Můj přítel Slávek Švachouček před lety napsal povídku nazvanou Duševní život otvírače na konzervy. Nechci dnes jít v jeho šlépějích - jen bych velmi skromně rád vzdal hold tomuto skromnému nástroji. Za Barta, který se k němu chová s neoprávněnou lhostejností.

Bart žije ve světě lidí - a jejich nástrojů. Nejraději má klíče. Jejich zacinkání v něm vyvolává záchvaty radosti. Někde na stejné úrovni je lednička. Klapnutí jejích dveří ho přivolá, i kdyby byl právě na lovu tučňáků v Rossově moři. Na opačném konci je vysavač. Je to jeho nepřítel, protože ho chce vysát, a Bart mu zlobu oplácí. Vrcholný zájem má o hrábě a o koště, s těmi zápasí, taky motorová sekačka je důstojný soupeř. Strunovky se bojí a to jsem rád, té se bojím taky.

A otvírač na konzervy?
Ten nevnímá. Přitom nechápe, že je to - z jeho hlediska - nejužitečnější nástroj v domácnosti. Ten přece otevírá konzervy Propesco! Dokonce - je to takřka bezvýhradně Bartův nástroj, protože ani David, ani já konzervy nejíme.

Uvědomil jsme si to večer, když jsem nemohl otvírák najít. Bart už seděl v kuchyni a upíral na mne zraky. Nabízel jsem mu, že by mohl to Propesco otevřít sám, že by ho mohl sežrat i s plechem. Nepochopil ničeho. Nakonec jsem otvírák našel (byl ve správném šupleti, ale schoval se pod struhadlo).

"Podívej, Barte! Otvírák! Tvůj přítel nejvěrnější!"
Krátce štěkl.
Tak dobře. Přestal jsem žvanit a Propesco otevřel. Bart se o chvíli poté pohroužil do misky (oblíbený nástroj) a ten nejdůležitější nástroj putoval do šuplíku ke struhadlům.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku