Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 3.2.2003
Svátek má Blažej




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Přímá volba je nejlepším řešením
 >KOSMONAUTIKA: Co mohlo způsobit sobotní zkázu raketoplánu Columbia?
 >TÉMA: Kdo si více zaslouží? Řidič tramvaje nebo autobusu?
 >COLUMBIA: Další tragédie raketoplánu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Strýc Podger na cestách
 >PSÍ PŘÍHODY: Stýskání po Bartovi a 50 psů
 >POLITIKA: A potom jsme uslyšeli hřmění.
 >ZE ŽIVOTA: Manažeři bez manéže: Odborné znalosti.
 >FEJETON: Hřbitovní kvítí
 >NÁZOR: Přestávka pro ČSSD
 >FEJETON: Vysvědčení
 >TÉMA: Zneužívání SMS brány
 >VOLBA: Kdo má nahradit presidenta?
 >FILM: Božská Ema mezi panely
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
3.2. POLITIKA: A potom jsme uslyšeli hřmění.
Václav Vlk

Tak nějak zněl název kdysi slavného románu. A stejný název by se dal použít pro to, co se stalo v minulých dnech. Osm států Evropy dalo zaznít svůj hlas. Jejich hlasité proamerické "ano" zahřmělo, jak první příznak nových změn, které se za hradbami uměle vytvořeného bruselského "bezoblačného počasí" vynořily. Evropa se toho dne, kdy jejích 8 představitelů postavilo za Američany v jejich stanovisku k válce v Iráku, nezvratně změnila. Protože proamerické "ano" bylo a je zároveň i protiněmeckým a protifrancouzským "ne".
Evropa se od pádu železné Evropy proměnila .Faktickým návratem střední a východní Evropy do evropských struktur a politiky se změnila dlouhá léta uměle zakonzervovaná "rovnováha" Evropy (která úspěšně předstírala, že Západní kousek Evropy je Evropa celá).
K změně přispělo mnoho různých událostí. Jedněmi z hlavních je však vliv sjednocení Německa a růst jeho sebevědomí a na druhé straně růste vlivu "nových " zemí v NATU a EU a také upadající (a nepřiznaný) vliv a síla Francie.
Oba tyto velké Evropské státy se potýkají v posledních letech s problémy nejen vnitropolitickými, ale i s nezvládnutím vlastní nové úlohy v evropské politice. Německo a Francie se z motoru Evropy staly jejich faktickou brzdou. Francie svou svéhlavostí a trváním na své výjimečnosti a velmocenském postavení, což oboje už dávno není pravda. Francouzská neschopnost pochopení problémů nové Evropy, neschopnost pochopit, že postkomunistické státy netouží po žádném "socialismu s lidskou tváří", který by pro potěšení bývalých francouzským osmašedesátníků pěstovaly doma, neochota postavit se čelem vlastním problémům například s emigranty, ale i skrytý a rozšířený antisemitismus propůjčují Francii vzhled stárnoucí a zchudlé salonně levicové dámy, s ošoupanými rukávy, mírně páchnoucí naftalinem a močí, která se stále domnívá, že svět se bude točit tak, jak ona kývne svým prstem. Jako kdysi za mlada.
Sjednocené Německo přestavuje jiný problém. Od doby sjednocení se musí potýkat se skrytým, ale hluboce zakořeněným přesvědčením mnoha politiků i obyčejných občanů okolních států, že oni mají Německo tak rádi, že by byli nejraději, kdyby byla Německa dvě. Zkušebním kamenem nové tváře Německa pak se ukázal vztah k jeho malému a právě znovu osvobozenému Československu a trpěný a tolerovaný pokus pohrobků staronacistů po vyřízení si starých účtů. České království i jako součást Rakouska i jako ČSR bylo vždy lakmusovým papírkem vztahu Německa k jeho sousedům a Evropě vůbec.
V této otázce Německo naprosto zklamalo. Nepochopilo, že nejen pro střední a východní Evropu, ale i pro všechny ty, kteří měli co do činění s Němci za dvou světových válek, není dvacáté století odepsanou historií. Je součástí živého národního a státního povědomí i celospolečenského traumatu dodnes všech jejích sousedů a obětí nacismu.
Proto téměř okamžitý neomalený propagandistický útok nacionalistických a pravicových sil Německa na Československo, po tom, co právě ono bezvýhradně souhlasilo se sjednocením Německa, byl v Evropě po pochopení problému, vnímán velice negativně. Všechny bývalé oběti německé rozpínavosti pečlivě sledovaly, co si silné Německo dovolí ke slabšímu partnerovi. Slova, vysílaná z Mnichova a z východní bavorské expositury Rakouska k Čechům a Slovákům (po jejich osamostatnění), by byla ještě v 19. století důvodem k vyhlášení války.
Německo se v poslední době předvedlo velkohubými protiamerickými prohlášeními ve spojení s neschopností vyřešit svůj pomalý ale jistý ekonomický propad. To v kombinaci s německými hlasy tvrdícími, že Churchill je válečný zločinec, ukazuje na nový tón a na otevřené vyslovování myšlenek spojovaných s nacismem, které byly doposud v Německu tabu. Návrhy, aby z Reichstagu byly odstraněny nápisy vítězných sovětských vojáků, a jejich nahrazení "německými symboly, jen utvrdilo mnoho států Evropy v tom, že Německo se vydává na novou a pro něj i ostatní nebezpečnou cestu. Z poddemokratické fasády začal vykukovat starý německý nacionalismus.

Zdá se, že posledním hřebíčkem do rakve mlčenlivosti některých států v rámci politické korektnosti bylo společné vystoupení Francie a Německa k výročí sjednocování Evropy. Zde oba státy svými prohlášeními samy sebe jmenovaly za vůdce Evropy. Navíc z praktického hlediska naprosto nesmyslně, protože jejich celosvětově známý antagonismus je stále silnější než touha rozdělit si moc. Fanfaronské a ničím nepodložené přesvědčení Francie o vlastní kulturní a politické výjimečnosti, spojené s přezíravým pohledem vůči ostatním národům Evropy, bylo například i pro Španěly a Italy již dlouhou dobu těžko stravitelné. A státy východní Evropy rozhodně nemíní fungovat pro potěšení francouzských intelektuálů jako laboratoř zastydlých trockisticko-maoisticko-levicových ideálů.
Slovní tirády o vytvoření Francněmecka doprovázel hlasitý a nesmyslný antiamerikanismus a urážlivě přezíravý postoj vůči "zbytku Evropy" jako k někomu, na kom vlastně nezáleží. Z toho nutně vzniklo u mnoha evropských států přesvědčení, že pod vedením antiamerického Francněmecka cesta k budoucnosti nevede. Pod takovýmto vůdcovstvím by rozhodně nikdo jiný nechtěl žít.
Zvláště, pokud tato nová "osa" nepředkládá žádný skutečný pozitivní program. Pouze se negativně vymezuje k čemukoliv přicházejícímu z USA. Bez ohledu, co to je. Pro mnoho evropských států je podezřelé, že Francněmecko chce politicky bojovat právě proti USA. Jsou to ony, které ve dvacátém století dvakrát zachránily Evropu před pádem do barbarství pod německým panstvím a podílely se hlavní měrou na rozpadu SSSR. Postkomunistické státy jsou si vědomy, že jedině USA, za netečného přehlížení Evropské Unie a mnohdy proti jejich mínění, dokázaly nakonec SSSR porazit. A tak střední a východní Evropě pomohly přinést svobodu. Německo a Francie si naopak léta pěstovaly své "zvláštní vztahy" k SSSR a na národy za železnou oponou přes všechna sladká slova kašlaly.
Toto (i když nejen toto) způsobilo, že pod praporem Anglie se 8 států Evropy postavilo za USA. Za toho, kdo jediný podle jejich názoru dokázal a dokáže uchránit Evropu od diktatury. Anglie nezapomněla na své padlé a Cowentry, Itálie na dobu, kdy ji dusil Duce, Španělé dodnes oplakávají svůj milion mrtvých a vědí, že bez svobody by byli stále jen zaostalou zemí. A fanatické muslimy mají jen kousek za vodou. Dánsko a státy střední a východní Evropy nezapomněly nikdy na okupační německé hordy a na jejich oběti. Národy i vlády střední a východní Evropy jsou přesvědčeny, že právě nacismus byl tím prvkem, který uvedl do pohybu události, kvůli nimž se státy střední a východní Evropy dostaly na 50 let do spárů bolševiků. Bez německého nacismu a nacionalismu by se bolševik nikdy těchto zemí nezmocnil. A tak či onak ten, kdo je osvobodil nejprve od nacistů a pak komunistů, byly konec konců vždy USA.
Zapomněli-li na to a nebo to dokonce popírají Němci, je to jejich chyba. A celoevropský problém. I proto "nová Evropa" promluvila. Vývoj v EU a Evropě vůbec teď v mnohém záleží na Francii a Německu. Doba jejich evropské hegemonie je už pryč. Jde jen o to, aby si to ony státy uvědomily. Ovšem podle stylu a intenzity hrubých nadávek v jejich novinách, na adresu těch, kteří si dovolili mít svůj názor, bude cesta k vzájemnému pochopení dlouhá. Může to zkomplikovat i cestu nových států do EU. Nemůže však už zabránit skutečnosti, že na obzoru zahřmělo. Objevila se nová síla a nový vítr.
Co bude dál, není teď jasné. Můžeme se dočkat blahodárného deště a nebo vichřice. Stará, často zpohodlněná, vypasená a netečná Západní Evropa, 50 let ukrytá za železnou oponou, zmizela v nenávratnu. A novou Evropu, dnes reprezentovanou oněmi osmi státy, však už nikdo nemá sílu zastavit.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: