Viděla jsem na Discovery kanálu film o tom, jak zkoumali, co to udělá se psem, když jeho pánovi nasadí na hlavu barevný plastový kýbl. Mělo to být zkoumání toho, nakolik psi jsou schopni poznat příčinu a následek. Scéna vypadala tak, že pán se pohyboval, vstoje nebo po čtyřech (s kýblem na hlavě samozřejmě nic neviděl) a pes vstoupí do místnosti. Test opakovali s několika různými psy (i rasami, mimo jiné s vlčákem) a výsledek byl vždy stejný: pes začal strašně štěkat, rozčilovat se a viditelně se bál. Znamená to, že pes svého pana nepoznal, pokud měl na hlavě kýbl. Pes se tedy orientuje zrakem, a ne čichem, přestože čich má vynikající a pana by podle čichového záznamu jistě poznal.

To mě utvrdilo v mém pozorování s naším labradorem, protože ten hledá po čuchu až po vyzvání, jinak hledá vždy jen zrakem nebo podle toho, co ví - například se jde podívat tam, kde byl předmět schován při minulém kole hry nebo při více minulých kolech, nebo kam se mu zdálo, že předmět spadl při házení (možná si vzpomenete, před nějakým časem jsem Vám popisovala postup se šálivým hodem míčkem, nevím, jestli jste to vyzkoušel, výsledek by mě docela zajímal).

Tato skutečnost mě dost zarazila, protože bych předpokládala, že si pes přivolá na pomoc při orientaci v problémů svůj nejdokonalejší smysl, ale není tomu tak.

Mimo jiné ještě v tomto pořadu ještě říkali, že vzhledem k této situaci by si děti hrající si se psem nikdy neměly dávat na hlavu něco, co úplně změní jejich vzhled, takže je pes nepozná, protože pak že strachu mohou dítěti i ublížit.

Mám takovou zcela soukromou teorii, že pro psa je svět pachu ekvivalentní našemu optickému vjemů, je to prostě obraz (mapa) prostoru vyplněného pachy, a pokud čmuchá, tak v tomto obraze prostoru vyhledává něco zajímavého stylem podobným, jakým my hledáme třeba v lese hříbky nebo na mapě značky turistických atrakcí.

Takže si, prosím Vás, nedávejte nikdy na hlavu nic takového, co změní Vaší vizáž natolik, že by Vás Bart sežral! To byste nám opravdu chyběl.
Dana Brhelová

Astonovo pozorování:
Přestože mě pisatelka vyzvala, abych to nezkoušel, dopadlo to jako ve filmu Obecná škola, když tam školním rozhlasem varovali děti, aby v mrazu neolizovaly zábradlí.
Okamžitě jsem šel za Bartem, vypudil jsem ho za dveře, narazil jsem si plastikový kýbl na hlavu, postavil se na čtyři a Barta jsem zavolal.
Bart si umí otevřít dveře, otevřel tedy, vešel dovnitř a spatřil mě. Pochopitelně nevím, jak se tvářil, ale neváhal ani zlomek vteřiny, přiběhl ke mně, frňákem mi kýbl shodil (elegantně, na jeden pokus, jako by nedělal od štěněcích let nic jiného, než že mi sundával kýbl z hlavy) a olízl mi obličej.
Ani neštěkl, ani se nebál, prostě - řekl si: pán se chová tak, jak se od něho dá čekat.

Komentáře ke článku

Počet přístupů na stránku: