Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 8.2.2003
Svátek má Milada




  Výběr z vydání
 >ILAN RAMON: Deník bombardování Bagdádu
 >POSTŘEH: O usínání
 >POLITIKA: Je třeba změnit pravidla volby prezidenta republiky Parlamentem
 >GLOSA: Klausův odboj
 >NÁZOR: Malé české Watergate, aneb anatomie jedné kauzy
 >GLOSA: Jsem rád, dokonce moc rád, že jsme rozdělili se Slovenskem.
 >Zpráva o hladomoru - od deseti k pěti
 >VOLBA: Prezident? Nic jednoduššího!
 >ZDRAVÍ: Sexuální dysfunkce v dnešním světě
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (6)
 >KOSMONAUTIKA: Co s rizikovým a zbytečně pompézním raketoplánem? (dokončení)
 >POLITIKA: Přímá volba prezidenta v tomto čase je nesmysl.
 >POLITIKA: Fauly Uhla a Bělohradského
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Společenské zmatení
 >PSÍ PŘÍHODY: Šikovné to psisko, ví si rady

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
8.2. Zpráva o hladomoru - od deseti k pěti
www.infoservis.net

Dramatická situace v oblasti zajištění výživy obyvatelstva, ve které se v minulém roce nacházely mnohé africké země, přetrvává i počátkem roku 2003. Podle údajů Světového potravinového programu (WFP) hrozí akutní nedostatek potravin přibližně 38 milionům Afričanů, a to především ve třech regionech – v Africkém rohu, západním Sahelu a v jižní Africe.

Překonání smutného rekordu

V oblasti Afrického rohu čelí mimořádně vážným problémům Etiopie, kde jarní deště zdaleka nedosáhly průměru a hlavní letní deště přišly opožděně a netrvaly dostatečně dlouho. Nejvíce postiženy byly níže položené oblasti, ale o 20- 30% byla oproti průměru nižší i sklizeň v hlavních oblastech produkce obilovin. V katastrofální situaci se nacházejí také pastevecké společnosti východní Etiopie, kde sucho způsobilo nedostatek pastvin a stavy dobytka tak prudce klesají. Obyvatelstvo se v tíživé situaci zbavuje majetku a migruje do měst. V některých oblastech musejí lidé chodit pro vodu až 10 km. Podle WFP bude v roce 2003 nutně potřebovat potravinovou pomoc 11- 14 milionů Etiopijců, což představuje přibližně pětinu obyvatelstva. Varování premiéra Melese Zenawiho, že hladomor může svým rozsahem překonat katastrofální rok 1984, se tak potvrzuje.

I sousední Eritrea čelí nejhorší neúrodě od nezávislosti v důsledku výrazného nedostatku srážek od října 2001. Situaci zkomplikovala eritrejsko- etiopská pohraniční válka, odvody do armády, stejně jako přesuny obyvatelstva, negativně ovlivnily průběh zemědělských prací a zaminování rozsáhlých oblastí omezilo plochu využitelné zemědělské půdy. Úroda tak pokrývá pouze 15 % eritrejských potřeb a jeden a půl milionu Eritrejců (tedy přibližně polovina obyvatelstva) hladoví. Také v Súdánu byly negativní důsledky tříletého sucha v oblasti Rudého moře, Dárfúru a Kordofánu dále prohloubeny pokračujícím ozbrojeným konfliktem mezi vládou a Osvobozeneckým hnutím súdánského lidu (SPLM respektive SPLA) Johna Garanga. Na potravinové pomoci je tak v Súdánu závislých 2, 9 milionu obyvatel.

V oblasti západní Afriky jsou nedostatkem potravin postiženy mnohé země sahelského pásu, zvláště pak Mauretánie, kde byla špatná sklizeň v roce 2001 zopakována v roce 2002 a kde je tak riziku hladovění vystaveno přes 400 000 obyvatel. Aktuálně musí problémy potravinového zabezpečení řešit také Mali, Senegal, Gambie a Kapverdy. I v západní Africe je však vedle klimatických podmínek závažným faktorem zhoršujícím zajištění výživy obyvatelstva ozbrojený konflikt. Jakkoli se situace v Sierra Leone v posledním období stabilizovala, nachází se nadále mnoho sierraleonských uprchlíků v nepříznivých podmínkách v táborech v Guineji. Také konflikt v Libérii, který s nízkou intenzitou pokračuje, stejně jako od září trvající konflikt mezi vládou a povstalci na Pobřeží slonoviny, přivádí bezpečí hledající obyvatelstvo do nezáviděníhodné pozice uprchlíků.

Jedovaté kořínky a nezralá kukuřice

Hladomorem zasaženým regionem je však také jižní Afrika. Malawi trpí nedostatkem potravin od konce roku 2001, přičemž krátce před tím se za nevyjasněných okolností zbavilo svých státních potravinových rezerv. Poslední sklizeň kukuřice byla ještě o 10 % nižší nežli již tak špatná sklizeň předchozí a obyvatelstvo se uchyluje ke zcela krajním řešením, jako je konzumace často jedovatých kořínků. Nedostatečné srážky byly příčinou toho, že sklizeň v Zambii v posledních dvou letech zdaleka nepokrývá potřeby obyvatelstva. Téměř tři miliony obyvatel Zambie trpí hlady a lidé za této situace sklízejí i zcela nezralou kukuřici. Distribuci potravinové pomoci zkomplikoval fakt, že obsahovala geneticky modifikované produkty, s jejichž dovozem zambijská vláda nesouhlasila.

Hladomorem je postiženo i téměř sedm milionů obyvatel sousedního Zimbabwe, které v minulosti tradičně patřilo mezi vývozce potravin. Zde se k dopadům nejhoršího sucha za posledních dvacet let přiřadily i následky narušení komerčního zemědělství (za normální situace produkujícího až pětkrát více potravin než drobní zemědělci) pozemkovou reformou. Statisíce obyvatel jižní Afriky hladoví také v Mosambiku, Lesothu a Svazijsku. Angola se nadále v oblasti potravinového zabezpečení potýká s následky dlouholeté občanské války, která rozvrátila rozsáhlé venkovské oblasti. Na potravinové pomoci je v Angole závislých 1, 8 milionů obyvatel, většinou vracejících se uprchlíků a bývalých bojovníků povstaleckého hnutí UNITA a jejich rodin.

Jak hladomoru předejít?

Z výše uvedených příkladů zřetelně vyplývá, že je příčiny hladomorů obecně rozlišit na dvojí – klimatické a sociálně-politické. Z dlouhodobého hlediska lze ovšem mezi lidmi ovlivnitelné příčiny zařadit i samu reakci dárců potravinové pomoci, kteří až nyní reflektují negativní dopady, které má poskytování potravinové pomoci na rozvoj zemědělství a venkova jako celku.

Aby potravinová pomoc nevedla ke snižování motivace zemědělců, musí být vysoce selektivní, zaměřená na nejzranitelnější skupiny obyvatel, a hlavně by neměla být poskytována po dobu delší než nezbytnou. Z dlouhodobé perspektivy je zapotřebí koncentrovat maximum zdrojů na rozvoj afrického zemědělství, aby bylo schopné překonat krátkodobou nepřízeň počasí. Významným příspěvkem k nahrazování nepříliš efektivního samozásobitelského zemědělství, které provozuje většina afrických rolníků, zemědělstvím komerčním by bylo otevření evropských a severoamerických trhů pro africké zemědělské produkty a zvýšení cen zemědělských komodit odbouráním vysokých dotací, které EU a USA svým zemědělcům poskytují.

Účinným nástrojem k rozvoji komerčního zemědělství v Africe mohou být též programy poskytování zvýhodněných úvěrů. Vážným problémem bránícím komercionalizaci zemědělství je nedostatečné zajištění pozemkové držby, pokud totiž zemědělec nemá jistotu vlastnictví půdy, kterou užívá, tak neinvestuje prostředky do zvyšování produktivity svého hospodářství (například zaváděním zavlažovacích systémů). Jakkoli je v mnoha afrických zemích teoreticky možné, aby stát uznal pozemkovou držbu, jedná se většinou o procesy natolik komplikované a nákladné, že jsou pro běžného zemědělce nedostupné.

V případech, kde dochází k uvolňování tradičních pravidel omezujících prodej a nákup půdy, proto musí namísto státu nastoupit instituty neformální. Formy záznamu pozemkové držby se přitom mohou výrazně lišit – od vágních smluv mezi kupcem a prodejcem nebo rukou psaných zápisů stvrzovaných tradičními autoritami po strojopisné dokumenty předkládané místní administrativě k potvrzení podpisem nebo razítkem. Zde je ovšem zapotřebí zdůraznit, že stát svoji roli při garanci pozemkové držby většinou neplní a státní registry nemovitého majetku na venkově nejsou vedeny.

Z dlouhodobého hlediska je zapotřebí klást důraz na postupný a organický vývoj afrického venkova, z krátkodobého hlediska je však pomoc milionům hladovějících naprosto zásadním imperativem.

Petr Jelínek

Více k tématu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: