30.1. PSÍ PŘÍHODY: Vzornost - a nebyla k ničemu
Ondřej Neff
Bart moc dobře ví, jak se co dělá. Vykonává to ale jen někdy.
Bodejť by nevěděl, půl druhého roku jsme chodili neděli co neděli na cvičák a dodnes ho
učím všelijakým těm vlevo v bok a vpravo v bok a docela ho to baví, asi tak pět minut.
Teorii ale ovládá dokonale.
V úterý odpoledne hezky svítilo sluníčko a vyrazil jsem do Prahy fotit - psal jsem o tom
včera. Barta jsem nechal na zahradě, aby se proběhl - předpokládal jsem, že sluníčko vyláká
ven stařenky a malé děti a Bart bude mít na koho pouštět hrůzu (předpoklad se ukázal býti
správným).
Bart je krajně nerad sám, i na zahradě je nerad sám. Kdybych ho ale vzal sebou, musel
bych se starat o psa, aby nesežral nějakého jedlého psa a nemohl bych fotit. Takže jsem
mu poručil "Sedni, zůstaň," odemkl jsem vrata, otevřel je, nasedl do auta, vyjel ven,
vylezl z auta a zavřel jsem bránu.
Bart celou dobu seděl v absolutně předpisové poloze, žádné frajerské posedávání "na
kejtě", jak to rotvajleři rádi dělají. Vypadal jako vzorový porcelánový pes.
"Barte, volno!" zvolal jsem.
Bart se ani nehnul.
Zřejmě si myslel, že jeho vzorný posaz mi působí radost, ba rozkoš, a že se ustrnu a
vezmu ho sebou. Vím, že povel "volno"je povel jako každý jiný a není to žádné vyhlášení
prázdnin. Ale přece nebudu sprdávat psa, který tak vzorně sedí, tím spíš, když vím
proč tak vzorně sedí.
Nasedl jsem tedy do auta a ještě než jsem stačil zařadit jedničku, viděl jsem, jak Bart
vstává, jde otráveně ke vratům a nevěnuje mi - zrádci - ani vteřinový pohled. Jsme pro
něho, přinejmenším pro tuto chvíli, mrtvý muž.
| 
