Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.1.2003
Svátek má Slavomír




  Výběr z vydání
 >ZVÍŘATA: Zbytečná krutost
 >NÁŠ RYBNÍK: Každá doba vyžaduje toho správného, který by v jiné situaci tím správným nebyl.
 >KONFLIKT: Armáda není zaopatřovací ústav!!!
 >MROŽOVINY: Civilizační zájmy Západu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Stručně a výstižně
 >PSÍ PŘÍHODY: Pane, vy dobře vypadáte!
 >SPOLEČNOST: Seženu dotaci, zn. -za sto litrů-
 >NÁZOR: Adieu Unie svobody
 >NÁZOR: Dopis senátorce Moserové
 >ZE ŽIVOTA: Je třicet korun a třicet korun
 >EKONOMIKA: Koruna posilovala díky revidovaným údajům
 >NÁZOR ODJINUD: Profesor a -Verbal Rambo- EU se zachvěla
 >POSTŘEH: O linu
 >FEJETON: Středa
 >ZDRAVÍ: Snížení nadváhy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
22.1. MROŽOVINY: Civilizační zájmy Západu
František Novotný

Po půl století, kdy se českým zemím vládlo z nacistického Berlína a hlavně z bolševické Moskvy, je pro českou veřejnost a politiky, kteří ji reprezentují, velice obtížné se vypořádat s faktem, že nyní rozhodují sami. Důkazem z poslední doby budiž na jedné straně průběh jednání Poslanecké sněmovny ohledně české účasti na eventuální irácké válce, na straně druhé stejně trapný pokus pouhých tří anarchistů o protestní demonstraci, ačkoli, podle průzkumu, jsou proti české účasti dvě třetiny občanů.
Obé svědčí o absenci racionální geopolitické úvahy - poslanci vládní strany museli být opozicí dotlačeni k tomu, aby hlasovali za vládní návrh, a nesouhlasící většina veřejnosti vyjevuje v podstatě jenom citové nálady, neboť po padesátileté "díře" nezávislé politiky pouze málokdo je schopen racionálně uvažovat, jaké jsou zájmy či nezájmy Česka poté, co se jednoznačně zapojilo do obranných struktur Západu a stojí na prahu integrace hospodářské. Proto následují čtyři, podle mého soudu, kardinální pravidla, na nichž západní civilizace vznikla a jež jsou jejími nejvlastnějšími zájmy, které musí hájit za každou cenu. Kvůli omezenému rozsahu článku jsou sice uvedena útržkovitě, nicméně i tak mohou posloužit čtenáři k orientaci - buď k souhlasné, anebo k vymezení se proti něčemu konkrétnějšímu, než je jenom pocitově vnímaný antiamerikanismus a pacifismus.

1. Právní stát
Již na počátku 19. století pochopili čelní britští politikové, že mnohem přínosnější jak pro svět, tak pro "Královnu moří" samu by bylo nikoli obsazování území, ale šíření právního státu. V interakci s nově vzniklými USA, které Británii právě v tomto ohledu uštědřily nejbolestivější lekci, se ozřejmilo, že stát, postavený na základní premise rovnosti občana před zákonem a na možnosti občana odvolat se proti státu k nezávislému soudu, prosperuje lépe než stát, kde tyto zásady neplatí.
Podle anglosaské představy, jež je dnes představou (celo)západní, není smyslem státu žádný ideologický cíl, jakým bylo třeba budování beztřídní společnosti u státu komunistického, "nový řád" s panskou rasou nadlidí u státu nacistického či služba Bohu jako u režimů teokratických, k nimž patří i arabské státy ovládané islámskými duchovními.
Smyslem západní demokracie je pouze stanovit pravidla hry, přičemž to, co a o co se hraje, si určuje každý hráč-občan sám. V protikladu k tomu, že, kupříkladu, byla v ústavě komunistického Československa zakotvena vedoucí úloha KSČ, nenajdeme v žádné demokratické ústavě západního typu ani zmínku třeba o tom, že občan je povinen hromadit zisk a ten kapitalizovat (což by bylo ekvivalentem komunistické ústavní povinnosti budovat beztřídní společnost). Nic takového, demokratický stát je až úzkostlivě sestaven tak, aby tvořil jenom mantinely k soukromým iniciativám jednotlivce, ať už jsou jakékoli (třeba založení Neviditelného psa a psaní do něj) - pochopitelně s výjimkou těch iniciativ, jež by vedly ke zbourání "herních mantinelů" a nastolení státu s ideologickým cílem. A mnohdy se dovoluje i toto, jak vidíme na činnosti extrémistů všech barev duhy i na domácí scéně.
Podle mého soudu "vynález" státu, který nemá ideologický cíl a pouze stanovuje pravidla hry pro soukromé iniciativy občanů, je v sociální oblasti ekvivalentem takových civilizačních událostí, jako byl objev ohně či kola. Jemu pak vděčí západní demokracie za to, že se staly vůdčí globální silou a že se v minulém století vypořádaly jak s fašismem, tak komunismem.
Politolog Francis Fukuyama je dokonce přesvědčen, že tento stát ve formě "herních pravidel" je konečnou verzí společnosti a proto vítězství této verze nad komunismem ve studené válce nazval "koncem dějin".

2. Individualita a lidská práva.
Tato podstatná kvalita západní demokracie vyplývá z předchozí bodu. Jenom právní stát vytváří prostor pro chápání člověka jako individuality, a nikoli součásti masy, a umožňuje definovat lidská práva.
Jejich základním kamenem v moderním právním řádu západních demokracii je Habeas corpus. "Měj tělo (nedotknutelné)" - zní český překlad úvodní formule zákona o ochraně osobní svobody člověka, který anglický parlament schválil v roce 1679. Podle něj nesměl být občan zadržen ani uvězněn bez rozhodnutí soudu a v zákonné lhůtě muselo být vzneseno obvinění.
Odtud vede přímá cesta až k Závěrečnému aktu helsinské konference z roku 1975, v němž si Západ a SSSR sice potvrdily poválečné hranice a dohodly se na hospodářské a technické spolupráci, ale především se zavázaly respektovat svobodu myšlení, svědomí, náboženství a víry. Právě tento poslední "koš" se pak stal trojským koněm Západu v podobě disidentského hnutí, jež během příštích 15 let totálně rozleptalo ideologii komunistických režimů.
Jestliže právní stát umožňuje individuálně podnikat, pak lidská práva umožňují se individuálně chovat, což je opět z evolučního hlediska epochální sociální vynález, neboť taktéž uvolňuje obrovskou sociální energii.

(Britský selfmademan James Naysmith počátkem 19. století řekl: Myslím, že volný trh se schopnostmi má na prosperitu národa dokonce větší vliv než volný trh se zbožím.)

Je třeba se také zmínit o dočasném suspendování lidských práv. Především z kruhů levicové inteligence zaznělo po 11. září 2001 sýčkování, že boj proti terorismu nevratně omezí lidská práva západní společnosti. Jedná se o falešný argument, kde přání je otcem myšlenky a který tragikomicky odhaluje, jak tito nekompromisní zastánci demokracie de facto demokracií opovrhují, když podceňují její schopnost rodit se jako pták Fénix znovu z vlastního popela. Kupříkladu v Británii byl na počátku 19. století Habeas corpus nejméně dvakrát suspendován kvůli lidovým bouřím, aniž by to změnilo Británii v totalitní stát. Žádná ze světových válek minulého století nevedla ani u jediné demokracie k takovému regresu, ačkoli k drastickému omezení lidských práv došlo (kupříkladu internace japonských Američanů v USA).

3. Tržní ekonomika a právo na majetek
Individuální právo na majetek je nejposvátnějším právem západní demokracie a tvoří úhelný kámen celého západního zákonodárství, tedy právního státu. Jenom v jeho rámci se mohla vyvinout tržní ekonomika, která je nejefektivnějším ekonomickým nástrojem, jaký zatím lidské dějiny znají. Toto tvrzení se dá nyní velice snadno doložit, aniž by bylo nutno zabředávat do ekonomické teorie.
Moje generace měla "štěstí", že se zúčastnila grandiózního ekonomického experimentu na toto téma, a pak skutečné štěstí, že se dočkala jeho konce. I když pomineme dobu 2. světové války a dobu před ní, měl komunismus téměř půl století na to, aby prokázal ekonomickou převahu svého systému nad tržní ekonomikou. Pro svůj experiment měl k dispozici obrovitou zemi s neskutečným přírodním bohatstvím a značnou dobu se na tomto experimentu podílela třetina lidstva, o podpoře světové intelektuální fronty ani nemluvě. Přesto proti tržní ekonomice neobstál a komunistický experiment v konečné fázi Rusko zcela ožebračil. Argumentovat, že komunistický blok byl vtažen do studené války, je pak směšné, neboť břímě téže války nemenší silou doléhalo i na Západ.
Nezastupitelnost tržní ekonomiky při tvorbě bohatství, ať už národního či soukromého, lze doložit i na jiných příkladech, z nichž následující odhaluje další lež světové levice a levicově orientovaných intelektuálů. Mám na mysli kolonialismus a proces dekolonizace.
Oblíbenou levicovou tezí je tvrzení, že současná bída Jihu je způsobena vykořisťováním Západu a dědictvím kolonialismu (i když jeho zbytky zanikly již před 40 lety). Pokud se ale, byť jen zběžně, podíváme na to, co se při dekolonizaci dělo, dospějeme k obdobě toho, co se stalo v Československu v roce 1946. Dnes již víme, že základy ke komunistické nadvládě v naší zemi se kladly již v tomto roce a dříve - násilným omezením politické scény na Národní frontu a vyvlastněním soukromého majetku znárodňovacími dekrety. Tentýž proces byl pak součástí dekolonizace - nešlo zde jen o získání samostatnosti, ale hlavně o uchvácení moci různými osvobozovacími národními frontami, v jejichž čele stáli vůdci ideově vyzbrojeni buď přímo Moskvou, nebo názory levicově orientovaných intelektuálů, jakým byl i existencialistický filozof Sartre (v letech 1952 - 56 důsledný stoupenec komunismu a obhájce Stalina). Sartre v 60. letech mnoho cestoval po třetím světě, aby poskytl podporu různým afro-asijským diktátorům a k jeho přímým žákům na Sorbonně patřilo i pět vůdců Pol Potova zrůdného režimu, který v Kambodži rozpoutal genocidu proti vlastnímu národu.
Následkem bylo, že v nově vzniklých zemích bez politické tradice bylo nejen omezeno vznikající politické spektrum ihned v zárodku, ale hlavně v ruku v ruce s nabytím nezávislosti rozkraden soukromý majetek a tržní ekonomika, dědictví po kolonizátorech, nemilosrdně zardoušena. To je pravá příčina dnešní otřesné chudoby Afriky a všichni ti levicoví sociální inženýři a intelektuálové, kteří dnes roní slzy nad stavem Afriky, si nedokážou připustit, že to jsou slzy krokodýlí, neboť afričtí diktátoři nedělali nic jiného, než se řídili jejich návody. Současná Afrika s hladomory, kanibalismem, občanskými válkami a zrůdnými diktátorskými režimy je tak předobrazem toho, jak by vypadal celý svět zbavený tržní ekonomiky - kdyby zvítězily levicové ideály.
Korunním důkazem je současný vývoj v Zimbabwe. Není rozdílu mezi hladomorem v SSSR, který vyvolalo Stalinovo vyvlastňování "kulaků" počátkem 30. let na Ukrajině, a hladomorem, který čeká Zimbabwe, pokud Mugabeho diktátorský režim nezastaví vyhánění bílých farmářů z jejich majetků. Zůstává jenom otázka - kde je zde ten zločinný padouch kapitalista?
Dalším, pozitivním důkazem nenahraditelnosti práva na majetek a tržní ekonomiky pro tvorbu bohatství je vývoj v asijských zemích, kde Západ tržní ekonomiku zavedl a prosadil. Stačí jenom srovnat životní úroveň Severní a Jižní Koreje, které po 2. světové válce na tom byly na chlup stejně. Také Japonsko s Malajsií, Tchaj-wanem a koneckonců i s "komunistickou" Čínou demonstrují ekonomickou sílu tržního hospodářství a potvrzují i teorii, že právě porušení práva na majetek a absence dalších "pravidel" - do nichž v rámci kapitalistické infrastruktury patří obchodní právo, obchodní rejstřík, nezávislé bankovnictví a soudy a vůbec vše, co umožňuje jednotlivci investovat a kapitalizovat prostředky - je příčinou chudoby třetího světa a nikoli důvody účelově konstruované levicí.
Všude tam, kde chybí infrastruktura pro kapitalizaci, jsou jakékoli půjčky a finační dary neúčinné, neboť je okamžitě zpronevěří místní totalitní elita a vyveze zpětně na Západ, čímž svou zemi ještě více ožebračí. Tak se to děje nejen v Africe, ale i v arabském světě a dokonce i v Rusku.
Nepochybuji, že nadnárodní trusty se chovají ve třetím světě v mnoha případech hovadsky - prostě to "zkoušejí" (ostatně u nás taky), avšak řešení není v jejich likvidaci, jak bájí antiglobalisté, ale zase jen a jen v zavedení pravidel tržní ekonomiky.

4. Volný přístup k surovinám. Je fascinující sledovat, jak si tržní ekonomika v druhé půli 19. a v první půli 20. století vynutila systém volného a rovného přístupu k surovinám a s tím související bezpečnost globálních komunikací, jíž se říká "svoboda moří". Právě její zajištění bylo zhusta momentem, který vedl Západ k opuštění zásady "bussiness as usual" a k fyzickému obsazení zámořských území. Prohlubování tržní ekonomiky následkem technologického rozvoje se záhy dostalo do rozporu s nerovnoměrným rozmístěním zdrojů - především ropy - a vzniklý rozpor stál v pozadí i obou světových válek, když jak Německo, tak Japonsko se pokoušelo dostat k ropě násilím - k olbřímí škodě celého světa.
Proto byla po 2. světové válce uvedena v život úmluva, která garantovala všem, jak vítězům, tak poraženým, rovný přístup k surovinám. Mimochodem o tom, že heslo "bussiness as usual" není prázdným propagandistickým sloganem Západu, svědčí i skutečnost, že jediná země z vítězných Spojenců, která se přihlásila o územní zisk, byla Stalinova totalitní říše.
Je třeba ale říci, že proti neméně důležitému pravidlu rovného přístupu na světové trhy Západ mnohokrát a krátkozrace zhřešil- dal přednost okamžitému ekonomickému prospěchu před dlouhodobým prospěchem geopolitickým. I toto bývá častým argumentem levicových intelektuálů - že se Západ chrání celními bariérami před výrobky třetího světa, v prvé řadě před zemědělskými, a tím brání chudým zemědělským státům si "vydělat". Na rozdíl od jiných argumentů je tento pravdivý a evidentně se "systémově" neshoduje s "pravidly" Západu. Nicméně i v této oblasti se blýská na lepší časy. Připomínám informaci, která loňského podzimu téměř zapadla. Dne 26. listopadu 2002 přišla americká vláda s iniciativou, aby celý svět do roku 2015 postupně zrušil cla na průmyslové výrobky a zboží. Zemědělství, vzhledem k delikátnosti tohoto odvětví (viz tanec mezi vejci, jenž zemědělská politika EU připomíná) by mělo přijít na řadu později.

Pro současný stav globálně se propojujících ekonomik Západu je pak svoboda komunikací a volný přístup k surovinám nutnou podmínkou další existence. Z toho vyplývá železné pravidlo kontroly. Řečeno bez obalu, životním zájmem Západu je zabránit jakékoli byť jenom potencionální možnosti, že by suroviny byly přístupny na základě koncesí, jak tomu bylo ještě před 2. světovou válkou. Velice snadno si lze představit situaci, kdy kupříkladu u klíčové komodity, jakou je nafta, by arabský svět ke koncesím, tj, prodeji ropy jenom vybranému kruhu klientů, přistoupil. Lze si velice snadno představit, že podmínkou koncese by třeba mohla být izolace státu Izrael, a když člověk sleduje propalestinskou politiku EU, nemůže se ubránit spekulaci, že taková koncese již udělena byla. Naprostou jistotou, a nikoli spekulací, je pak skutečnost, že jakýkoli arabský systém koncesí by pro Západ znamenal casus belli, což by vedlo k "velké válce". Ačkoli se opakuji jako kolovrátek, nemohu se zbavit přesvědčení, že současně plánovaný americký útok na Irák má byt "malou válkou", aby se právě zabránilo té "velké".
Ještě poznámku ke "svobodě moří". Prakticky po celé 19. století ji garantovala Royal Navy, aby zajistila britské obchodní zájmy (proto se Britům pohrdavě přezdívalo "kramáři"). Dnes totéž zajišťuje zhruba tucet amerických letadlových lodí, a přitom nejde o žádný samoúčel, neboť i přes technický pokrok v navigaci a výbavě obchodních lodí, počet úspěšných pirátských útoků neustále roste. Přitom se jedná, zatím, o prostou kriminalitu. Představme si ale, co bylo se dělo, nebo bude dít, až se i námořní komunikace stanou objektem arabských teroristických útoků.

Kdo je alespoň trošku vnímavý, musel postřehnout, jak se od počátku nového milénia zvyšuje nervozita světa, jak houstne mezinárodní politická atmosféra. Příčinou jsou nepochybně zmenšující se zásoby surovin, přičemž k úzkým profilům přibyla i pitná voda, a nelze ani pominout hrozbu klimatických změn a ekologických katastrof. Toto vše, ve spojení s arabskou populační explozí (žádná omezovací nařízení jako v případě Číny), pak hrozí invazemi kulturně odlišných přistěhovalců a následným civilizačním zhroucením, především v Evropě.
Bez ohledu na to, že křesťanství, obdobně jako islám, patří k misionářským vírám, a západní civilizace toto poslání šířit se po světě zdědila, je rozšíření výše uvedených západních principů jedinou nadějí na odvrácení této a podobných ekologicko-civilizačních katastrof, podmínkou dalšího přežití lidstva a tedy i přežití západní civilizace. Jsou to tedy její zájmy, stejně jako zájmy těch, kteří, ať už kvůli kulturní setrvačnosti či z ideologického nebo náboženského fanatismu proti nim bojují.
Jedinou možností, jak zmenšit majetkové rozdíly, zabránit masovém vpádu chudých přistěhovalců na Západ a vyhnout se ekologické katastrofě, je globální prosazení západních civilizačních zájmů. Situace, kdy lidmi vytvořené systémy mají globální dopady, nelze řešit návratem k lokálně omezeným systémům s lokálním řešením, ale zase jen a jen globálními prostředky. Proto nelze nadále trpět enklávy totalitních režimů (přestože zasedají v OSN) a díry v síti "kapitalistické" infrastruktury, stejně jako byť sebemenší náznaky toho, že by se suroviny staly prostředkem ideologického vydírání. Buď se s nimi bude hospodařit v rámci pravidel nejmocnějšího ekonomického nástroje, jaký doposud lidstvo vyvinulo (a který Fukuyama pokládá za konečný), anebo se planeta stane bojištěm, kde bude bojovat každý s každým o litr nafty, o kousek chleba, o doušek čisté vody.

Psáno v Praze 19. 1. 2003


Další články tohoto autora:
František Novotný

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: