Včera jsme vzpomínali dne, kdy před pětapadesáti lety, 25. února 1948, se komunisté prodrali k moci a drželi se u ní plných dalších jednačtyřicet let. Vděčili za to vlastní mocichtivosti - a taky neschopnosti demokratických stran jim čelit. Jak je to po pětapadesáti letech? V pátek, při třetí volbě prezidenta, uvidíme, na čem jsme. Těžko pochybovat o tom, že se komunisté o návrat k moci snaží - nejdřív po troškách. A demokratické strany jim v tom nahrávají. Je to především ta rozbitá sociální demokracie, roztržená na dva kusy, znesvářená, vzájemně se peroucí, která komunistům jistě navozuje úsměvy na tváři. A jestli volba dopadne fiaskem, budou se popadat za břicha. Jen ta historická situace aby nastala...

To je asi to první, co člověka - stojícího mimo komunistický fanklub - napadne. A závěry z takových nápadů jsou bezesporu chmurné.
Pokusme se o realističtější pohled, nejdříve na rozpolcenost sociální demokracie. Jak k ní došlo?
Miloš Zeman nejdříve z neznámých důvodů předal stranu Milošovi Špidlovi, a pak začal stranu Milošem Špidlou vedenou rozeštvávat. To nebylo nic těžkého. Když odejde jeden vůdce, vždycky po něm zůstanou přívrženci, kteří se za něho měli líp než za toho nového. To je přirozený běh střídání stráží. A když pak ten, co odešel, naznačí, že by se za určitých okolností mohl tak či onak vrátit (například - vzdám se politiky, ale ochotně budu prezidentem republiky, nebo - když vyhodíte Špidlu, zachráním situaci), pak pochopitelně ti ponížení a uražení zvednou hlavy a rozkol je na světě. Zkuste si představit situaci, že by se Václav Klaus choval vůči Mirkovi Topolánkovi tak, jako Miloš Zeman vůči Vladimírovi Špidlovi. Jakpak by to asi vypadalo v ODS? Inu, tak jako dnes v sociální demokracii.
Přirozenější by bylo, kdyby došlo k normálním u a klasickému soupeření o vrcholnou moc ve straně. Starý vůdce by prohrál, nový by vyhrál, pochopitelně by musel zapudit přívržence poraženého, a nyní by měl pokoj. Jenže Špidla nic nevyhrál, nic si nevybojoval, on dostal vedoucí pozici darem, a teď má proti sobě stoupence nevyzpytatelného - a stranicky nepochopitelně neodpovědného Miloše Zemana.

Takže to co se děje teď a co vypukne naplno v březnu, to není nic jiného, než přirozený stranický zápas o moc, k němuž mělo dojít před změnou ve vrcholné pozici . Tedy, nic nenormálního, nic škodlivého, nic zrůdného. Zeman se Špidlou si to musí natvrdo rozdat, a pokud Špidla zvítězí a v zápětí nesmete všechny ty Kavany a Lachnity a Šloufy, nemá na vrcholku co dělat.

Pokud jde o komunisty, do jaké míry reálné nebezpečí prezentují. Antikomunismus je zřejmě postoj emotivní. Racionálně vzato, komunistická strana se liší od kterékoli jiné levicové strany tím, že je revoluční, nikoli reformní. Komunisté se teď už nemohou k revoluci otevřeně hlásit, protože by je zakázali. Jejich přívrženci to chápou a s nimi hrají "hru na demokratickou stranu" přesně v Leninově stylu - vše je dovoleno, jakákoli věrolomnost, jakákoli podlost - v zájmu konečného cíle, jímž je dosažení moci.

Jenže ten konečný cíl je v nedohlednu. To co se povedlo před 55 lety, to je výsledek naprosto ojedinělých a neopakovatelných dějinných posunů. Komunismus zvítězil jen v říši zla, jíž vždy bylo, je a bude Rusko, a zlo přenesl po největší válce dějin o tisíc kilometrů na západ od svých hranic. To už se nikdy nepovede. Naši komunisté jsou živi jen ze svých zdánlivě radikálních řečí, někdy i vtipných a trefných. Ve skutečnosti se musejí podílu na odpovědnosti bát víc, než čert svěcené vody. Bez gulagu a rudého gestapa nejsou komunisté ničím. Nic neznamenají, nemohou nikomu nic reálného dát, mohou jen kritizovat a slibovat. A cesta ke gulagu a rudému gestapu musí nutně být vydlážděna milióny mrtvých, což se sotva povede. Za současné situace jsou naši komunisté hlučná nula.

Závěr z toho všeho? V páteční volbě jistě půjde o prezidenta, ale půjde především o příští kapitolu v historii sociální demokracie. To nebudou odhadnutelné, lineární děje. Vítězství jak Klause, tak Sokola bude mít zásadní důsledky pro sociální demokracii. V souboji nutně dojde v jednom i druhém případě. Ať volba dopadne jakkoli, ze sociální demokracii vypukne bouře a ta vyvětrá zamřelost a přiboudlinu.

A souboj o prezidentský úřad? Není to souboj muže v černém a bílém klobouku, jednoho zlého a druhého hodného, zvolte si stranu, která vám vyhovuje. Jsou to dva důstojní soupeři, takže volba to není špatná. Ani kdyby dopadla zase patem, nenastane žádná katastrofa. Politická jednání prostě budou pokračovat.
Takže, abych zakončil návratem k včerejšímu výročí: to, že politické děje probíhají a pokračují, i za součinnosti komunistické strany, svědčí o tom, že temná éra totality před 55 lety nastoupená je zcela za námi.
Aston

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku