4.2. PRAŽSKÝ CHODEC: Žebrák a klasik - pražské figurky ještě žijí!
JITA SplítkováStál na rohu sámošky v historickém centru Prahy. Ničím se neodlišoval od jiných žebráků - rozčepýřené dlouhé vlasy, vousy, víc jak ošuntělý kabát.
Nehrál na hudební nástroj, nic nepředváděl ani se vehementně nedomáhal almužny, ale přesto kolem něj byla skupinka turistů, kteří tiše stáli a poslouchali ho.
Jak jsem přicházela blíž, mohla jsem zaslechnout staříkovu deklamaci nějaké básně. Našpicovala jsem uši. Zvláštní, přednášel v Angličtině...
"Copak to je?" zeptala jsem se vedlestojící.
"Sonety od Shakespeara," sykla a poslouchala dál.
Když dopřednášel, stihl několik mladých Američanů poučit že Jindřich VIII. měl šest žen, opravdu ne osm a trochu se rozpovídal o té historické době, pak vystřihl ještě jeden sonet v češtině, vybral nějaké peníze a odešel.
Dívali se za ním užasle nejen oni američtí studenti i já a ještě několik dalších náhodně přihlížejících.
"Tady, ale mají chytré lidi," poznamenala s uznáním starší, zřejmě rovněž americká dáma, ke svému manželovi a oba dva odcházeli s vědomím, že v Praze i houmeles recituje klasiky v originále.
Dodnes přemýšlím, kdo asi byl ten špinavý a zanedbaný člověk s takovými znalostmi? Už jsem ho nikdy nepotkala, abych se ho zeptala... Třeba to byl nějaký podivínský profesor angličtiny, který si z rozmaru občas navlíkne hadry a vyrazí do ulic, aby mátl americké dámy a studenty a báječně se tím baví. Možná si tak přivydělává? Nebo to býval angličtinář a prostě takhle skončil, přeci krále Leara také dcery vyhnaly...
Včera jsem potkala jiného zvláštního bezdomovce, vzhledem k tomu, že na sobě měl několik zimních bund, vypadal jak koblížek s nohama. Na zádech nesl velkou krosnu, zřejmě si všiml mého pohledu. Usmál se a poznamenal: "Omnia mea mecum porto...," a šel dál.
No, narozdíl od Biase, který jako první toto konstatoval a věcmi myslel jen své myšlenky, si toho táhnul s sebou dost. Kdo asi byl? Pro změnu učitel Latiny? Těžko. Jenže kdo ví?
Podivný pražský svět, podivný svými lidmi a jejich osudy. Naštěstí pro nás Pražáky, pořád ještě podivuhodně zvláštní a tajemný...
|