Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 6.3.2003
Svátek má Miroslav




  Výběr z vydání
 >IRAK : Svědomí a mezinárodní právo
 >ČESKÁ TELEVIZE: Pocity a realita
 >POLITIKA: Obavy a znejistění.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Sokolovo - nikdy nezapomeneme?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ transplantovaného penisu
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart objevil dveře
 >POLITIKA: Volby veřejné či tajné, aneb Co ví i Pitkin.
 >OHLAS: Veřejnoprávní média a volba prezidenta v úměře nepřímé.
 >INTERNET: Technologie ADSL padla na hubu už při startu
 >ZE ŽIVOTA KOČKY: O naší Fíce
 >O FILMU: Sonáta za okurky
 >FEJETON: Přírodovědecká pitva pana prezidenta
 >FEJETON: Sauna aneb Za všechno můžou židi
 >NÁZOR: Příliš mnoho otázek
 >CHTIP: Hvězdy, jaké jsou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
6.3. ŠAMANOVO DOUPĚ: Sokolovo - nikdy nezapomeneme?
Jan Kovanic

Než přišla okupace, žila si rodina obchodníka Lanzera v Ostravě úplně normálním rodinným životem. Pak už ten život přestával být normální, a tak když 1.9. 1939 vypukla "polsko-německá válka", sebrali se a v nastalém zmatku přešli protektorátní hranice do Polska. Jedenáctiletý Kurt, sedmnáctiletý Walter, dvacetiletý Norbert a jejich rodiče Evžen a Malvína přes svá německy znějící jména totiž neměli nadále ve svém domově žádnou perspektivu - byli totiž Židi.

Nejdřív ustupovali společně s polskou armádou, pak se přes ně převalila postupující německá armáda. Polský rolník, u kterého se schovávali, je před Němci označil jako své příbuzné. Deset dní žili na statku s Němci - pak přišli Rusové. To bylo radosti! Rodina se přestěhovala do Lvova, kde jim známí z Ostravy a jejich příbuzní pomohli vybavit novou domácnost nábytkem. Lanzerovým začal nový život. Netrval dlouho.

Rusové začali provádět razie. Z města mizela polská inteligence a polští kapitalisté. Potom začali Rusové sbírat a na Sibiř odvážet mladé Židy. Paní Malvína se bála o syny, a tak pan Evžen zaběhl na milici pro potvrzení, že rodina Lanzerova má udělen asyl. A hned druhý den ve čtyři hodiny ráno je u nich doma navštívila soudružská kontrola dokladů. Ano, tady jsou opravdu všichni Židi - nuže nastupte si do vlaku. Deportační transport odvážel tisíc lidí, jako obvykle. Na nádraží se na odjezd čekalo několik dní, naštěstí se Lanzerovi neodvážili utéci - některým lidem se to podařilo. Ti byli spokojení. Než za čtrnáct dnů osvobodili Lvov od komunistické hrůzovlády nacisti, kteří všechny uprchlíky rovnou postříleli...

Dvanáct dnů jízdy vlakem a celá noc pochodu dovedly Lanzerovy do pracovního tábora Panino. Jestli chcete vidět, jak to tam asi vypadalo, běžte se podívat třeba do Dachau. Ale tady se nezabíjelo bitím a plynem, jen krutou prací při kácení dříví. V ostnatých drátech nebyla elektřina, nebylo kam utéci. Rodina zůstala vcelku, takže se mohla o sebe starat. Pětice dostala v baráku vlastní prostor, zrobili si palandy, takže mohli slušně spát - a byli pohromadě. Jinak by maminka Malvína musela jíst z "prvního kotle". Kto nerabotajeť, někušajeť. Tady máš 300 g chleba na den, to ti musí stačit. Totéž pro tvýho mladýho. Když starší synové s tátou plnili normu, dostávali fantastických 800 g chleba denně na osobu. Někdy byla navíc mouka, někdy kroupy. Také se objevila machorka a sirky. Později se dokonce za splnění normy vyplácelo i dva a půl rublu. Za to se daly koupit 2 kg chleba a 0,5 kg cukru! Přepych. Žít se - dalo. Pokud se člověk při těžké a nebezpečné práci nezranil a pokud stále plnil normu. V padesátistupňových mrazech a při minimální stravě to šlo těžko. Kdo neplnil normu - dostal méně jídla. Zeslábl a neplnil normu. Dostal méně jídla... V neobývaných barácích se skladovaly stohy zmrzlých lidských těl. Na Sibiři byl takový zvyk pohřbít je odvezením do lesa. Vlci se už postarali.

Dvacet měsíců žili Lanzerovi v ruském gulagu. Přežít jim pomáhala i naděje - psali panu československému velvyslanci a osobnímu příteli prezidenta Beneše panu Fierlingerovi do Moskvy: Prosím, pomozte, jsme českoslovenští uprchlíci. Uprchlíci, uprchlíci, ale jací? Prchali jste z důvodů politických, či kvůli "rasové persekuci"? Jo, vy jste Židi? Lituji, nemohu pro vás nic udělat. Až Hitlerův věrolomný útok na spojence, se kterým si předtím rozparceloval polskou kořist, až začátek Velké vlastenecké v létě 1941 znamenal pro Lanzerovy další naději. Exiloví Čechoslováci se rázem stali sovětskými spojenci. No, rázem...

V září vyplnili dotazníky, a že je tedy pustí a budou moci žít a pracovat kdekoli na území SSSR. Jako kterýkoli sovětský občan. Právě: Kdekoli, ale ne zrovna tam, kde chtějí. A ne tak úplně hned. V lednu 1942 se táborem roznesla zpráva o Buzuluku. Tatínek Evžen se staršími syny Walterem a Norbertem se hned přihlásili do formující se československé jednotky. Pustili je. Branci však dlouhé dny čekali na vlaky, které by jely jejich směrem, až některý zastaví a vejdou se do nich. Spali na kamenné podlaze v krutých mrazech. Omrzli, dostali horečky, úplavici. Když dorazili do Buzuluku, šli hned do nemocnice. Norbert se vykřesal ze zápalu plic a mohl nastoupit do armády v květnu, v červnu ho následoval Walter, kterému museli amputovat omrzlé prsty na nohou. Ale tatínek Evžen už 9.3. 1942 umřel - nemocní synové mu ani nemohli jít na pohřeb. Tak přicházeli do prvního československého praporu jeho vojáci.

Maminka a Kurt se o smrti tatínka nedověděli - nikdo se jim to neodvážil napsat. To už civilní část rodiny mohla přesídlit do Uzbekistánu, kde směla pracovat v kolchoze Krasnyj Okťabr na zavlažovacích pracích. Teprve po čtyřech měsících mohli jet do Buzuluku, kam dorazili počátkem srpna 1942. Až tam se dověděli pravdu o Evženově osudu. Dostali svůj pokojík, paní Lanzerová navíc ještě černé vdovské šaty. Chtěli také bojovat - Malvína aspoň vařila ve vojenské kuchyni, čtrnáctiletý Kurt se stal nejmladším dobrovolníkem s registračním číslem 885.

Výcvik probíhal v každém počasí. Naši vojáci byli vybaveni anglickými battle-dresy a britskou armádní obuví, která nebyla koncipována pro ruské mrazy. Takže i dvacetiletý Norbert okusil jaké to je, když omrznou prsty na nohou a musejí být zčásti amputovány. Ale to všichni prý už brali jako součást bojové přípravy. Těšili se na boj. Čekalo je Sokolovo u Charkova. To ještě nevěděli.

30. ledna 1943 se vydali na cestu vlakem. 19. února dorazili do stanice Valujky. Dál byla trať rozbombardovaná. Pamětníci vzpomínají na 400 km dlouhou desetidenní (ale kvůli náletům se šlo hlavně v noci) vysilující pěší anabázi krajinou bez cest, ve sněhu, v mrazu, s plnou polní a výzbrojí. Do právě osvobozeného zničeného Charkova dorazili 1. března odpoledne. Němci připravovali protiofenzivu podpořenou 30 divizemi. Naši prospali noc, další den si odpočinuli a hned po půlnoci vyrazili k říčce Mža. Zase pěšky. Tam u Sokolova začali s opevňovacími pracemi. 8. března ráno byli připraveni.

Právě včas. Po několika předběžných šarvátkách nastoupila hlavní fáze obrany. Němci už překročili první sled charkovské fronty. Měli převahu 20:1 v pěšácích a mohutnou sílu v tancích. Naši se na ně už těšili! Že si to konečně s nimi rozdají. Pod praporem Masarykovým, jehož narozeniny si právě připomněli.

Z téměř tisícičleného 1. československého samostatného polního praporu se přes zamrzlou řeku do předsunutého postavení do Sokolova, ukrajinského městečka s dřevěnými domky a malebným kostelíkem, přepravilo asi 350 lidí: 1. rota nadporučíka Jaroše společně s dalšími posilami, mezi nimi i 1. četa kulometné roty. V té byli i bratři Norbert a Walter Lanzerovi. Jarošovu rotu během bojů posilovaly další jednotky, například 3. četa rotmistra Stejskala, která jinak patřila ke 2. pěší rotě. Z jejich 32 vojáků se vrátili jen tři...

V planoucím Sokolovu padlo 106 bojovníků, 30 lidí se považovalo za nezvěstné - z toho se 20 dostalo do německého zajetí, jen málokdo z nich přežil. 114 raněných vojáků vděčilo často za svou záchranu našim ošetřovatelkám - u Sokolova jich bylo nasazeno 38, zraněná byla naštěstí jen jedna z nich, Marie Pišlová. (Pro upřesnění toho "štěstí": ve stejné době byl v blízké vesnici Pervomajskaja Němci postřílen obklíčený sovětský prapor - včetně zdravotních sester.)

Boj to byl nerovný. Přímo proti Jarošově zesílené rotě nastoupilo šedesát německých tanků se třemi prapory pěchoty. Podpůrná sovětská protitanková dělostřelecká baterie byla "během několika minut rozježděná tanky". Obě vlastní protitanková 45mm děla byla také brzo zničena. Ruská Kaťuše byla jen jedna... Obranu prý podporovalo ještě deset sovětských tanků, podle svědectví pozdějšího emigranta Josefa Buršíka to však byly pouhé dva stroje, které nechal pětkrát projet kolem, aby dodal obráncům odvahu. Celý prapor byl vyzbrojen i 16 protitankovými puškami, které měly být účinné do 50 metrů, ale tankům příliš neublížily. To už úspěšnější byly svazky granátů vrhané z bezprostřední blízkosti pod tankové pásy. A nakonec "německé pancíře" zastavil i tající led na Mži. Naši vojáci drželi určené postavení před nepřátelskou přesilou až do 13. března. Úkol splnili. Vojáci z druhé a třetí pěší roty v hlavním obranném postavení za řekou to také neměli lehké - museli bránit nízký břeh proti vysokému. Pak se vydali na 200kilometrový pěší ústup.

Válečné statistiky nikdy nemohou být přesné do posledního čísla. Každé to "číslo" však mělo svůj vlastní lidský osud a své zázemí. Mezi padlými u Sokolova byli i bratři Norbert a Walter Lanzerovi. Zemřeli právě rok po smrti svého otce. Matka Lanzerová to dlouho nevěděla. Ležela nemocná v Buzuluku, kam ji chodil navštěvovat její poslední syn Kurt. I později, když s náhradní rotou dorazila za čs. praporem, který byl v té době v Novochopersku, ji utěšovali, že se často stává, že vojáci ze seznamu padlých leží dlouho v nějaké zastrčené nemocnici, a pak se najednou objeví. Plukovník Ludvík Svoboda se před Malvínou vyloženě skrýval. Nakonec ji přece jen pozval do své kanceláře, tam se jí omluvil, kondoloval jí, políbil ruku a ocenil statečnost jejich dvou synů, kteří padli v boji. Nakonec jí řekl:

"Paní Lanzerová, jste matkou hrdinů. O svou budoucnost se nemusíte starat, o tu se postaráme my, československý stát, který nikdy nezapomene, že tři členové vaší rodiny za jeho svobodu obětovali život. Váš nejmladší syn Kurt zůstane s vámi, toho už nesmíte ztratit."

Život i válka pokračovaly. Když se začátkem roku 1944 začala formovat čs. samostatná paradesantní brigáda, vstoupila do ní i zdravotní sestra Lanzerová. Patnáctiletý elév Kurt Lanzer se účastnil parašutistického výcviku, při kterém se velmi dobře osvědčil a prahl po boji. Malvína se však odvolala na Svobodův slib a vymohla si Kurtovo přeložení k "bezpečnějšímu" spojovacímu praporu. Nejmladší voják Svobodovy armády četař Kurt Lanzer zde exceloval i mezi radisty.

A nakonec využil i své paraprofese. V roce 1948 prošel spolu s dalšími 1.500 dobrovolníky a dobrovolnicemi šestitýdením kursem v Libavé. V únoru 1949 odjeli dobrovolníci i s rodinami (celkem 3.000 lidí) do Izraele. To už se vyjednávalo arabsko-izraelské příměří. Válčilo se pouze místy, z československých posil do bojů zasáhli jen parašutisté. Ještě ne dvacetiletého Kurta Lanzera pak za statečnost v boji před nepřítelem vyznamenal izraelský ministerský předseda David Ben Gurion.

Před šedesáti lety proběhl střet u Sokolova. Toto není historická studie o hrdinství obránců z jednotky nadporučíka Otakara Jaroše. Jedním konkrétním osudem jedné normální české rodiny jsem chtěl připomenout, že přece jen existovali v našich dějinách hrdinové, pro které nebyl prázdnou frází pojem "nasadit svůj život za vlast". Po minulé světové válce se u nás bitva u Sokolova velkolepě oslavovala - ale šlo jen o komunistickou propagandu našeho věčného a nerozborného přátelství se Sovětským svazem. Konkrétní hrdinové byli zapomínáni a často strádali. Ale mohli si za to sami! "Uškodili" si tím, že prošli sovětskými gulagy, tím, že mnozí pocházeli z Volyně a znali sovětskou realitu a nakonec tu byla i silná, avšak nepohodlná, rusínská skupina z Podkarpatské Rusi, kterou po válce svému spojenci ukradlo sovětské impérium.

Po sametové revoluci se kyvadlo zájmu přesunulo na druhou stranu - Československo osvobodili Američani a pozemní nasazení našich vojáků na Východě bylo bráno zase jako pouhá propaganda.

U Sokolova bylo na tisíc československých vojáků. Tisíc lidí, tisíc osudů. Osudy Lanzerovy rodiny jsem vybral jako připomenutí všech, na které se po válce zapomnělo. Nějak se tehdy nehodilo připomínat, že Židé nebyli jen trpnými obětmi, a když měli možnost, bojovali proti společnému nepříteli se zbraní v ruce.

Kdo na to "zapomněl" jako první, byl generál Ludvík Svoboda, který se ve svých pamětech nikde o Lanzerových nezmiňuje. Ani o tom, že v začátcích tvořili židovští vojáci značnou část československé jednotky v Buzuluku. (Stejně jako u Tobrúku.) Ani to, že dobrá třetina padlých u Sokolova byli - čeští Židé. Matka Lanzerová dostávala od vděčného československého státu až do roku 1958 invalidní důchod v nezapomenutelné "výši" 130 Kčs měsíčně...

Kurt už v Izraeli zůstal. S maminkou Malvínou se uviděl až při její návštěvě Izraele v roce 1969. V roce 1990 přijela do Izraele další návštěva: 26. dubna 1990 přijal na recepci v jeruzalémském hotelu Král David prezident Václav Havel delegaci bojovníků od Sokolova, mezi nimi i nadporučíka Kurta Lanzera.

Je šedesáté výročí bojů u Sokolova. Žije u nás stále ještě 42 hrdinů tehdejších událostí. Snad může náš slib znít konečně důvěryhodně: Nezapomeneme. Snad nezapomeneme ani na naše budoucí veterány z Iráku!

Psáno v Praze 3.- 5. března 2003

Prameny:
Erich Kulka, Židé v československé Svobodově armádě, Naše vojsko, Praha 1990
Národní Osvobození č. 5 z 27. února 2003, rozšířené vydání s mimořádnou přílohou k 60. výročí bojů u Sokolova


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku