Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 24.2.2003
Svátek má Matěj




  Výběr z vydání
 >FEJETON: O úplně cizích jazycích
 >ŠKOLSTVÍ: Bezzubá stávka
 >OHLAS:Jména a příběhy, také jedna vražda
 >POLITIKA: Kandidát na prezidenta Jan Sokol a jeho magisterský diplom
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jaro na krku, učme se smyky!
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes nakupující v trafice noviny
 >TV 3: Když dva dělají totéž, není to totéž
 >ROZŠÍŘENÍ: Finanční rozšíření EU
 >REAKCE: K prezidentskému kandidátovi
 >ZE ŽIVOTA: Kapsářské finty, aneb jak Vám ulehčit od majetku
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Irák jako katalyzátor
 >POLITIKA: Irák a dobrá zpráva o stavu světa
 >ŽIVOT: Odlišní lidé
 >ŽIVOT: Slabší, vozte si padák
 >POOHLÉDNUTÍ: Rozhořčené ovce

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
24.2. OHLAS:Jména a příběhy, také jedna vražda
Jan Beneš

Neznám paní Alexandru Peškovou. V Neviditelném psu dne 22. února popsala, s pocity překvapení, že během cesty do zaměstnání dostala na Karlově náměstí od kolem procházejícího teenagera jen tak mimochodem ránu pěstí. Marně se to snaží sama sobě vysvětlit. Marně proto, že motiv nám chybí. Autorka sází na frustraci. Zajisté, zbývá se dohadovat z čeho. Pocítil potřebu uhodit si.
Jednoho nedávného vlahého letního večera se náš syn (38) procházel se svou dívkou po Malé Straně. Sotva 250 metrů od Sněmovny mu, dosud bylo světlo, kdosi zaklepal na rameno. Když se otočil dostal boxerem. Proražená lebka, 21 dnů na ARO, 3 měsíce slepota levého oka a shodný čas trávený v nemocnici. Okraden nebyl. Někdo si prostě potřeboval uhodit. As také z frustrace. Pachatel zůstal neznámý. Policie případ odložila.
Loni v listopadu přepadli v centru Prahy v jejím bytě ve čtvrtém patře, dva maskovaní muži mou švagrovou. (80) Byla těžce zraněna, v nemocnici nechala dva měsíce života. Tentokrát se trochu kradlo. Dům byl do ulice zamčen, zamčen byl i přístup ke schodišti a výtahu. Jungmannovo náměstí, kde se to vše stalo, navíc právě plné policajtů, neb se chystal summit NATO.
Policie případ odložila.
Ve středu minulého týdne jsem dostal úmrtní oznámení své sestřenice. (51) Stálo tam, že tragicky zahynula. Usuzoval jsem na autonehodu. Nebylo tomu tak. Před devíti léty byl na patnáct let za vraždy dvou žen, odsouzen jistý Láda Buřil. Po devíti létech jej, po četném zkoumání psychology a jinými odborníky, jimiž se jen hemžíme, co řádně převychovaného, vypustili na podmínku. O čemž samozřejmě, na podkladě těch odborných posudků rozhodl soud. 11.února vraždil převychovanec znovu. Mou sestřenici.
Zdá se mi toho na jednu rodinu skoro dost. A to jsem pominul své ukradené auto.
Kdysi v podobných poměrech nejistoty žil New York. Bylo na pováženou vlézt někde do výtahu a o nějaké procházce po setmění se nedalo ani uvažovat. Ráj samých frustrovaných jedinců, kteří zejména nutně potřebovali prachy na svou dávku experimentování s drogou.
Víc než deset let jsem v N.Y. nebyl a netoužil po tom. Pak tam v únoru 2001 musel. Ubytovali mne, blíže studia CBS, kde jsem měl cosi na práci, v hotelu na West Side na 61 ulici. S obtelefonovanými kamarády se večer sešel v hospodě na 52, kam jsem dojel z hotelu taxíkem. Zpátky mne šli doprovodit pěšky. Když jsem projevil jakési obavy, zda ta procházka stojí za risiko, bavili se mou neinformovaností.
"Neblbni, teď je starostou Giuliani,."
Republikán Giuliani stihl za pět let snížit kriminalitu města (s populací početnou jako naše republika + dalšími čtyřmi miliony denně tam dojíždějícími do práce) o 95%. Giuliani ovšem není liberál. Za marihuanovou cigaretu můžete dnes v N.Y. slíznout i čtyři roky. Je to proti zákonu a je to trestné. Nesmí se to. O právu "experimentovat s drogou" jaké se věnuje naše pokleslá intelektuální elita, se řeč nevede. Za násilný projev frustrace, jako tu svrchu popsanou potřebu uhodit si, počítejte se "sedmičkou" trestu.
A je po ptákách.
Pro naše dnešní sedmnáctileté už zřejmě bude pozdě. Nechodili na náboženství, nebyli vystaveni Sokolu, Junáku ani Rychlým šípům. Ale u Giulianiho bychom se mohli poučit o způsobech, kterými jim dát najevo, že cosi se nesmí a cosi se nedělá.
Odborníky druhu těch, kteří mají na svědomí smrt mé sestřenice k tomu nepouštět.


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku