Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 6.2.2003
Svátek má Vanda




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Některé aspekty pilotovaných letů do vesmíru
 >KOSMONAUTIKA: Co s rizikovým a zbytečně pompézním raketoplánem? (1. díl)
 >VOLBA PREZIDENTA: Vládní koalice ignoruje veřejné mínění i přání vlastních voličů
 >POLITIKA: Prezidentská šaráda
 >POLITIKA: Reforma veřejných financí? Zapomeňte!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem bral benzín
 >PSÍ PŘÍHODY: Vždy ve střehu
 >ESEJ: Historie se opakuje?
 >MÉDIA: Literární tunel
 >SPOLEČNOST: Škromachova segregace
 >KOMENTÁŘ: Přímá volba
 >PODVOD: Trik s platební kartou
 >REAKCE: Mají tramvajáci proč stávkovat?
 >MAHÁBHÁRATA: Kterak princ spadl do bazénu
 >POSTŘEH: O plastech

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
6.2. ESEJ: Historie se opakuje?
Jiří Jonáš

Těm, kteří pečlivě sledují diskuse týkající se americké hospodářské politiky a boje proti terorismu, včetně případné války s Irákem, se může zdát, že historie se opakuje. S novými herci, v nové globální politické situaci, ale s pozoruhodně stejnými problémy. Počátek roku 2003 přinesl zintenzivnění diskusí na obě témata. Po tragických událostech 11. září byla sice pozornost americké veřejnosti i politiků zaměřena především na otázky boje proti terorismu a následně rostoucí pravděpodobnosti konfliktu v Iráku. S tím, jak ovšem zůstávala výkonnost americké ekonomiky za (poměrně vysokými) očekáváními, americká veřejnost začala věnovat ekonomickým otázkám stále větší pozornost. Prezident Bush si byl vědom, že v takové situaci je z politického hlediska mnohem horší nedělat nic než dělat něco, co bude kritizováno úzkou skupinou ekonomů a novinářů jako chybná či dokonce nezodpovědná politika. Proto předložil počátkem ledna prezident Bush program daňových škrtů a dalších rozpočtových opatření, s cílem podpořit ochabující růst americké ekonomiky a zaměstnanost.

Bushův program se setkal okamžitě se silnou kritikou. Jedni kritizují daňové škrty jako "dar" bohatým na úkor chudých, jiní zase varují, že rostoucí výdaje na obranu a bezpečnost, spolu s daňovými škrty, povedou k značnému růstu rozpočtových schodků a veřejného dluhu, s negativními dopady na ekonomiku.

Zatímco doma je Bush podroben kritice kvůli své hospodářské politice, v zahraničí se zase setkává se silným odporem jeho politika vůči Iráku. V posledních dnech jsme byli svědky eskalace napětí mezi Spojenými státy na jedné straně a Francií a Německem na straně druhé. Bush je obviňován, že směřuje k vojenskému konfliktu s Irákem bez dostatečných důkazů o tom, že vojenský zásah je jediným možným řešením Iráckého problému. Bushovi kritikové argumentují, že je potřeba s Irákem nadále jednat, poskytnout inspektorům OSN více času, a tlačit Sadáma Husseina k odzbrojení pomocí diplomatického spíše než vojenského tlaku.

U těch, kteří si pamatují období po nástupu Ronalda Reagana do úřadu prezidenta Spojených států v roce 1980, musí dnešní události vyvolávat pocit déjà vu. To už tady jednou bylo.

Prezident Reagan převzal Spojené státy ve velmi obtížné situaci, jak politické, tak ekonomické. Předchozí období vlády Jimmyho Cartera bylo charakterizováno výrazným poklesem prestiže Spojených států ve světě, zatímco ekonomika byla sužována rychle rostoucí inflací, vysokou nezaměstnaností a nízkým růstem. Carter, podobně jako jeho předchůdci sledoval politiku tzv. "mírové koexistence" dvou velmocí, USA a SSSR. Základní problém s touto politikou spočíval v tom, že SSSR nesledoval strategii mírové koexistence, ale strategii zničení kapitalismu a světového vítězství socialismu. Carter a celá řada amerických a evropských politiků však žila dlouhou dobu v iluzi, že zintenzivňování politických a hospodářských styků se SSSR povede k upevnění mírového soužití. Carter sice částečně prokoukl pravou podstatu sovětského režimu v roce 1979 při invazi SSSR do Afghánistánu, ale to se již jeho politická kariéra schylovala ke konci. Reagan vyhrál volby s jasným programem, že je třeba obnovit prestiž a váhu Spojených států ve světě.

Pro sovětské politiky bylo zvolení Reagana americkým prezidentem šok. Reagan přinesl základní změnu americké politiky. Na rozdíl od svých předchůdců neměl žádné iluze, že s komunistickým režimem lze mírově koexistovat. Zkušenosti politiky détente 60. a 70. let ho v tomto přesvědčení pouze utvrdily. Politické ústupky brali sovětští politici jako známku slabosti Ameriky a jako signál, že si mohou dovolit více, jak ukázaly události v Afghánistánu, Angole, Nicaragui a jinde. Hospodářské styky sloužily sovětům především k získávání moderní technologie a devizových příjmů s cílem zvyšovat technickou vyspělost armády. Reagan učinil podobně politice konec. Jeho hlavním politickým krédem bylo, že komunismus je ve své bytostné podstatě zlý režim, se kterým nelze mírově koexistovat, ale proti kterému je nutné bojovat.

Jedním z prvních Reaganových opatření po nástupu do úřadu bylo výrazné zvýšení vojenských výdajů, které byly za Carterovy vlády postupně omezovány. Sovětský svaz se snažil odpovědět stejně, ale Reagan byl pevně přesvědčen o mnohem větší ekonomické síle americké ekonomiky založené na volném trhu v porovnání s centrálně regulovanou sovětskou ekonomikou. Stejně tak byl přesvědčen, že sovětská ekonomika se pod tíhou snahy udržet vojenskou paritu se Spojenými státy zhroutí. Reaganova vláda rovněž přistoupila k omezování hospodářského styku se Sovětským svazem, především pokud jde o vývoz vyspělé technologie a poskytování dotovaných úvěrů. Po vyhlášení stanného práva v roce 1981 byly hospodářské sankce uvaleny také na Polsko.

Nová americká politika prezidenta Reagana vyvolala vlnu negativních reakcí, a to nejen v Kremlu. Řada západoevropských politiků se stavěla k Reaganově politice velmi odmítavě, podobně jako západoevropská veřejnost. Tento odpor se projevil velmi intenzivně v souvislosti s rozmisťováním raket středního doletu v západní Evropě, a po vyhlášení Reaganova programu tzv. "hvězdných válek", neboli vytvoření obranného štítu proti napadení jadernými raketami. Odpor západoevropské veřejnosti byl do značné míry motivován opravdovými obavami z jaderného konfliktu, a komunistická propaganda si byla dobře vědoma, že tyto obavy a protesty veřejnosti může použít jako účinnou zbraň proti Reaganovi.Otevření komunistických archívů ukázalo, že Kreml a jeho spojenci podporovali intenzivně různá mírová hnutí v západní Evropě a Spojených státech (do mírového hnutí byla zapojena také Reaganova dcera). Vedle obav před terorem však podporovali i teror samotný, jak ukazují dokumenty o výcviku teroristů v táboře východoněmecké tajné policie nedaleko u Berlína. Reagan byl však hluboce přesvědčen o morální správnosti svého tvrdého přístupu ke komunistickému zlu, a toto přesvědčení mu dodávalo sílu i v takových situacích, kdy o její správnosti pochybovali jeho nejbližší spolupracovníci, a kdy se proti němu stavěla i jeho vlastní dcera.

A jeho politika přinášela postupně úspěchy. Sovětská ekonomika začala brzy pociťovat tíhu snahy udržet se Spojenými státy krok v oblasti výdajů na zbrojení. Konflikt v Afghánistánu se prodražoval a americká vojenská pomoc odpůrcům sovětské okupace oddalovala vidinu definitivního vítězství. Po rozmachu v 60. a 70. letech začal ústup komunismu. Kreml nebyl již schopen poskytovat vydatnou "revoluční bratrskou pomoc", a ostrůvky revoluce se postupně hroutily. Deset let po nástupu Reagana do úřadu prezidenta se zhroutil celý komunistický blok.

Mnozí tzv. "rozvážní", "přemýšliví" či "kompromis hledající" politici předpovídali, že Reaganova politika nekompromisního postoje ke komunistickým režimům povede ke světové válce a k jaderné katastrofě. Výsledek však byl zcela opačný. Tato politika přispěla rozhodující měrou k pádu totalitních režimů, k osvobození milionů lidí a odstranila největší hrozbu světového míru od doby fašismu.

Americký spisovatel Peter Schweitzer v knize "Reaganovy války" klade otázku, jak je možné, že Ronald Reagan, průměrný student z průměrné univerzity, předpověděl správně něco, co nepředpověděli nejvzdělanější absolventi nejprestižnějších univerzit, totiž že Sovětský svaz skončí na smetišti dějin. Reagan na tuto otázku odpověděl sám. Podle něj nespočívá vysvětlení v jeho vyšší inteligenci a předvídavosti, ale v odvaze říci nahlas, co každý stejně věděl, ale bál se vyslovit. Tato epizoda podle Schweitzera ilustruje, jak důležitá je u politika osobní odvaha podložená vědomím morální správnosti jednání, schopnost formulovat jasnou vizi a k jejímu naplnění pak napnout veškerou energii a síly. Tyto Reaganovy vlastnosti vysoce oceňovali i jeho političtí protivníci v Kremlu.

Podobně jako se nenaplnily černé předpovědi politických a vojenských důsledků Reaganovy politiky, nenaplnily se ani předpovědi o katastrofických důsledcích jeho hospodářské politiky. V roce 1988 publikoval přední americký ekonom Benjamin Friedman knihu se sugestivním názvem "Den zúčtováni" s podtitulkem "důsledky Reaganovy hospodářské politiky". Friedman argumentoval, že hospodářská politika praktikovaná za Reaganovy vlády znamenala zásadní rozchod se základním morálním principem, podle kterého se současné generace nemají zadlužovat na úkor generací budoucích. Friedman poukazoval na rostoucí rozpočtový schodek, ke kterému přispělo mimo jiné zmiňované zvýšení vojenských výdajů, kritizoval rostoucí zadlužování Spojených států v zahraničí, a předpovídal, že tato politika povede k postupnému úpadku americké ekonomiky a ke státě prestiže a postavení Spojených států ve světě.

Jak odlišná byla skutečnost of Friedmanových temných prognóz, které byly v 80. letech sdíleny řadou ekonomů. 80. léta naopak předznamenala ekonomický a politický vzestup Spojených států v 90. letech. Odchod komunistických režimů na smetiště dějin umožnil následně omezit výdaje na zbrojení a přesměrovat je na produktivnější aktivity. Osvobození řady zemí od komunistického jha vedlo k vytvoření nových příležitostí pro vzájemně výhodné obchodování, a světový obchod zaznamenal v 90. letech velmi rychlý rozmach. Namísto ke zhroucení amerických veřejných financí a k finanční krizi predikované tak neochvějně B. Friedmanem dosáhly Spojené státy s pomocí rychlého růstu v 90. let nejprve vyrovnaný a posléze přebytkový rozpočet a nejdelší období hospodářské expanze ve své historii. Friedmanův "Den zúčtování" se nedostavil.

Ale zpět k dnešku. Podobně jako počátkem 80. let, také dnešní americký prezident škrtá daně a zvyšuje zároveň výdaje na obranu, a řada ekonomů, komentátorů a politiků vyjadřuje obavy před nekontrolovatelným růstem rozpočtových schodků a jejich negativním dopadem na americkou ekonomiku. Stejně tak je kritizována americká zahraniční politika, která údajně povede k izolaci Spojených států, k poškození jejich prestiže ve světě a k oslabení vlivu na světové dějství. Americký prezident je opět v Evropě (nutno dodat především západní) vítán protestními demonstracemi, a západoevropští politici jakoby se předháněli v tom, kdo si na svého "většího bráchu" nejvíce dovolí.

Stejně tak jako byly nevyhnutelné v 80. letech, podobné protesty a reakce jsou nevyhnutelné i dnes. Základní problémy dnešního světa nemají jasná řešení, rozumní lidé se mohou zásadně lišit v názorech na to, jak postupovat, a mnozí z těch, kteří protestují proti vojenské politice Spojených států mají opravdové obavy z vojenského konfliktu či teroristických útoků. Před čtvrt stoletím se rozcházely názory na to, jak jednat s komunistickými režimy, dnes se rozcházejí názory na to, jak se stavět k hrozbě představované Irákem a podobnými režimy.

Historie několika desítek let komunistického experimentu však zanechala dnešním generacím nesmírně cenné poučení, jak s totalitními režimy jednat. V konečném důsledku na ně platí pouze hrozba silou, nikoli snaha o usmiřování či o mírovou koexistenci. Takovýto přístup může sice v krátkém období odložit případný vojenský konflikt, jeho protagonisté se mohou na přechodnou dobu oddávat pocitu, že přispěli k zachování míru a že zamezili válečným hrůzám. Ale jen přechodně, protože totalitní režimy a hrozba, kterou představují pro okolní svět nezmizí, a dříve či později opět bude stát civilizovaný svět před otázkou, co s nimi.

Prezident Reagan byl přesvědčen o tom, že komunistické režimy představují morální zlo a hrozbu, proti které je nutné bojovat. Podobné přesvědčení sdílí dnes prezident Bush o iráckém režimu. Hloubka jeho přesvědčení vysvětluje, proč je ochoten v nejkrajnějším případě skoncovat s iráckým režimem bez posvěcení Rady bezpečnosti OSN, a proč je ochoten zaplatit za to nejen cenu v podobě ochlazení vztahů s některými evropskými zeměmi, ale především cenu v podobě životů svých občanů. Pro politika je rozhodnutí poslat své spoluobčany do války patrně nejobtížnější rozhodnutí, před které je kdy postaven.

Historie boje s komunismem ukázala, jak důležitá je osobní odvaha a vůdčí schopnosti, ukotvené v hlubokém morálním přesvědčení o správnosti konečného cíle. A historie rovněž ukázala, že právě v osudových a krizových situacích se plně vyjevují dobré a špatné vlastnosti politických vůdců. Vývoj událostí okolo Iráku nám tuto historickou zkušenost opět potvrzuje.

Jiří Jonáš

Washington, D.C.




Další články tohoto autora:
Jiří Jonáš

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: