Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 6.2.2003
Svátek má Vanda




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Některé aspekty pilotovaných letů do vesmíru
 >KOSMONAUTIKA: Co s rizikovým a zbytečně pompézním raketoplánem? (1. díl)
 >VOLBA PREZIDENTA: Vládní koalice ignoruje veřejné mínění i přání vlastních voličů
 >POLITIKA: Prezidentská šaráda
 >POLITIKA: Reforma veřejných financí? Zapomeňte!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem bral benzín
 >PSÍ PŘÍHODY: Vždy ve střehu
 >ESEJ: Historie se opakuje?
 >MÉDIA: Literární tunel
 >SPOLEČNOST: Škromachova segregace
 >KOMENTÁŘ: Přímá volba
 >PODVOD: Trik s platební kartou
 >REAKCE: Mají tramvajáci proč stávkovat?
 >MAHÁBHÁRATA: Kterak princ spadl do bazénu
 >POSTŘEH: O plastech

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
6.2. ŠAMANOVO DOUPĚ: Některé aspekty pilotovaných letů do vesmíru
Jan Kovanic

Posledně jsem tu psal o kosmonautických katastrofách. Dnes přičiním několik poznámek ke komentářům, které můj článek vyvolal a pár úvah, které se mi do něj nevešly.

Poznámka k destičkám: Byl s nimi problém už při prvním letu Columbie. Tehdy byl jejich stav zkontrolován při přeletu nad jednou pozemní základnou, kde byl raketoplán odspoda vyfotografován. Destičky mají rozměr zhruba 30 cm na 30 cm, ale na fotografiích z pozemního sledovacího dalekohledu byly patrny. Tehdy jen řekli oběma zkušebním pilotům - bacha, může být problém. Naštěstí nebyl. Protože nemohli nic dělat - stejně jako teď. Columbia nesla na orbitu Spacelab, takže byla vybavena na tuto misi - nejspíš s sebou neměli ani autonomní skafandry pro pohyb venku. A tam by asi taky toho moc nepodělali...

Poznámka k možné záchraně na ISS:
Právě, že letěli se Spacelabem, nebyli nuceni dodržet rovinu oběžné dráhy kosmické stanice a mohli využít nižšího sklonu dráhy, který jim při startu vypomohl rotační rychlostí Země na zeměpisné šířce Cap Canaveralu (28,3°). Protože je přitažlivá síla centrální silou, musí být v rovině dráhy těžiště Země. Proto je minimální sklon dráhy dán zeměpisnou šířkou domácího raketodromu. Reálné možnosti raketoplánu (bezpečnost dopadové oblasti, startovní okno k jinému objektu delší než 0 sekund:) umožňují minimální sklon dráhy 35°. Protože na ISS létají i Rusové, musí mít oběžná dráha stanice minimálně takový sklon, jaký dovoluje zeměpisná šířka Bajkonuru - 47,2° (reál ISS činí teď, (Epoch 05 Feb) 51.6°, což je klasický údaj pro starty z Bajkonuru).
Btw: Tato poměrně vysoká zeměpisná šířka způsobuje snížení nosné kapacity ruských nosičů o třetinu (!) oproti konkurenční francouzsko/evropské Kourou v Guayaně (5°) nebo plovoucí platformě u Vánočního ostrova (Kiritimati -2°).
A nejde jen o to, že tu byl jiný sklon - ale bylo i jiné natočení dráhy v prostoru, kdy se neprotínaly ani uzlové body jednotlivých drah - nejlepší by bylo si to nakreslit.
Krom toho - těleso na oběžné dráze Země má mohutný setrvačný moment (rychlost 8 km/s, poloměr otáčení 6378 + nějakých 350 km). Naklonit tenhle setrvačník jde velmi ztěžka - proto jsou tu ta nutná startovací okna, aby stíhací těleso vyletělo co nejpřesněji v rovině dráhy stíhaného tělesa.
Rusové vysílali své Saljuty pokud možno v rovině dráhy předcházejících stanic - pokud byly ještě funkční. Aspoň v jednom případě se podařilo, že to posádka zabalila na jedné své orbitální stanici a přeletěla na jinou, kde pokračovala v práci. Pokud jsou dvě tělesa na stejné oběžné rovině, lze přelet uskutečnit s minimálními nároky na palivo. ISS mohla být vybudována v rovině dráhy Miru, má prakticky stejný sklon - ale nebyla, dráha Miru a ISS je schválně v prostoru pootočená, aby se Američané přestárlého Miru, který na sebe mohl vázat potřebné ruské kapacity, zbavili. Mir tak nemohl sloužit jako horský útulek pro ztroskotané kosmonauty z roviny dráhy ISS.

Ale důležité je, jestli vůbec odborníci z NASA věděli, že mají problém právě s keramickými dlaždicemi! Protože při takovém letu funguje (dejme tomu) deset milionů součástek excelentně a třeba dojde jen k jedinému promile závad - to je v deseti tisíci případech. Většinou však nepůsobí problém. Jen (například) sto závad je tak vážných, že mohou vést k problémům, několik málo až ke katastrofě. Nemusí vést žádná, může vést jediná. U Apolla 13 se zasekla vrtulka, promíchávající tekutý kyslík v kulové nádržce a marně namáhaný elektromotorek vykonal své. Kolik "vrtulek" se za těch 42 roků pilotovaných letů zaseklo, a my se to nedověděli, protože skončily v oblacích plazmy nad Zemí při odhození nepotřebného servisního modulu! NASA i tenkrát "zanedbala incident". Ono se vždy zanedbá spousta incidentů (kdo si kontroluje auto před výjezdem z parkoviště přesně podle předpisu?) a potom se odstraňuje ta jedna závada, která vedla ke katastrofě - k té minulé. Možná i proto jsou ty katastrofy většinou poprvé...

Kolikrát už měly raketoplány problémy s dlaždicemi - a nic se nestalo. Avšak k jednomu drobnému problému se může připojit další. Třeba mírně větší sklon klesání - stále v normě. A navíc mírně vyšší rychlost - stále v normě. Když se k tomu třeba i nečekaně zvýší hustota atmosféry ve velkých výškách při zvýšené činnosti Slunce, pak dojde - v souběhu samostatně neškodných epizod - ke katastrofě. Stejně, jako třeba při automobilové nehodě.

Ještě k ochrannému brzdícímu štítu: Klasické kosmické lodě ho měly až do poslední chvíle chráněné připojeným servisním modulem. Dokonce i Apollo 13 se táhlo s mrtvou vahou nepoužitelného SM ze dvou důvodů - jednak, aby "odspoda" neprochládal velitelský modul a pak taky proto, že nikdo nevěděl, co udělá dlouhodobé působení kosmických podmínek na odhalený štít. Raketoplány mají holý pupík celou dobu letu. Ano, s tím se počítalo - ale střídání extrémních teplot může vyrobit problém z jinak zanedbatelného drobného porušení pevnosti uchycení dlaždic.

Jinak nešťastné dlaždice - novější šatly je už nemají, jsou pokryty celistvou ochrannou vrstvou.

Ještě k té statistice: 2 % neúspěšných letů se smrtelnými katastrofami - to není tak špatné. Je to možná stejná pravděpodobnost, že se stanete právě vy obětí automobilové nehody. V letadlech je to bezpečnější. V kosmických lodích ještě ne. Necitelní plánovači počítají s lidskými ztrátami. Co si však nikdo neuvědomil je, že když při 100 letech raketoplánu dojde k obětem u dvou letů, znamená to snížení stavu flotily čtyř šatlů na polovinu!!! K nebezpečnému, avšak lákavému, povolání letce/kosmonauta či kosmonauta/výzkumníka se stále hlásí desetitisíce kvalitních adeptů. Je z čeho si vybírat. Ale když shoří jediný raketoplán, pak je vážně narušena celá logistika vesmírných letů!

Přesto samozřejmě nejvíc cítíme s pozůstalými a litujeme samotné kosmonauty. Byli to opravdu kvalitní lidé. Překvapilo mne, kolik je mezi nimi i dnes zkušebních pilotů, kteří byli dříve vystaveni mnohem větším rizikům, než je "běžná mise" na oběžné dráze kolem Země. Např. Ilan Ramon byl, jakožto první izraelský kosmonaut také vojenský a zkušební pilot. Účastnil se jomkipurské války v roce 1973. Tehdy šlo izraelskému státu o bytí a nebytí. Muselo létat vše, co mělo křídla a každý, kdo udržel knipl. Ramonovi v té době bylo - podle jeho životopisu - pouhých 18 let!

Stejně jako Ramon, ani ostatní zahynuvší kosmonauti nebyli obětmi - byli to hrdinové. Jistě by každý z nich podepsal tyto věty, které napsal "Gus" Grissom ve svých pamětech před tím, než uhořel v kabině Apolla 1:

"Jestliže zahyneme, ať se s tím lidé smíří. Děláme riskantní povolání. Ať už se s námi stane cokoliv, doufám, že se tím nezdrží projekt. Dobývání vesmíru stojí za to, aby člověk riskoval život."

Ale jejich děti, partneři a rodiče si asi myslí něco jiného.


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: