Náš Bart si umí otevírat dveře - a dělá to všude tam, kde jsem nenapřímil kliku. Na jedny dveře nedoráží, zdvořile na ně ťuká. Tedy, škrábe na ně.
Jsou to dveře mezi mým pokojem, kde ve dne pracuju a v noci spím, a pokojem mé ženy Míši (která mi neutekla s jiným, jak se domníval jeden čtenář Psa, který si všiml, že už o ní nepíšu, ale odešla tam, kam, odejdeme všichni, až přijde náš čas). Bart tam spával na pelechu, když Míša ještě žila, a spí tam dodnes.
Těmi dveřmi slyší, když se ráno po probuzení začnu vrtět. Slýchal jsem ho, jak kráčí po chodbě - poté co prošel koupelnou, ťap, ťap, cvakají jeho drápy po dlaždičkách. Na prahu otevřených dveří do pokoje se zastaví a naslouchá. Když se vydržím nepohnout, lehne si, když ale se pohnu, přiběhne a začne heverovat.
Tedy: takto to bylo donedávna. Třebaže ty spojovací dveře tam byly vždycky, chodíval kolem, po chodbě. A najednou si jich všiml a ráno na ně škrábe.

Je chytřejší? No, všimnout si po sedmi letech dveří, to není špičkový výkon inteligence.
Je línější? Obtěžuje ho chození po chodbě? Chce jít přímou cestou k cíli, a tím cílem je má postel, z níž je třeba mne vypudit?
To nevím. Vím jen to, že ráno uslyším škrábání na dveře.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku