Někdy si myslím, že Bart nemá pocit bolesti. Posledně, když se popral, tedy: má svatozář, protože byl napaden a měl na hubě košík a byl na řemenu a sejmula ho doga a nechtěla se pustit (loni jsem tu příhodu popisoval), přestav vzdorovat, ležel, doga ho třímala za ucho a část tváře a prostě ležel a odevzdaně čekal, až to přejde.
Přešlo - podotýkám, že v tu chvíli jsem vynalezl prostředek, jak přimět psa - v daném případě tu dogu - aby otevřela hubu: ucpat jí nozdry, zalapala po vzduchu a bylo.

Při rvačce Bart bolet cenící. Taky jsem si všiml, že ani nekvikne, když do něčeho vrazí - stalo se několikrát, že se praštil do čumáku, musela to být rána, že by do chlapa povalilo na záda. On se ani neotřepal, prostě to přešel.
Velmi hlasitě protestuje, když se na něho šlápne.
Občas si lehá do temných zákoutí potmě a za ta léta jsem si už navykl obezřetně našlapovat (snad proto jsem si nedávno nerozšlápl brýle, když mi spadly rovnou pod nohu,při prvním zachřupnutí jsem stačil strnout s nohou ve vzduchu).

Dnes ale kvíknul, velmi žalostně, aniž jsem se ho dotkl.
Ráno, když jsme vycházeli, oblékal jsem si v předsíni kabát. Vím, že jsem stál , pevně, oběma nohama na zemi. A Bart na mými zády zanaříkal. Nebylo to zakňučení "tak už pojď". Bylo to bolestné kvíknutí.
Že by jím projela bolest vnitřní, jako když našince něco píchne či kousne?
Nepřeju mu to, ale jednou to přijít musí.

Počet přístupů na stránku:

Redakce Neviditelného psa se rozhodla zrušit komentáře ke článkům, protože míra vulgarity zde překročila míru snesitelnosti.