Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 5.2.2003
Svátek má Dobromila




  Výběr z vydání
 >ŚACHY: Šachové drama v New Yorku zatím 2:2
 >SVĚT: Podporujte svého šerifa!
 >MROŽOVINY: Spáry amerického orla I
 >VOLBA PREZIDENTA: Vím o vhodné osobě!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Teče v Praze Vltava?
 >PSÍ PŘÍHODY: Svítá dříve, dříve chodíme ven
 >GLOSA: Máme se bát islámu a jeho vyznavačů?
 >POLITIKA: Kdo s kým, o čem a pro koho?
 >NÁZOR: Pandořina skříňka přímé volby prezidenta.
 >NÁZOR: Kdy začnou už konečně vládnout?
 >NÁZOR: Přímou volbu prezidenta? Ne, děkuji
 >ŚACHY: Počítače v šachu - Quo Vadis?
 >GLOSA: -Evropa- k sovětskému stylu?
 >EKONOMIKA: Koruna k euru posílí
 >KATASTROFA: Columbia - nejasnosti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
5.2. POLITIKA: Kdo s kým, o čem a pro koho?
Václav Vlk

Osm států Evropy dalo zaznít svůj hlas. Jejich hlasité proamerické "ano" zaznělo , jako první příznak změn, které se za hradbami uměle vytvořeného bruselského "bezoblačného počasí" vynořily. Evropa je od toho dne, kdy jejích 8 představitelů postavilo za Američany v jejich stanovisku k válce v Iráku , jiná . Protože proamerické "ano" bylo a je zároveň i protiněmeckým a protifrancouzským "ne".

Evropa se od pádu železné Evropy proměnila. Faktickým návratem střední a východní Evropy do evropských struktur a politiky se změnila dlouhá léta uměle zakonzervovaná "rovnováha " Evropy(která úspěšně předstírala, že Západní kousek Evropy je Evropa celá).

K změně přispělo mnoho různých událostí. Jedněmi z hlavních je však vliv sjednocení Německa a růst jeho sebevědomí a na druhé straně růste vlivu "nových " zemí v NATU a EU a také upadající (a nepřiznaný) vliv a síla Francie.

Oba tyto velké evropské státy se potýkají v posledních letech s problémy nejen vnitropolitickými, ale i s nezvládnutím vlastní nové úlohy v evropské politice. Německo a Francie se z motoru Evropy staly jejich faktickou brzdou. Francie svou svéhlavostí a trváním na své výjimečnosti a velmocenském postavení, což oboje už dávno není pravda. Francouzská neschopnost pochopit že postkomunistické státy netouží po žádném "socialismu s lidskou tváří" který by pro potěšení bývalých francouzským osmašedesátníků pěstovaly doma je neuvěřitelná. Také neschopnost postavit se čelem vlastním problémům, například s emigranty, ale i rozšířený antisemitismus propůjčují Francii vzhled stárnoucí a zchudlé salonně levicové dámy, s ošoupanými rukávy, mírně páchnoucí naftalinem , která se stále domnívá, že svět se bude točit tak, jak ona kývne.

Sjednocené Německo přestavuje jiný problém. Od doby sjednocení se musí potýkat se skrytým, ale hluboce zakořeněným přesvědčením mnoha těch, kteří mají Německo tak rádi, že by byli nejraději, kdyby byla Německa dvě. Zkušebním kamenem nové tváře Německa pak se ukázal vztah k právě znovu osvobozenému Československu a trpěný a tolerovaný pokus pohrobků staronacistů po vyřízení si starých účtů. Vztah k Čechům byl vždy lakmusovým papírkem vztahu Německa k jeho sousedům a Evropě vůbec.

V této otázce Německo naprosto zklamalo. Nepochopilo, že všichni ti i jejich potomci, kteří měli co do činění s Němci za dvou světových válek, stále nezapomněli.

Proto téměř okamžitý neomalený propagandistický útok nacionalistických a pravicových sil Německa na Československo, po tom, co právě ono, bezvýhradně souhlasilo se sjednocením Německa, byl v Evropě mnohými vnímán velice negativně. Všechny bývalé oběti německé rozpínavosti pečlivě sledovaly, co si silné Německo dovolí ke slabšímu partnerovi .

Německo se v poslední době navíc předvedlo velkohubými protiamerickými prohlášeními ve spojení s neschopností vyřešit svůj pomalý ale jistý ekonomický propad. To v kombinaci s německými hlasy tvrdícími, že Churchill je válečný zločinec, ukazuje na nový tón, který byl doposud v Německu tabu. Návrhy, aby z Reichstagu byly odstraněny nápisy vítězných sovětských vojáků, a jejich nahrazení "německými symboly", jen utvrdilo mnoho států Evropy v tom, že část Německa se vydává na novou a nebezpečnou cestu.

Posledním hřebíčkem do rakve mlčenlivosti některých států v rámci politické korektnosti bylo společné vystoupení Francie a Německa k výročí sjednocování Evropy. Zde oba státy svými prohlášeními samy sebe jmenovaly za vůdce Evropy. Navíc, z praktického hlediska naprosto nesmyslně, protože jejich celosvětově známý antagonismus je stále silnější než touha rozdělit si moc.

Slovní tirády o vytvoření Francněmecka doprovázel hlasitý a nesmyslný antiamerikanismus a urážlivě přezíravý postoj vůči "zbytku Evropy". Jako k někomu, na kom vlastně nezáleží.

Z toho nutně vzniklo u mnoha evropských států přesvědčení, že pod vedením antiamerického Francněmecka cesta k budoucnosti nevede. Zvláště, pokud tato nová "osa" nepředkládá žádný skutečný pozitivní program. Pouze negativně vymezuje k čemukoliv přicházejícímu z USA. Pro mnoho evropských států je podezřelé, že Francněmecko chce politicky bojovat právě proti USA. Těm , které ve dvacátém století dvakrát zachránily Evropu před pádem do barbarství pod nacistickým panstvím a bolševizací. Postkomunistické státy jsou si vědomy, že jedině USA, za netečného přehlížení Evropské Unie, a mnohdy proti jejich mínění, dokázaly nakonec SSSR porazit.

Toto, i když nejen toto, způsobilo, že pod praporem Anglie se 8 států Evropy postavilo za USA. Národy i vlády střední a východní Evropy jsou přesvědčeny, že bez německého nacismu by se bolševik nikdy těchto zemí nezmocnil. A že tak či onak, ten kdo je osvobodil nejprve od nacistů a pak komunistů byli konec konců vždy USA.

Zapomněli-li na to a nebo to dokonce popírají hlasitě někteří Němci, je to jejich chyba. Ale celoevropský problém .I proto "nová Evropa" promluvila. Vývoj v EU a Evropě vůbec teď v mnohém záleží na Francii a Německu. Doba jejich evropské hegemonie je už pryč. Jde jen o to, aby si to ona státy uvědomily. Ovšem podle stylu a intenzity hrubých nadávek v jejich novinách, na adresu těch, kteří si dovolili mít svůj názor, bude cesta k vzájemnému pochopení dlouhá. Může to zkomplikovat i cestu nových států do EU. Nemůže však už zabránit skutečnosti, že se objevila nová politická síla.

Co bude dál, není teď jasné. Ale novou Evropu, dnes representovanou oněmi osmi státy , však už nikdo nemá sílu zastavit. Dne se hraje o to, kdo s kým, o čem a pro koho.

Václav Vlk st.-publicista




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: