Neviditelný pes  |  Europe's  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 5.3.2003
Svátek má Kazimír




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Dvě poznámky o prezidentské volbě
 >NÁZOR: Jak se budí voliči
 >HISTORIE: Otazníky kolem Stalinovy smrti
 >MROŽOVINY: Spáry amerického orla V
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kamión velký jako Ritz
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se žije s bolavým palcem od nohy
 >VTÍPEK: Globalizace a vědecký pokrok mění pohádky
 >MÉDIA: Klaus prezidentem mediálně
 >AMERIKOU: Vzpomínka na Zbiroh (5)
 >PACIFISTÉ: Negramotností proti válce
 >NÁZOR: Společenství chudých a pragmatický postup.
 >NÁZOR: Znovu o volbě
 >EKONOMIKA: Pozitivní výhled pro české dluhopisy
 >IRAK " Logika intervence
 >OHLAS: Záhada Klause a mojí dcery

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Náš rybník  
 
5.3. VTÍPEK: Globalizace a vědecký pokrok mění pohádky
JITA Splítková

V únoru jsem dostala k narozeninám místo kytky košíček jahod. Krásné a kupodivu sladké. Svět už je vzdálenostně "malý", když já si v únoru baštím jahody. Kdyby ona pověstná Maruška, kterou vyhnala zlá macecha v zimě pro jahody, žila dnes - jen by se té žádosti zasmála a vůbec by nechodila opruzovat moudré měsíčky.


Vše by mohlo vypadat takhle:

Za oknem se hustě komíhaly sněhové vločky, byl leden a vůbec to nevypadalo, že se globálně otepluje.
Na pohovce poloseděla, pololežela tlustá žena. Sádlo jí přetkalo z rukou, nohou a jelikož právě jedla teplé škvarky, vepřové sádlo jí teklo po prstech i po nespočetných bradách. Zamastila si i halenku, zpod které se jí rýsovalo šest prsou (dvě nad podprsenkou, dvě v podprsence a dvě pod podprsenkou).

Dojedla škvarky, olízala si prsty, načala si pytlík slaných brambůrek se slaninovou příchutí a dálkovým ovladačem zapnula televizi.

Těmi několika zuby, co ještě měla v puse, chroupala křehkou pochoutku. Nekonečný je (snad) pouze vesmír, ne pytlík chipsů. Dochroupala, vysypala si rozlámané kousíčky brambůrek, které vždy zůstávají na dně pytlíku do dlaně a jazykem je přemístila do pusy. Hodila prázdný pytlík na stůl a s velkým funěním vstala a začala se přemísťovat do kuchyně. Cestou se chytala všeho nábytku v pokoji. Na křeslech, na stole, všude bylo vidět, co právě dojedla.

Konečně se dovalila do kuchyně, plácla sebou na mohutnou židli na kolečkách a začala připravovat další jídlo.

Sádla už měla dost, sáhla po šlehačce.
Z plechovky pod tlakem vylézá načechrané bílo. Myslí na sladkost, odšroubuje víko od jahodového kompotu…

"Maruško!!!" zavolá bolestínským hlasem, jako kdyby vypouštěla duši. "Marůůůůůšššškkkóóóóó…"

"Copak je maminko?" zeptala se zpoza jejích zad mladá žena. Říkala maminko, ale nebyla to její maminka, tahle byla v pořadí sedmou manželkou jejího otce a bohužel poslední. Otec před rokem po osmém infarktu řekl: "Mějte se," a umřel. Všechny ženy mu to měly za zlé, ale jemu to bylo nějak jedno.

"Marůůůškóó, holčičkóóó moje, jahody došly, skoč pro ně k Dvanácti měsíčkům."

"Dobře, maminko, jdu tam. Támhle to je?" Ukázala u okna někam do neurčita.

"Ano, támhle," přikývla macecha. "A vezmi raděj ty čerstvý."

A Maruška šla. Ne, že by byla nějak trápená a něčím nucená jít, ani nebyla dementní, ale dobře si spočítala, že ta kupa sádla tady dlouho nemůže zasmrádat, no a ona byla jediný dědic…

Vešla do hypermarketu Dvanáct měsíčků, rovnou do oddělení zeleniny ovoce. Maruška opravdu nebyla zaostalá a moc dobře věděla, že v lednu u nich jahody nerostou, ale zima je jen v této části světa, jinde mají léto a jahody. Tedy díky vědecko-technickému pokroku v dopravě a globalizaci světa, nakoupila maceše jahody. S úsměvem jí je donesla až pod nos.
A příště tam běžela pro meloun a lososa a příště... no netrvalo to dlouho, macecha se užrala k smrti a Maruška se stala univerzální dědičkou miliónů.

- - -






Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku