Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 21.2.2003
Svátek má Lenka




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Appeasement a pacifismus vs dopady vojenských zásahů USA
 >BURIANOVA KULTURNÍ OZDRAVOVNA (8)
 >POLITIKA: Krize a krizičky v NATO
 >AMERIKOU: Vzpomínka na Zbiroh (2)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Závada není na vašem přijímači
 >REAKCE: Proč pokud, pane Pehe?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kterak naletět podvodníkům
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak havrani louskají ořechy
 >ARMÁDA: Je čas na 6 měsíční vojnu
 >NÁZOR: USA a válka
 >NÁZOR: Říše napoleonská nás od nových hrozeb nezachrání
 >GLOSA: Z bláta do louže, aneb hrůzy prezidentské volby.
 >NÁZOR: Chirac a naše zahraniční politika
 >FEJETON: Záhadný nápis
 >ŠKOLA: Otevřený dopis ministryni školství Petře Buzkové

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
21.2. NÁZOR: Říše napoleonská nás od nových hrozeb nezachrání
Martin Fott

Planetě Zemi není zřejmě shůry přáno trochu klidu. Dvacáté století stálo za starou belu (dvě války světové, jedna studená, válka v Perském zálivu atd.) a to jednadvacáté se tváří zrovna tak. Éru otevřených konfliktů nahradil mnohem podlejší způsob boje, a to terorismus, sebevražedné atentáty, výroba hromadně účinných zbraní. Vše nasvědčuje tomu, že současná rizika pro západní svět nabývají tak rozsáhlého charakteru, že je třeba téměř každý den počítat se zničující agresí schopnou zdevastovat během několika okamžiků půlku planety.

Situace už je vážná a vyžaduje změnit zažitá myšlenková schémata. Především je třeba s politováním konstatovat, že systém rezolucí Rady bezpečnosti OSN a mezinárodních smluv vůbec se míjí účinkem. Zatímco západní země si z politických důvodů nemohou dovolit dohodnuté smlouvy porušovat, země třetího světa na tyto kontrakty kašlou. Západní Evropa a USA jsou tak ve vývoji zbraní hromadného ničení svazovány, kdežto některé jiné země tyto zábrany nemají a s cílem posílit svůj vliv takové zbraně vyvíjejí.

My Evropané, kteří jsme součásti vyspělého (a tedy ohroženého) světa, se musíme ptát, co proti novým hrozbám děláme. Schovávat se pod nepružnou OSN, která díky mixu stovek sdružených států a všemožných zájmů kličkuje a není schopna vydat jasná rozhodnutí, je neprozřetelné.

Ani Evropská Společenství proti novým nebezpečím nepostupují dobře. EU je bohužel věrna své pověsti zbyrokratizovaného molochu s totalizujícími tendencemi, jehož činnost v zahraniční politice se omezuje pouze na ostré proti-americké a proti-izraelské výpady a občas i na nějaké povšechné odsouzení terorismu (aby se neřeklo). To platí dvojnásob pro Francii a její přátele. Jacques Chirac Bonaparte, který si popletl EU s napoleonskou říší, nejen nechápe impotenci své pštrosí politiky, ale navíc vulgárně okřikuje kandidátské země, které si dovolili projevit odlišný názor. Z jakého důvodu si Francie myslí, že může rozkazovat jiným státům, je mi záhadou, ale patrně proto, že Chirac vidí v Evropské unii nástroj totalitní francouzsko-německé moci, jímž vnucuje svůj pohled na svět ostatním národům (opět jako nebožtík Napoleon).

EU na sebe v oblasti obrany dlouhodobě upozorňuje dvěma zřetelnými postoji, z nichž jeden je šílenější než druhý.

Za prvé. EU, která se v posledním desetiletí pod vlivem socialistických revolucionářů vrhla na unifikaci všeho možného, se rozhodla pro vybudování společné evropské armády. Myšlenka vytvořit s patnácti slabých armád jednu silnou, sice zdánlivě není tak špatná, ale přehlíží jednu důležitou okolnost, a to tu, že většina evropských armád už spadá pod jednotnou vojenskou organizaci, která se jmenuje NATO. Ovšem například Francie ve vojenských strukturách aliance od dob de Gaulla chybí. Přesto se rojí myšlenky vytvořit nové, ryze evropské armádní seskupení, nezávislé na agresivních zámořských imperialistech. Osvobozenou říši (nazývanou momentálně Evropská unie) by vedla k bezpečí bok po boku semknutá francouzko-německá vojska, která by nám všem poskytla nehynoucí mír a pokoj. Ámen.

Druhý charakteristický rys evropské politiky je všeobecná tolerance k možným hrozbám ze zahraničí, přemíra politické korektnosti, opatrnosti, a zdůrazňování lidských práv. Pochybuji bohužel, že si někdo ve vedení Evropské Unie současné hrozby, tedy závažnost a hlavně akutnost možného zneužití zbraní hromadného ničení, uvědomuje.

Stejně jako před druhou světovou válkou žvaní hlasy varující před unáhlenou reakcí, znovu slyšíme, že nesmíme riskovat vojenský konflikt a jeho možné rozšíření. Znovu dochází k toleranci netolerovatelného.

Evropská unie si totiž vůbec nepřipouští, že by něco mohlo ohrozit bezpečnost jejího území, což se názorně projevuje na nízkých vojenských rozpočtech členských států. Evropa navzdory zkušenostem z dvacátého století opět podléhá klamnému pocitu bezpečí a nedotknutelnosti, a káravě kyne ukazováčkem na Spojené státy, které chtějí zabránit dalšímu vývoji masově účinných zbraní v Iráku. EU volá proti "přehnané odpovědi, která by znamenala rozbušku násilí v muslimském světě", distancuje se od vojenské pomoci při případném útoku na Irák, nepodporuje zavedení protiraketové obrany. Je zajímavé, že Evropanům leží na srdci hrozby změny klimatu, které se projeví za sto let, ale nevadí jim atomové a chemické zbraně, které jim mohou přistát na hlavě třeba právě v této minutě.

Pečlivý pozorovatel může nabýt dojmu, že evropská levice (ovšem kromě Blaira a naopak včetně totalitaristy Chiraka) má mnohem blíže k Iráku a palestinským separatistům než k "imperialistickým" Spojeným státům. Potvrdilo se, že plamenná slova o "pomoci USA v boji proti terorismu" 11.září 2001 odpoledne byla pouze prázdným tlacháním. Bush už v prvních projevech po teroristických útocích upozorňoval, že "boj s terorismem bude trvat léta a zaměří se na buňky teroristů po celém světě". Pokud tehdy Chirac, Schröder a frankofilní Belgičané vyjádřili Americe podporu v boji proti teroru, je jejich současný postoj ohavnou ukázkou falše a dvojakosti. Jakmile jde do tuhého, evropské velmoci (opět s čestnou výjimkou UK) couvají zpátky do bezpečného pole morálního relativismu a schovávají se pod deštník neakceschopné OSN. Znovu se vyjevuje fakt, že Francie má své zájmy politické, ekonomické i energetické, bližší Rusku nežli USA. To může mít vážné důsledky pro budoucnost NATO i pro schopnost Západu čelit novým hrozbám.

Bohužel, pokud i tentokrát bohorovná Evropa zaspí jako tolikrát v historii, Amerika už nemusí mít příležitost své spojence s průšvihu vysekat. Na případný útok hromadně účinnými zbraněmi by Západ reagoval pravděpodobně jadernými zbraněmi, a pak už by zřejmě ani nebylo co napravovat.

Martin Fott. Studuji Právnickou fakultu UK, jsem členem ODS.




Další články tohoto autora:
Martin Fott

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku