31.1. Čí je moje tělo
(nov)Jelikož jsem se za minulého režimu nechával léčit od kamarádů lékařů - jachtařů, prakticky jsem na sobě nepociťoval dopad hlavní zásady socialistické zdravotní péče, že moje tělo není moje, ale že patří budování světlých zítřků, které se posléze rozplynuly bůhví kam.
Podle mého soudu jsou všichni doktoři tak trochu šamany, kteří se stále drží latiny, aby jim obyčejný smrtelník nerozuměl, a já jejich v tomto ohledu výsadní postavení ctím. Nicméně se nikdy nehodlám vzdát přesvědčení, že moje tělo je moje tělo a můj život že je můj život a že za obé výhradně nesu odpovědnost já sám a že v tomto ohledu i ten nejlepší a nejmoudřejší šaman je pouhý konzultant.
Paní ministryně Součková a její lékařští úředníci na ministerstvu jsou zřejmě jiného názoru. Podle zákona, který předkládají, nemusí člověk ani onemocnět, neboť stačí jen návštěva lékaře, aby se okamžitě ze svéprávné osoby stal nesvéprávným pacientem, který nemá právo ani na znalost své vlastní diagnózy, ani na informace obsažené ve své zdravotní dokumentaci. Obé není totiž v novém zákoně výslovně zaručeno, chybí i právo pacienta na znalost alternativní léčby a na posudek nezávislého odborníka, aby to byl pacient a nikoli lékař, kdo v poslední instanci rozhoduje o své léčbě, o svém těle.
Přestože na popud ombudsmana Otakara Motejla měl návrh zákona obsahovat i právo pozůstalých na přístup do zdravotní dokumentace zesnulého, což je zcela logický a samozřejmý požadavek, ministerstvo jej změkčilo vložením klauzule, že stačí, když si to pacient byť jen ústně zakáže. Kdo to ale bude dokazovat - zdravotnický personál?!
Direktivně paternalistické myšlení paní ministryně Součkové je někdy až děsivé. Plně se projevilo již při návrhu svěřit pediatrům péči o pacienty až do 25 let, což prakticky znamená smazat rozdíl mezi odborností dětského a praktického lékaře. Hlavní argument paní ministryně zněl, že v důsledku klesající porodnosti mají dětští lékaři prázdné ordinace, kdežto čekárny praktiků jsou přeplněné. Lék na tento neduh, který zřejmě skutečně existuje, pak ale namíchala z direktivních ingrediencí socialisticko-paternalistické lékárny, aniž by vzala v potaz, že se již opravdu píše jiné století, a že je to pouze věcí lékařů a jejich profesních organizací, aby si vyřešili svoje odborné a existenční problémy, a že stát může jenom předepisovat rozsah zákonné péče.
Pokud se neseznámil s celým návrhem nového zákona o zdravotní péči, mohl člověk "konec pediatrů v Čechách" a další přehmaty paní ministryně, včetně "balených koblihů", pokládat jenom za úlet. Avšak z návrhu znovu vyvstává duch minulého komunistického století, kdy lidem nepatřila ani jejich těla. Co kdyby tak paní ministryně Součková prozradila, jaké že to světlé zítřky chce s nimi znovu budovat?
Mrož
| 
