Thomas Raffles, jenž pro Korunu v roce 1819 získal Singapur, nebyl žádný krvežíznivý dobyvatel, ale humanista, který nenáviděl krutost a choval hluboké sympatie k místním lidem. Jeho přáním bylo zavést všude právní stát s rovností všech ras, kde by kvetl ničím neomezovaný obchod. Ten měl být cílem západní politiky a nikoli území.
K uskutečnění této vize bylo zapotřebí nastolit mezinárodní námořní právo. Jeho prosazení pak vedlo k tomu, co dnes chápeme jako kolonialismus. Ačkoli v roce 1816 anglo-holandská flotila rozstřílela Alžír, nejznámější pirátské město na Berberském pobřeží, kam byly za tři století zavlečeny statisíce křesťanských otroků, přítrž pirátství ve Středozemním moři učinila až francouzská okupace Alžírska v roce 1830. Tatáž situace, jež silně připomíná dnešní boj proti terorismu, se pak odehrála i v Malajsii. Ani opevnění Singapuru, ani trestné výpravy evropských flotil nebyly schopny se vypořádat s pirátstvím v Malajské úžině, dokud Britové a Holanďané přilehlé ostrovy a pobřeží fyzicky neobsadili.

Strategie kontroly světa a tedy i ropných nalezišť pomocí volného obchodu a "svobody moří" se po 2. světové válce a po rozpadu koloniální soustavy s následným vyvlastněním kapitálových podílů v těžařských firmách stala z nezbytí základní strategií Západu. Došlo k vynucené symbióze - jedna strana ovládala zdroje, druhá komunikace a trh. Západ doufal, že z této patové situace mu pomůže Rafflesova myšlenka zavedení právního státu, kde by vzájemný obchod vedl k podílnictví arabského světa na bohatství Západu. Kvůli kulturní setrvačnosti se v arabském světě ale právní stát a ním spojený princip občanské společnosti zavést nezdařilo a zisky ze vzájemného ropného obchodu se nedostaly do rukou obyvatelstva, ale skončily v kapsách místních šejků, kteří, a nikoli západní "imperialisté", je v podobě petrodolarů vyvezli z příslušných zemí.

Třaskavá situace, za niž je odpovědna arabská feudální šlechta a nikoli západní kapitalismus, poprvé explodovala v lednu 1979 v Iránu, kde se státním převratem zrodila a moci chopila ideologie islámského fundamentalismu. Pro arabskou feudální šlechtu s dolarovými konty v západních bankách to byla a je ideální ideologie, neboť od ní odvádí pozornost, využívá pověrečnost obyvatelstva a směřuje jeho frustrace na "vnějšího" nepřítele. Proto Západ nic nenamítal, když sekulární Irák, který koketoval s Moskvou a byl vyzbrojen sovětskými zbraněmi, napadl Írán a dlouhých 9 let s ním vedl nesmírně krvavou válku, i pomocí ZHN.
Nicméně s pádem SSSR si Saddám Husajn uvědomil, že bojoval v nesprávném žoldu a transponoval se do role obhájce islámských zájmů. Na tomto místě je třeba si uvědomit značnou roztříštěnost arabského světa, který postrádá přirozené civilizační/kulturní centrum, takže je otevřena otázka, kdo je vytvoří. V tomto ohledu má Západ čiročiré štěstí, že je islámský svět takto roztříštěn (některé arabské země dokonce poskytují USA základny k útoku) , neboť v opačném případě by proti hrozbě, že z jednoho místa a centrálně budou zavřeny všechny arabské naftové kohouty, nebylo obrany. A proto soudím, že jedním z cílů amerického preventivního úderu je snaha odstranit potencionálního sjednocovatele, neboť Saddám Husajn si u arabské populace vydobyl renomé vůdce vůdců proti morálně upadlému a nevěřícímu Západu. A vůbec nezáleží na tom, že formálně je Irák sekulární stát, kromě Alláha islám vždy pracoval s představou Proroka a bohem pomazaného válečníka.

Samozřejmě že tím hlavním cílem chystané irácké války je obnova kontroly nad ropnými nalezišti v nové situaci, jaká nastala zánikem duální podoby světa, existencí globálního arabského terorismu a selháním starého kontrolního systému, který počítal s volným obchodem garantovaným unifikovaným právním prostředím západního typu. Avšak rozmach arabského terorismu a irácké obsazení Kuvajtu v roce 1990 jasně signalizovaly, že Západ tuto záruku ztratil. A v podobě Saddáma Husajna narazil na arabského vůdce, který pochopil, jak mocnou zbraň v podobě ropy má arabský svět v rukou, a jemuž již nejde o spolupráci, o vzájemný obchod, ale o arabské převzetí kontroly nad světem prostřednictvím ropného vydírání.
Tato možnost se Arabům otevřela až po rozpadu bipolárního světa - je vlastně úžasné, jak bleskurychle se jí Saddám chopil obsazením Kuvajtu - a pokud si propojíme události posledního desetiletí minulého století, fundamentalistickou ideologii a terorismus, skládá se z toho všeho poměrně jasný obraz arabského pokusu nadiktovat světu s pomocí ropy svoje vlastní pravidla hry - převzít místo Západu globální kontrolu. Což je výzva, kterou USA nemohou nechat bez povšimnutí, aniž by světové veřejnosti prozradily, že jsme na počátku nového globálního konfliktu, který, bohužel, nezadržitelně nabývá charakteru civilizačního střetu, do jehož vod je ale kormidlován islámským fundamentalismem a nikoli západním universalismem.

Americké zastírání pravé podstaty konfliktu má také příčinu v delikátním postavení Západu. Připomíná totiž muže, který se chystá knokautovat protivníka, jenž ho ale drží za koule. Pokud nebude úder rychlý a jistý, riskuje, že mu protivník ty koule rozdrtí a on se v agónii zhroutí (pokud irácká válka potrvá déle než 6 měsíců, překročí cena barelu ropy 80 dolarů a Západ postihne obdobná hospodářská krize jako v roce 1929).

Komplikující roli mlžné clony v ropném konfliktu hraje Saúdská Arábie. Její feudální dynastii Saúdů ideologie islámského fundamentalismu nejlépe vyhovuje, ale současně se jí bojí, neboť tuší, a to velice správně, že pro fundamentalisty je zrádcem, který po "konečném vítězství" bude pykat. Ať už proto, že se vykupuje podporou terorismu, či z frustrace nové elity, které je cesta k řízení feudálního státu uzavřena, většina finačních zdrojů pro podporu terorismu a palestinské intifády pochází ze Saúdské Arábie, ale protože ty ropné prsty, co drží USA za koule, jsou saúdské, je preventivní úder proti Iráku něco jako šermířský zálud, který má USA z tohoto sevření vyprostit. Jestli v Iráku vznikne spolehlivý režim nakloněný západním hodnotám, dejme tomu v téže míře jako v Turecku, likvidují USA nejen potencionálního arabského Führera a finanční zdroj terorismu (Irák vyplácí podporu rodinám palestinských sebevražedných atentátníků), ale zbaví se i saúdskoarabského "sevření" a získají volnost manévru proti nejdůležitější finanční základně arabského terorismu.

Zbývá se ještě zmínit o legitimitě globální kontroly. Světové dějiny nejsou ničím jiným než dějinami bojů o globální kontrolu a jak jsem v Mrožovinách s titulkem "Půl tisíciletí evropských výbojů" uvedl na příkladu Číny, civilizace, která se uzavře do sebe a vzdá se expanze, si podepisuje rozsudek smrti. Jsem přesvědčen, že i v tomto případě funguje pravidlo evolučního výběru, a proto, obávám se, nelze otázku legitimity klást ani nyní. 21. století prostě rozhodne, co je životaschopnější, zda svět bude žít v "Pax Americana" nebo "Pax Arabica", přičemž bude záležet i na každém z nás, kterému "míru" dá přednost, neboť žádná třetí cesta, a to také dějiny již mnohokrát doložily, neexistuje. Já osobně, nejen proto, že jsem Evropan, ale i s ohledem na tradici Thomase Rafflese dávám přednost "Pax Americana", neboť západní demokracie s kontrolou světa pomocí volného obchodu na principu občanské společnosti je určitě humánnější než kontrola světa ajatolláhy a islámským právem šarijá.

A na samý závěr ještě poznámku k OSN. Jak mě loni v TV pořadu "Klub Netopýr" poučil vydavatel Britských listů Jan Čulík, existuje na světě asi jenom 30 demokracií. Ve valné míře to pak byly ony, které se přičinily v roce 1945 o vznik OSN a mezi půl stovkou zakládajících států tvořily více než 50 %. Dnes má OSN více než 180 členů, takže demokratické státy tvoří směšných 16 % a mnohonásobně převažující zbytek jsou státy s totalitními a diktátorskými režimy. O demokratické způsobilosti takového orgánu nechť si každý čtenář už udělá úsudek sám.

Psáno v Praze 14. 1. 03


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: