Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 4.2.2003
Svátek má Jarmila




  Výběr z vydání
 >ZE ZAHRANIČNÍHO TISKU: Příklad pro nás? (3)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Poprvé...
 >POOHLÉDNUTÍ: Amerika víc než černobílá
 >HUDBA A ZVUK: Muzikologie poněkud netradičně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Strýc Podger na cestách 2
 >PSÍ PŘÍHODY: Ohromná výhoda hotového oběda
 >PRAŽSKÝ CHODEC: Žebrák a klasik - pražské figurky ještě žijí!
 >ARCHITEKTURA: Pozvánka na výstavu Brněnští stavitelé 30. let
 >POLITIKA: Prezidentské pravomoci v rukou ČSSD
 >POLITIKA: Vládní koalice chce loutkového prezidenta
 >NÁZOR:Jsem proti přímé volbě prezidenta!
 >EKONOMIKA: Trhy jsou nervózní
 >OHLAS: Proti USA!
 >STÁVKA: Pyrrhové u Chlumce
 >NÁZOR:Havlova krajina po bitvě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
4.2. ŠAMANOVO DOUPĚ: Poprvé...
Jan Kovanic

Poprvé přišla americká kosmonautika o posádku při návratu k Zemi. Přistání, stejně jako start, jsou nejkritičtějšími okamžiky letu - v kosmonautice, stejně jako v aeronautice.

Pokud vynecháme mrtvé, které si vyžádal rozvoj kosmonautiky z řad technického personálu na Zemi (např. asi 200 lidí při havárii, ke které došlo při přípravě na start sovětské nosné rakety SS7 na Bajkonuru v dubnu 1960), pokud nepočítáme oběti z řad kosmonautů, kteří zahynuli při výcviku na letadlech (Theodore C. Freeman, 1964; Charles A. Basset a Elliot M. See, 1966; Clifton C. Williams, 1967... dokonce i první kosmonaut světa Jurij A. Gagarin, 1968), zahynuly první tři oběti kosmonautiky 27. ledna 1967 při nácviku startu nové kosmické lodi, zvané Apollo:

Virgil I. "Gus" Grissom (*1926), veterán z korejské války, zkušební pilot, člen prvního amerického kosmonautického týmu "We seven" a druhý Američan na balistické dráze (Mercury 4, 1961, kdy se při přistání málem utopil), účastník prvního pilotovaného letu v projektu Gemini (G3, 1965), ženatý, dvě děti.
Edward H. White (*1930), zkušební pilot, první Američan ve volném vesmíru mimo kosmickou loď (EVA na Gemini 4, 1965), svobodný.
Roger B. Chaffee (*1935), námořní letec s 1900 nalétanými hodinami, ale kosmický nováček, ženatý, dvě děti.

První obětí při samotném kosmickém letu byl sovětský stíhací pilot Vladimír M. Komarov (*1927), který zahynul o tři měsíce později, 21. dubna 1967 při prvním letu nové kosmické lodi, zvané Sojuz. Stalo se tak při předčasném návratu po problémech s orientací. Při sestupu se kabina nekontrolovaně roztočila, zapletly se šňůry padáku a Sojuz 1 dopadl neřízeně a nebrzděně. Komarov patřil do prvního týmu sovětských kosmonautů, pilotoval první vícemístnou kabinu při jejím prvním letu (Voschod 1, 1964), byl ženatý a měl dvě děti.

Prvními obětmi kosmu byli zkušení zkušební piloti s tisícovkami nalétaných hodin, mnohdy váleční veteráni (2. světová, Korea, Vietnam), kteří hleděli často smrti vstříc. (Avšak zároveň to byli inženýři, bakaláři, doktoři, absolventi prestižních škol.) Zalétávali nové stroje a podobně, jako spousty jejich "pozemských" kolegů, za to při jejich prvních letech nebo zkouškách platili životy. Nestalo se tak při prvním, ani druhém kosmickém programu (Vostok, Mercury; Voschod, Gemini), ale až ve třetí generaci kosmických strojů, která nebyla zkušební, ale už plně využitelná pro lety na Měsíc a ke kosmickým stanicím. Krátkodobé vysoce sledované zkušební projekty byly vystřídány dlouhodobými, s jejich nezbytnou rutinou.

Riziko zůstalo i poté, co krvavě zaplacené zkušenosti dopomohly k vylepšení kosmických vehiklů. Havárie Apolla 13 (1970) ukázala, že pokud přežije posádka první kritické vteřiny a pokud má dostatek času, aby mohla reagovat, dají se zvládnout i katastrofické situace. Nepřekonatelné riziko však zůstává při startu i přistání.

V červnu roku 1971 vystartovala k zabydlení první kosmické stanice Saljut 1 kosmická loď Sojuz 11. Už před ní se se Saljutem spojil Sojuz 10, jehož posádka ale ještě nepřešla na palubu stanice. Sovětští kosmonauté strávili na oběžné dráze tehdy rekordních téměř 24 dnů. Po úspěšné misi přesedli opět do Sojuzu 11, poté co do jeho přistávací části přenesli výsledky svých pokusů (a do orbitální části, určené ke shoření v atmosféře, odpadky). Odpojení od Saljutu proběhlo bez závad, stejně jako navedení na sestupnou dráhu. Brzdící motor pracoval správnou dobu. Aerodynamické brzdění fungovalo dle plánu, stejně jako padákový systém. Závěrečné zbrzdění přistávacími motory také. Měkké přistání bylo excelentní. Tři kosmonauty nalezla pátrací skupina ležet na jejich sedadlech mrtvé. Bylo 30. června 1971. Při přistání se předčasně otevřel odvzdušňovací ventil ještě ve stratosféře, pokles tlaku zabil tři kosmonauty bez skafandrů:

Georgij T. Dobrovolskij (*1928), velitel letu, stíhací letec, ženatý, dvě děti.
Vladislav N. "Vadim" Volkov (*1935), absolvent vysoké letecké školy, konstruktér v Koroljevově týmu, účastník mise Sojuzu 7, který byl součástí "skupinového letu" tří Sojuzů - 6, 7 a 8, (1969), ženatý, jedno dítě.
Viktor I. Pacajev (*1933), raketový konstruktér, ženatý, dvě děti.

Dalších patnáct let byl "klid". Tedy co se týče statistiky obětí kosmických letů. Protože při nejrizikovější části - startu, se událo několik nepříjemných příhod. V dubnu 1975 selhala 291 sekund po startu nosná raketa Sojuzu 18, označovaného později jako "18-1". (Další Sojuz 18 startoval úspěšně hned v květnu téhož roku). Kosmonauti Vasilij Lazarev a Oleg Makarov se zachránili při prvním operačním použití havarijního systému. Sojuzy už měly "opsány" záchranou věžičku od amerických kosmických lodí. Rusové poprvé přežili rekordní přetížení 22 g a bezpečně přistáli v altajském podhůří.

V září 1983 začala 90 sekund před startem hořet nosná raketa dalšího Sojuzu ještě na rampě. Vladimir Titov a Gennadij Strekalov poprvé použili havarijní systém v klidovém stavu. Několik vteřin před tím, než raketa vybuchla, vynesla je záchranná věžička do 900 metrů, odkud klesla jejich kabina na padácích do vzdálenoti 4 km od hořících zbytků nosné rakety.

A pak, 28. ledna 1986, přišla katastrofa Challengeru. Poprvé při startu. Raketoplán nemá a nemůže mít záchrannou raketovou věžičku. Zahynulo poprvé najednou sedm lidí. Poprvé dvě ženy. Poprvé učitelka... Zůstali po nich vdovci, vdovy, sirotci.

V osmdesátých letech minulého století se uvažovalo o tom, že při letech do vesmíru nás čeká asi 2 % neúspěšných letů. Kdo by čekal, že tato předpověď bude tak přesná. Po 22 letech projektu a 113 startech raketoplánů tuto statistiku vyplnila 1. února 2003 nejstarší loď flotily - Columbia. Zahynulo už standardních 7 kosmonautů. Tentokrát při přistání, poprvé v etapě aerodynamického brzdění pravděpodobně po prvním selhání brzdícího štítu. Opět zahynuly dvě ženy, poprvé rodilá Indka, zahynul i první izraelský kosmonaut Ilan Ramon. A opět je tu rozsáhlý výčet truchlících pozůstalých.

S určitostí se dá říci, že někdy v budoucnu nastane další poprvé. Zatím si lety do vesmíru nevyžádaly žádné oběti přímo v kosmickém prostoru. Ale na Miru došlo už dvakrát k těžkým incidentům - požáru a také k dekompresi po nárazu transportní lodi. Rozsáhlá (a tím náchylnější k nárazu mikrometeoritů a transportních lodí) mezinárodní orbitální stanice ISS má pracovat desítky let. Doufám, že poletíme znovu na Měsíc, snad i na Mars. Tam všude čeká to děsné "poprvé". A nejspíš i "podruhé" a "za další".

Ale ten smutek bude vždy stejně těžký.

Psáno v Praze dne 2. února 2003


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: